ECLI:CZ:US:2019:2.US.1344.19.1
sp. zn. II. ÚS 1344/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Václava Šebka a Aleny Šebkové, zastoupených Mgr. Michalem Vaňhou, advokátem se sídlem V Olšinách 2300/75, Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2990/2018-553 ze dne 5. 12. 2018 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 23 Co 139/2017-499 ze dne 9. 5. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení
1. Stěžovatelé, manželé, kupní smlouvou ze dne 26. 7. 2000 zakoupili od správce konkursní podstaty úpadce Družstvo Tismice do společného jmění manželů pozemky parc. č. X1 a přiléhající pozemky parc. č. X2 a X1 v katastrálním území Tismice (dále jen "zakoupené pozemky"). V době uzavření této smlouvy byl stěžovatel jediným jednatelem společnosti JATKY TISMICE, s. r. o. (vedlejší účastnice v tomto řízení) a stěžovatelka byla zaměstnaná jako účetní vedlejší účastnice. Na pozemku parc. č. X1 se nachází průmyslový objekt ve vlastnictví vedlejší účastnice, která jej využívá pro svou výrobní činnost. Zakoupené pozemky stěžovatelů užívala vedlejší účastnice bez úplaty. Když byl stěžovatel z funkce jednatele odvolán a se stěžovatelkou byl ukončen pracovní poměr, domáhali se stěžovatelé na vedlejší účastnici zaplacení 767 680 Kč a po rozšíření žaloby 1 033 680 Kč jako bezdůvodného obohacení, protože podle nich užívala vedlejší účastnice zakoupené pozemky bezúplatně bez právního titulu.
2. Okresní soud v Kolíně rozhodl mezitímním rozsudkem tak, že základ žalobního nároku je dán. S námitkou vedlejší účastnice, že kupní smlouva k zakoupeným pozemkům byla neplatná, se okresní soud neztotožnil, protože byl vázán výrokem dřívějšího rozsudku, kterým v jiném řízení došlo k zamítnutí žaloby na určení neplatnosti kupní smlouvy pro nedostatek právního zájmu. Stejně tak se neztotožnil ani s námitkou, že požadavek stěžovatelů na vydání bezdůvodného obohacení je v rozporu s dobrými mravy.
3. Krajský soud napadeným rozsudkem připustil rozšíření žaloby stěžovatelů o 266 000 Kč a rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že žalobu stěžovatelů zamítl. Krajský soud považoval jednání stěžovatele za rozporné se zásadou loajality a za vědomé jednání proti zájmům vedlejší účastnice, protože stěžovatel jako jediný jednatel vedlejší účastnice převedl zakoupené pozemky do společného jmění manželů, ačkoliv věděl, že je vedlejší účastnice bude vzhledem ke své činnosti a k tomu, že vlastní průmyslový objekt na jednom z pozemků, nutně potřebovat užívat. Zásadu loajality porušila i stěžovatelka jako zaměstnankyně vedlejší účastnice. Žalobou na vydání bezdůvodného obohacení tak stěžovatelé podle krajského soudu uplatňují právo v rozporu s dobrými mravy. Navíc toto své právo odvozují z kupní smlouvy, která je podle krajského soudu absolutně neplatná. Krajský soud se neztotožnil se závěry okresního soudu v tom, že byl vázán předchozím rozsudkem, jímž byla určovací žaloba na neplatnost kupní smlouvy zamítnutá pro nedostatek právního zájmu, protože nedošlo k meritornímu vyřešení otázky platnosti kupní smlouvy.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelů jako nepřípustné. Závěr, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů má dle Nejvyššího soudu místo jen ve výjimečných situacích, avšak "[z]a mimořádné skutečnosti umožňující uvedený postup lze považovat právě okolnosti nabytí pozemků [stěžovateli], vykazující rysy zjevného spekulativního a nemravního jednání, znevýhodňujícího [vedlejší účastnici]", přičemž stěžovatel působil v době nabytí pozemků jako jednatel a stěžovatelka jako účetní vedlejší účastnice. Úvaha krajského soudu, že výkon práva na vydání bezdůvodného obohacení je v rozporu s dobrými mravy, tak podle Nejvyššího soudu není zjevně nepřiměřená. Podle Nejvyššího soudu tedy obstojí rozsudek krajského soudu už vzhledem k závěru o rozporu požadavku na vydání bezdůvodného obohacení s dobrými mravy. Otázka platnosti kupní smlouvy by tento závěr nemohla zvrátit, a proto nelze z toho, jak krajský soud vyřešil tuto otázku, dovozovat přípustnost dovolání.
II. Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé namítají, že napadenými rozsudky byla porušena jejich ústavně zaručená práva, konkrétně se pak dovolávají práva na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"). Stěžovatelé se neztotožňují se závěry obecných soudů, že kupní smlouva byla uzavřena v rozporu s dobrými mravy. Uvádějí, že vedlejší účastnice nikdy nebyla vlastníkem dotčených pozemků a užívala je bez právního důvodu i v době, kdy jejich vlastníkem bylo Družstvo Tismice. Pokud by v té době existovala uzavřená nájemní smlouva, přešly by práva a povinnosti z ní na nového nabyvatele pozemků a podle stěžovatelů "by se zřejmě nikdo nepozastavil nad tím, že by nabyvatel měl nárok na nájemné sjednané v obvyklé výši", toto plnění přitom požadují i stěžovatelé. Dále stěžovatelé argumentují rozporností závěrů krajského soudu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle které je pro konstatování neplatnosti kupní smlouvy jako dvoustranného právního jednání nutné zjišťovat rozpor s dobrými mravy u obou stran. Krajský soud rozpor s dobrými mravy přičetl pouze stěžovatelům. Namítají rovněž, že není osoby, které by připadlo bezdůvodné obohacení za bezplatné užívání zakoupených pozemků vedlejší účastnicí v případě, že by jim nebylo vyhověno, protože původní vlastník zakoupených pozemků Družstvo Tismice již zaniklo. Nadto stěžovatelé namítají, že neměli povinnost zakoupené pozemky převést do vlastnictví vedlejší účastnice. Stěžovatelé uzavírají, že není možné rozlišovat mezi nimi a hypotetickou třetí osobou, která mohla od konkurzního správce zakoupené pozemky též odkoupit a která by nepochybně měla právo na finanční kompenzaci za užívání pozemků.
III. Hodnocení Ústavního soudu
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3691/15 ze dne 19. 1. 2016). Oprávnění přezkoumávat výkon práva z hlediska jeho souladu s dobrými mravy (v projednávaném případě podle §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů) je v zásadě vyhrazeno soudům obecným, pouze jde-li o porušení ústavně zaručených práv, je Ústavní soud povinen zasáhnout [srov. shodně nález sp. zn. III. ÚS 2700/15 ze dne 8. 11. 2016 (N 212/83 SbNU 369), bod 39].
7. Podle judikatury Ústavního soudu zásada souladu výkonu práv s dobrými mravy představuje významný korektiv, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti. Pojem dobré mravy nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat praeter legem či dokonce contra legem, pokud jde o reprobaci jednání příčícího se dobrým mravům [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 299/18 ze dne 29. 1. 2019, bod 29, nález sp. zn. II. ÚS 3403/11 ze dne 8. 8. 2013 (N 142/70 SbNU 333), body 16-17, a nález sp. zn. IV. ÚS 3653/11 ze dne 5. 6. 2012 (N 118/65 SbNU 553)].
8. Ačkoliv stěžovatelé uvádějí, že došlo k porušení jejich ústavně zaručeného práva vlastnit majetek, svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti se pohybují na úrovni podústavního práva a rozporují závěr obecných soudů, že došlo k rozporu s dobrými mravy. Tím staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší.
9. Ve své argumentaci, že v případě přechodu práv a povinností z nájmu by měl nabyvatel pozemků právo na nájemné v obvyklé výši, stěžovatelé přehlíží, že rovněž požadavek na úhradu nájmu by mohl být v rozporu s dobrými mravy. Námitka stěžovatelů, že dle judikatury Nejvyššího soudu je třeba posoudit rozpor s dobrými mravy v případě dvoustranných právních jednání u obou stran, není pro řešení projednávané věci relevantní, neboť jak Nejvyšší soud uvedl v napadeném usnesení, obstojí již závěr krajského soudu o rozporu požadavku na vydání bezdůvodného obohacení s dobrými mravy. Stěžovatelé dále namítají, že neměli povinnost zajistit zakoupení pozemků do vlastnictví vedlejší účastnice, touto námitkou však pouze polemizují s výkladem podústavního práva obecnými soudy, jejichž rozhodnutí jsou navíc založena na tom, že za daných okolností stěžovatelé postupovali přinejmenším při uplatnění práva na bezdůvodné obohacení v rozporu s dobrými mravy, nikoliv na tom, že měli povinnost zajistit zakoupení pozemků do vlastnictví vedlejší účastnice. K námitce stěžovatelů, že není žádný důvod, aby bylo rozlišováno mezi nimi a hypotetickou třetí osobou, která by při odkoupení pozemků měla vůči vedlejší účastnici nárok vydání bezdůvodného obohacení, je třeba uvést, že rozhodnutí obecných soudů vycházejí naopak z toho, že stěžovatel jakožto dřívější jednatel a stěžovatelka jakožto dřívější zaměstnankyně vedlejší účastnice se nacházeli ve specifickém postavení, které není srovnatelné s postavením třetí osoby bez právního vztahu k vedlejší účastnici. Konečně námitka, že v důsledku rozhodnutí obecných soudů neexistuje osoba, vůči níž se vedlejší účastnice bezdůvodně obohacuje bezúplatným užíváním pozemku, protože původní vlastník již zanikl, představuje rovněž pouze další polemiku s výkladem podústavního práva. Neexistence jiného subjektu, který by se vůči vedlejší účastnici mohl domáhat práva z bezdůvodného obohacení, nijak nesvědčí o tom, že by došlo k porušení základních práv stěžovatelů. Uvedené námitky tak nemají ústavněprávní rozměr.
10. Ústavní soud z výše uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatelů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu