ECLI:CZ:US:2019:2.US.1399.19.1
sp. zn. II. ÚS 1399/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. V., zastoupeného JUDr. Simonou Vypušťák Corradiniová, advokátkou se sídlem Huťská 1383, Kladno, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2019 č. j. 11 Co 120/2019-315, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na rodinný život [čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")] a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených listin, usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "nalézací soud") ze dne 6. 3. 2019 č. j. 14 Nc 1253/2018-276 (dále jen "prvoinstanční rozhodnutí") byl zamítnut návrh stěžovatele na nařízení předběžného opatření v řízení o úpravě poměrů pro dobu před i po rozvodem manželství rodičů a o úpravě styku. V odůvodnění nalézací soud uvedl, že nemá za prokázanou potřebu zatímní úpravy poměrů, přičemž vyhověním návrhu otce by soud s ohledem na požadavek otce na nařízení střídavé péče nepřípustně předjímal své rozhodnutí ve věci samé. Z dosavadního řízení vyplývá, že vztahy mezi rodiči nejsou dobré a tito mají rozdílné představy o výchově nezletilých, pro rozhodnutí o úpravě péče je proto třeba provést řádné dokazování, což řízení o předběžném opatření neumožňuje. Závěrem nalézací soud označil za důležité, že v řízení nebylo zjištěno (a stěžovatel to ani netvrdil), že by matka nezletilých otci zcela zamezila ve styku s nezletilými, že by neměl možnost podílet se na jejich výchově, ani že by matka nezletilé manipulovala či jinak narušovala jejich vztah se stěžovatelem. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") v záhlaví označeným usnesením prvoinstanční rozhodnutí potvrdil.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že nebrání-li tomu skutkové okolnosti konkrétního případu, nelze jednoho rodiče vyloučit z osobní péče o nezletilé děti. Model styku s nezletilými nastavený matkou a posvěcený obecnými soudy nepovažuje stěžovatel za dostačující k realizaci společného práva otce a nezletilých na rodinný život. Zásadní pro realizaci tohoto ústavně zaručeného práva je výchova přítomností, přičemž co nejširší přítomnosti obou rodičů při výchově nezletilých je třeba poskytovat včasnou ochranu, neboť pozdě přiznaná ochrana může vést k deformaci rodinných vztahů do budoucna. Stěžovatel připomíná, že účel předběžného opatření je nutné interpretovat v souladu s čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy, nelze proto akceptovat minimální míru ochrany základních práv jako určitého standardu. Závěrem stěžovatel uvádí, že nevypořádáním jeho ústavněprávní argumentace obecné soudy porušily jak jeho právo na spravedlivý proces, tak i jeho právo na rodinný život.
4. Průběh řízení a obsah napadeného rozhodnutí je účastníkům znám, Ústavní soud proto pokládá jeho podrobnější rekapitulaci za neúčelnou.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a vyžádaného spisu a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
6. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové nedostatky však v projednávané věci shledány nebyly.
7. V rámci přezkumu řízení týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým Ústavní soud vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy a zda byla veškerá rozhodnutí náležitě odůvodněna. Rozhodování o úpravě péče o nezletilé je nicméně doménou především obecných soudů, nikoli soudu ústavního. Pro rozhodování o citlivých rodinně právních věcech je zásadní, že jsou to především obecné soudy, které se znalostí spisu, vývoje rodinné situace a bezprostředního kontaktu s účastníky řízení mohou proniknout do mnohdy spletité a těžko jednoduše řešitelné situace a učinit rozhodnutí, které bude odrážet nejen zájmy jednotlivých účastníků, zejména nezletilých dětí, ale současně bude účastníky považováno za spravedlivé.
8. Zároveň se v nyní projednávané věci nejedná o konečnou úpravu výchovných poměrů nezletilých dětí, nýbrž o úpravu zatímní, a to formou předběžného opatření. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně dovodil, že rozhodování o návrhu na vydání předběžného opatření a tedy hodnocení toho, zda jsou v daném případě splněny podmínky pro jeho vydání či změnu, je především věcí obecných soudů. Ústavní soud si je samozřejmě vědom skutečnosti, že rozhodnutí o předběžných opatřeních jsou způsobilá zasáhnout do základních práv jednotlivců, práva a povinnosti jsou jimi však upravena pouze dočasně. Ústavnímu soudu z hlediska ústavněprávního proto nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, případně rozhodnutí o tomto návrhu, nýbrž je povolán toliko k přezkumu, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad podle čl. 2 odst. 2 Listiny, zda bylo vydáno příslušným orgánem podle čl. 38 odst. 1 Listiny a současně nebylo projevem svévole ve smyslu ustanovení čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny, a proto Ústavní soud do těchto rozhodnutí zasahuje zcela výjimečně (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 4088/16).
9. Ústavní soud posoudil věc ve výše vymezeném rozsahu a neshledal porušení stěžovatelem vytýkaných základních práv, a tedy ani žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah. Stěžovatel nijak nezpochybnil ani zákonný podklad k vydání rozhodnutí o návrhu na přiznání předběžného opatření, ani pravomoc obecných soudů toto rozhodnutí vydat, ani svévoli při tomto vydání. Stěžovatel toliko nesouhlasí s výsledkem řízení.
10. Rozsah styku stěžovatele s nezletilými není Ústavní soud při přezkumu předběžného opatření oprávněn přezkoumávat. Lze pouze podotknout, že rozhodnutí nebylo v tomto směru ani excesivní, ani svévolné. Bude na posouzení obecných soudů v řízení o věci samé, aby podrobně posoudily vývoj rodinné situace, jakož i vzájemný vztah stěžovatele a nezletilých, přičemž budou vázáni ustálenou judikaturou Ústavního soudu, která konzistentně zdůrazňuje rovnost v právech a povinnostech obou rodičů při výchově a péči o nezletilé děti. Jak vyjádřil Ústavní soud naposledy v nálezu ze dne 17. 5. 2019 sp. zn. II. ÚS 4247/18 být spolu znamená pro rodiče a jeho dítě jeden ze základních prvků rodinného života. Pokud obecné soudy rozhodují o úpravě styku, je třeba vycházet z toho, že právem obou rodičů je v zásadě stejnou měrou o dítě pečovat a podílet se na jeho výchově, s čímž koresponduje i právo samotného dítěte na péči obou rodičů; a tudíž je-li rozhodnutím soudu dítě svěřeno do péče jednoho z rodičů, pak by mu mělo být umožněno stýkat se s druhým rodičem v takové míře, aby byl postulát rovné rodičovské péče co nejvíce naplněn. Pro oba rodiče totiž platí stejně čl. 32 odst. 4 Listiny, podle nějž je péče o děti a jejich výchova právem rodičů a děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Takové co nejrovnoměrnější uspořádání z hlediska péče o dítě a jeho výchovy je rovněž zpravidla v nejlepším zájmu dítěte. Odchylky od takového uspořádání, tedy výrazná nerovnováha mezi oběma rodiči v péči o dítě a styku s ním, musí být vždy odůvodněny ochranou nějakého jiného, dostatečně silného legitimního zájmu, nejčastěji opět nejlepšího zájmu dítěte; přičemž v řízení musí být prokázány konkrétní skutečnosti, o něž se tento zájem opírá
11. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2019
Vojtěch Šimíček
předseda senátu