ECLI:CZ:US:2019:2.US.1369.19.1
sp. zn. II. ÚS 1369/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Šillerové, zastoupené Mgr. et Mgr. Simonou Pavlovicovou, advokátkou se sídlem 8. pěšího pluku 2380, Frýdek-Místek, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 155/2018-148 ze dne 20. 6. 2018 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 23 C 28/2017-98 ze dne 1. 11. 2017 ve znění opravných usnesení téhož soudu č. j. 23 C 28/2017-154 ze dne 14. 9. 2018 a č. j. 23 C 28/2017-162 ze dne 5. 11. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 1 napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky proti České republice - Ministerstvu pro místní rozvoj na náhradu škody ve výši 350 Kč a nemajetkové újmy ve výši 60 000 Kč, kterých se stěžovatelka domáhala kvůli tvrzeným pochybením stavebního úřadu v územním řízení, a rozhodl o nákladech řízení. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 20. 6. 2018 rozsudek obvodního soudu potvrdil a poučil stěžovatelku o nepřípustnosti dovolání.
2. Stěžovatelka poté dle svých tvrzení podala dne 11. 12. 2018 stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva. Z přiloženého rozhodnutí ESLP vyplývá, že tato stížnost byla dne 7. 2. 2019 (v ústavní stížnosti nesprávně uvedeno 14. 2. 2019) prohlášena za nepřijatelnou pro nevyčerpání všech vnitrostátních prostředků nápravy. O tom byla stěžovatelka informována dopisem Kanceláře ESLP ze dne 14. 2. 2019, který jí byl podle jejích tvrzení doručen 26. 2. 2019.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti podané a doručené prostřednictvím datové schránky dne 24. 4. 2019 a později doplněné namítá, že napadenými rozhodnutími městského a obvodního soudu bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na pokojné užívání majetku podle čl. 11 Listiny. Stěžovatelka uvádí, že její ústavní stížnost byla podána včas. Stěžovatelka s odkazem na rozhodnutí ESLP ve věci Najvar proti České republice ze dne 3. 3. 2009 č. 8302/06 argumentuje, že podle judikatury ESLP "řízení před soudy dvou stupňů po povinném projednání nároku podle zákona [č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů], dalo státu dostatečnou příležitost napravit tvrzená porušení. Případné následující dovolání a ústavní stížnost nejsou z pohledu ESLP považovány za účinné prostředky nápravy [...]". Stěžovatelka uvádí, že by jí při posuzování včasnosti ústavní stížnosti nemělo jít k tíži podání stížnosti k ESLP.
4. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. b) usnesením návrh odmítne, je-li podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
5. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Procesním prostředkem podle tohoto ustanovení se rozumí pouze prostředky poskytované vnitrostátním právem, tedy nikoliv stížnost k ESLP, jak Ústavní soud uvedl již v usnesení sp. zn. III. ÚS 399/05 ze dne 5. 10. 2005. Stěžovatelka neuvedla žádný argument, proč by se měl Ústavní soud od tohoto závěru odchýlit, a ani Ústavní soud takové důvody nenalezl. Úvahy stěžovatelky týkající se přijatelnosti její stížnosti k ESLP nejsou relevantní pro posouzení její ústavní stížnosti; stěžovatelce nic nebránilo podat i ústavní stížnost.
6. Ve věci stěžovatelky nebylo přípustné dovolání, posledním procesním prostředkem k ochraně práv stěžovatelky tudíž bylo odvolání, o němž rozhodl městský soud napadeným rozsudkem. Lhůta pro podání ústavní stížnosti se proto počítala od doručení tohoto rozsudku. Jelikož stěžovatelka podala stížnost k ESLP směřovanou i proti tomuto rozsudku dne 11. 12. 2018, je zřejmé, že jí tento rozsudek byl doručen nejpozději tohoto dne, a dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti tak skončila nejpozději dne 11. 2. 2019. Stěžovatelka svou ústavní stížnost podala až 24. 4. 2019, tedy po uplynutí stanovené lhůty.
7. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh podaný po stanovené lhůtě dle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. května 2019
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka