ECLI:CZ:US:2019:2.US.1333.19.1
sp. zn. II. ÚS 1333/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem o návrhu stěžovatelky ODEVA Fashion, s. r. o., se sídlem Čulenova 950/1, Skalica, Slovenská republika, zastoupené JUDr. Jurajem Dragúnem, advokátem se sídlem Ševcovská 4075, Zlín, směřující proti rozhodčímu nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře ze dne 21. 1. 2019, sp. zn. Rsp 1084/15, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, podanou dne 18. 4. 2019, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodčího nálezu, neboť má za to, že jím došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z příloh ústavní stížnosti se podává, že ústavní stížností napadeným rozhodčím nálezem byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobci (NWT Slovakia, s. r. o.) částku ve výši 21.756,64 EUR s příslušenstvím a současně uhradit náklady rozhodčího řízení.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zpochybňuje procesní postup rozhodčího soudu, když namítá, že "rozhodčí soud při svém rozhodování opomenul důkazy vykonané v řízení a s touto skutečností se žádným způsobem v písemném vyhotovení rozhodnutí nevypořádal. Vzhledem k tomuto postupu Rozhodčího soudu je nepochybné, že napadené rozhodnutí je svévolné a v rozporu s principy spravedlnosti, co má za následek porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces."
4. Ústavní soud ještě před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
5. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") tvoří procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem. Z ustanovení §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, jež zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Přímo v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Povaze řízení o ústavní stížnosti by tudíž odporovalo, pokud by s ním paralelně probíhalo ve stejné věci řízení před obecnými soudy. Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), kde ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. toliko tam, kde ostatní prostředky právní ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
6. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že se stěžovatelka domáhá zrušení předmětného rozhodčího nálezu, aniž by však za tímto účelem využila procesní prostředky ochrany, které jí poskytuje zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, v platném znění (dále "zákon o rozhodčím řízení"), na nějž výslovně odkazuje i rozhodčí nález. Citovaný zákon o rozhodčím řízení totiž umožňuje přezkoumat a příp. zrušit rozhodčí nález obecným soudem na návrh kterékoli strany sporu z důvodů vymezených v ustanovení §31. S ohledem na to, že podstatou námitek stěžovatelky je zpochybnění procesního postupu rozhodčího soudu, jímž měla být omezena ve svém právu na spravedlivý proces, je nutno připomenout, že dle ustanovení §31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení je tato skutečnost jedním z důvodů, pro který může obecný soud na návrh strany sporu v rozhodčím řízení rozhodčí nález zrušit ("Soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, jestliže [...] straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat"). Citované ustanovení je ovšem použitelné rovněž v případě tvrzených nedostatků v dokazování (tj. v situacích, kdy se rozhodci navrženým důkazem odmítli zabývat nebo se jím zabývali nedostatečně - srov. Bělohlávek, A. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. 2. vydání. Praha: C. H. Beck. 2012, s. 1097).
7. Za dané situace je proto Ústavní soud nucen konstatovat, že stěžovatelka nedostála požadavku subsidiarity ústavní stížnosti, tj. před jejím podáním nevyčerpala všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svých práv. Nepřípustnost ústavní stížnosti je pak dána rovněž ustálenou judikaturou zdejšího soudu ve vztahu k rozhodčím nálezům, kdy pro stručnost postačuje poukázat zejména na nález ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3227/07 (N 37/60 SbNU 441; bod 16).
8. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se mohl zabývat meritem věci a vyjadřoval se k důvodnosti ústavní stížnosti, proto Ústavní soud soudcem zpravodajem předložený návrh odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj