ECLI:CZ:US:2019:2.US.1382.19.1
sp. zn. II. ÚS 1382/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Radky Burdové, zastoupené Mgr. et Mgr. Kamilou Mesiarkinovou, advokátkou, se sídlem Rozdrojovice, Na Březině 310, proti výroku V. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 20. 12. 2018 č. j. 36 Co 169/2017-2242 ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 19. 2. 2019 č. j. 36 Co 169/2017-2258, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasně podané ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhala zrušení napadeného výroku rozhodnutí pro porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplynulo, že Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozhodl napadeným rozsudkem ze dne 20. 12. 2018 č. j. 36 Co 169/2017-2242, mimo jiné tak, že ve výroku V. rozsudku uložil stěžovatelce povinnost zaplatit České republice na účet Krajského soudu v Ústí nad Labem na nákladech řízení částku ve výši 8.439,25 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Předmětný výrok V. rozsudku byl následně změněn usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 19. 2. 2019 č. j. 36 Co 169/2017-2258, a to tak, že "matka je povinna zaplatit České republice na účet Krajského soudu v Ústí nad Labem na nákladech řízení částku 9.959,25 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku".
3. Stěžovatelka je přesvědčena, že by popsané náklady řízení za pořízení znaleckého posudku měla nést druhá strana, a to v souladu se zásadou tzv. separace nákladů řízení, neboť vědomě porušila jí soudem uloženou povinnost poskytnout znalcům součinnost při zjišťování ceny nemovitosti. Na tuto skutečnost stěžovatelka opakovaně upozorňovala a domáhala se tak ochrany svých práv před Krajským soudem v Ústí nad Labem - pobočkou v Liberci, a to ve svých vyjádřeních učiněných ve věci samé. Stěžovatelka má za to, že rozhodnutí, kterým jí byla uložena povinnost hradit jednu polovinu nákladů státu na znalečné, je za uvedené situace v rozporu s dobrými mravy a zásadou spravedlnosti.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však krajský soud nedopustil. Nad to stěžovatelka neuvedla, že by jí snad úhrada nákladů řízení vůči státu měla přinést nějaké existenční potíže. Ústavní soud při svém rozhodování přihlédl k tomu, že se jedná o částku, mající charakter tzv. bagatelní částky, tudíž nezpůsobilou vážnějšího zásahu do majetkových práv stěžovatelky.
7. Jelikož Ústavní soud dospěl k závěru o nezasažení práva stěžovatelky na spravedlivý proces napadeným rozhodnutím, podaná ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu