ECLI:CZ:US:2019:2.US.1320.19.1
sp. zn. II. ÚS 1320/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Šillerové, zastoupené Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou se sídlem 8. pěšího pluku 2380, Frýdek-Místek, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2019, č. j. 9 As 7/2019-33, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2018, č. j. 25 A 100/2018-25, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozsudků Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, neboť má za to, že jimi byly porušeny ústavní principy a její základní práva zaručené čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), resp. čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud podle ustanovení §110 odst. 1 in fine zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s.") zamítl kasační stížnost stěžovatelky, jíž se domáhala zrušení ústavní stížností rovněž napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), kterým byla dle ustanovení §87 odst. 3 s. ř. s. zamítnuta její žaloba ze dne 12. 9. 2018. Stěžovatelka se touto žalobou domáhala určení nezákonnosti zásahu správního orgánu, Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště Frýdek-Místek (dále jen "žalovaný"), spočívající v neuvedení důvodů ze strany žalovaného ve sdělení č. j. PD-10815/2018-802 ze dne 11. 7. 2018, proč není stěžovatelka tzv. jiným oprávněným ve věci návrhu na opravu chyby v katastrálním operátu dle ustanovení §4 odst. 1 písm. e) zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "katastrální zákon").
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož samotným účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.
4. Krajský soud ve shora citovaném rozhodnutí nepřisvědčil tvrzení stěžovatelky, že žalovaný vůbec neuvedl, z jakého důvodu není stěžovatelka jiným oprávněným podle ustanovení §4 odst. 1 písm. e) katastrálního zákona, přičemž konstatoval následující: "Ze sdělení žalovaného [ze dne 11. 7. 2018] je zřejmé, že se odkazuje na sdělení ve stejné věci z roku 2014 a 2016, přičemž žalobkyně se v souvislosti s oběma sděleními neúspěšně obrátila na soud. Krajský soud v této souvislosti připomíná, že ve věci vedené u podepsaného soudu pod sp. zn. 22 A 58/2017 (týkala se právě sdělení žalovaného z roku 2016) soud dospěl k závěru, že žalovaný vysvětlil, z jakého důvodu [stěžovatelka] není ani tzv. jiným oprávněným k podání návrhu na opravu chyby v katastrálním operátu. Žalobkyně si tedy ve skutkově shodné věci musí být vědoma důvodů postupu žalovaného."
5. Nejvyšší správní soud závěry krajského soudu potvrdil, přičemž upřesnil, že stěžovatelkou podaná správní žaloba byla zamítnuta pro nesplnění první z podmínek pro poskytnutí ochrany před nezákonným zásahem, tj. zkrácení na veřejných subjektivních právech. V odkazu na svoji předchozí judikaturu (srov. rozsudek ze dne 11. 1. 2018, č. j. 4 As 213/2017-56; všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z http://www.nssoud.cz), týkající se předchozího návrhu stěžovatelky na opravu chyb v katastrálním operátu, zdůraznil, že "podáním návrhu na opravu chyby v katastrálním operátu podle §36 odst. 1 katastrálního zákona není zahájeno řízení o žádosti ve smyslu §44 správního řádu a podateli nevznikají práva ani povinnosti účastníka správního řízení, a to ani v případě, kdy je návrh podán vlastníkem nebo jinou oprávněnou osobou. S ohledem na to jsou nedůvodné kasační námitky stěžovatelky, které namítají její postavení jako osoby oprávněné k podání návrhu podle §36 odst. 1 katastrálního zákona, jelikož nejsou pro posouzení věci relevantní."
6. Obdobné námitky stěžovatelka předkládá i nyní v ústavní stížnosti, když poměrně obecně tvrdí, že porušení shora uváděných základních práv a ústavních principů bylo dáno tím, že "oba soudy z úřední povinnosti neshledaly pochybení na straně žalovaného, který neuvedl do svého sdělení ze dne 11. 7. 2018 důvody, které nevzbuzují pochybnosti ve smyslu ust. §3 správního řádu." Namítá, že oba soudy postupovaly zcela formalisticky, resp. má za to, že "soudní řízení na obou stupních neprobíhalo spravedlivě, neboť právní závěry obou soudů jsou dle jejího názoru v rozporu s ústavně stanoveným postupem, jsou projevem zřejmé libovůle."
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Takové zásahy či pochybení Nejvyššího správního soudu a krajského soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty stěžovatelky, obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud připomíná, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, v posuzovaném případě konkrétně Nejvyšší správní soud v řízení o stěžovatelkou podané kasační stížnosti, resp. krajský soud v řízení o jí podané správní žalobě, anebo dokonce správní orgány při posouzení otázek souvisejících s řízením o opravě chyb v katastrálním operátu [ve smyslu ustanovení §36 odst. 1 a odst. 4 katastrálního zákona]. Námitky stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, postrádající jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci, jsou ovšem ve své podstatě pouze pokračováním polemiky s výše rekapitulovanými právními závěry obecných soudů i správních orgánů, přičemž opětovné přednesení uvedených námitek v ústavní stížnosti svědčí spíše o snaze stěžovatelky alespoň v řízení před Ústavním soudem dosáhnout potvrzení svého názoru, že došlo k pochybení ze strany katastrálního úřadu. Tímto nicméně stěžovatelka staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však s ohledem na výše uvedené nepřísluší.
10. Navíc, po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížností napadených rozsudků Nejvyššího správního soudu i krajského soudu, Ústavní soud konstatuje, že v nyní projednávaném případě rozhodně nelze hovořit o svévolném rozhodování ze strany obecných soudů, příp. správních orgánů. Jak Nejvyšší správní soud, tak před ním i krajský soud, se totiž s uvedenými námitkami stěžovatelky řádně vypořádaly (a to dokonce i opakovaně), při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními s. ř. s. či katastrálního zákona, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy spravedlivého procesu obsažené v hlavě páté Listiny, jejichž porušení stěžovatelka namítá. Jak již bylo výše rekapitulováno, Nejvyšší správní soud i krajský soud se důkladně zabývaly stěžejní námitkou stěžovatelky, že žalovaný vůbec neuvedl, z jakého důvodu není tzv. jiným oprávněným podle ustanovení §4 odst. 1 písm. e) katastrálního zákona. V závěrech obecných soudů přitom Ústavní soud neshledal žádná pochybení, která by mohla svědčit o jejich protiústavnosti, spočívající příkladmo v porušení kogentního znění aplikovaných podústavních norem, v extrémním nesouladu mezi provedenými skutkovými zjištěními a z nich dovozenými právními závěry anebo v zásadním porušení principů spravedlivého řízení, ústícího ve vydání nyní napadených rozhodnutí. Z podání stěžovatelky je naopak zřejmé, že právo na spravedlivý proces zaměňuje s neexistujícím právem na úspěch ve věci.
11. Jelikož Ústavní soud nepovažuje za potřebné ani účelné znovu obsáhle rekapitulovat to, co bylo obecnými soudy vysvětleno, odkazuje stěžovatelku v podrobnostech na odůvodnění jejich rozhodnutí (srov. zejména body 7-8 rozsudku Nejvyššího správního soudu), k nimž nemá z ústavněprávního hlediska výhrad. V nyní projednávaném případě je pro Ústavní soud podstatné, že nebyly splněny podmínky pro poskytnutí ochrany v případě nezákonného zásahu správního orgánu, neboť nedošlo ke zkrácení na veřejných subjektivních právech stěžovatelky. Na tomto závěru nehodlá zdejší soud cokoliv zpochybňovat.
12. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu