ECLI:CZ:US:2019:2.US.1324.19.1
sp. zn. II. ÚS 1324/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele City TAXI OSTRAVA, z. s., se sídlem Tyršova 1250/6, Ostrava, zastoupený JUDr. Filipem Jirouskem, advokátem se sídlem Preslova 9, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 2. 2019 č. j. 3 As 202/2018-20, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a)], se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiloženého rozhodnutí, stěžovatel podal spolu s kasační stížností návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. V záhlaví označeným usnesením Nejvyšší správní soud návrh zamítl, neboť dospěl k závěru, že přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti by nebyla zachována kontinuita suspenzivního efektu soudního přezkumu správního rozhodnutí (k tomu viz obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 12. 2012 č. j. 8 As 91/2012-30). V řízení byl přiznán odkladný účinek žalobě usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 1. 2015. Nejvyšší správní soud pak následně přiznal odkladný účinek i kasační stížnosti, rozsudkem ze dne 27. 9. 2018 č. j. 3 As 190/2017-26 nicméně zamítavý rozsudek krajského soudu zrušil, čímž došlo od právní moci rozsudku, tj. od 4. 10. 2018, k obnovení vykonatelnosti správního rozhodnutí. Stěžovatel následně v řízení před krajským soudem znovu o přiznání odkladného účinku žalobě nepožádal, správní rozhodnutí tak bylo od 4. 10. 2018 vykonatelné. Přiznání odkladného účinku kasační stížnosti by tak již nemohlo mít na účinky správního rozhodnutí vliv.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že se Nejvyšší správní soud dopustil přepjatého formalismu. Má za to, že účinky přiznání odkladného účinku žalobě ze dne 15. 1. 2015 nebyly rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 190/2017-26 nijak dotčeny. Dovedení argumentace Nejvyššího správního soudu ad absurdum by pro stěžovatele stanovilo povinnost po zrušujícím rozsudku znovu podat i žalobu.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
5. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Stěžovatel brojil ústavní stížností proti dílčímu a dočasnému procesnímu rozhodnutí o nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Přezkum takového dílčího rozhodnutí může být toliko omezený, tj. v rámci posouzení, zda rozhodnutí mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171)]. Takové vady však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je v souladu s předchozí judikaturou a je řádně zdůvodněno smyslem přiznávání odkladného účinku kasační stížnosti, jakož i samotnou podstatou správního soudnictví, kdy soudní přezkum se týká již pravomocných a vykonatelných správních rozhodnutí.
6. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkané základní právo stěžovatele napadeným rozhodnutím porušeno nebylo. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu