ECLI:CZ:US:2019:2.US.1411.19.1
sp. zn. II. ÚS 1411/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem o návrhu stěžovatele Petra Bartheldiho, bez právního zastoupení, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2019 č. j. 20 Co 27/2019-39, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2019 č. j. 28 Co 1/2019-15 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2019 č. j. 91 Co 405/2018-47, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 4. 2019 domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí. Svým obsahem však přímo proti uvedeným rozhodnutím nijak nebrojí, jde spíše toliko o výraz nespokojenosti stěžovatele s rozhodovací činností obecných soudů, resp. jejich kritiku.
2. Ústavní soud dříve, než přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, posuzuje, zda jsou splněny všechny zákonem stanovené náležitosti a zda jsou dány podmínky meritorního projednání ústavní stížnosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl přitom k závěru, že tomu tak není. Podání stěžovatele není možné považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpí řadou formálních i obsahových nedostatků, mimo jiné nedostatkem povinného právního zastoupení. O těchto náležitostech však má stěžovatel bezpochyby povědomí, když k Ústavnímu soudu již dříve učinil nespočet podání a v rámci nich byl Ústavním soudem vždy poučen o náležitostech ústavní stížnosti i o případných následcích neodstranění vad podání, a to v rámci výzvy k odstranění vad podání [srov. například usnesení sp. zn. IV. ÚS 2127/16 ze dne 12. 7. 2016, usnesení sp. zn. I. ÚS 1778/16 ze dne 19. 7. 2016, usnesení sp. zn. II. ÚS 1779/16 ze dne 13. 9. 2016, usnesení sp. zn. II. ÚS 293/16 ze dne 20. 4. 2016 či usnesení sp. zn. III. ÚS 3759/15 ze dne 10. 3. 2016]. Účelem výzvy a stanovení lhůty k odstranění vad podání je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem. Obdobně byl stěžovatel již poučen o tom, že Ústavní soud neustanovuje právního zástupce pro zastupování v řízení o ústavní stížnosti.
3. Podle judikatury Ústavního soudu není v řízení o ústavní stížnosti nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení a o dalších náležitostech návrhu dostávalo stěžovatelům vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve více případech předchozích (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2371/10 ze dne 4. 1. 2011 a usnesení sp. zn. IV. ÚS 29/08 ze dne 24. 9. 2008). Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli informace o náležitostech návrhu, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým. Ostatně tímto způsobem již Ústavní soud postupoval ve věci tohoto konkrétního navrhovatele vícekrát [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3639/18 ze dne 27. 11. 2018, usnesení sp. zn. II. ÚS 513/18 ze dne 19. 2. 2018, usnesení sp. zn. I. ÚS 2418/17 ze dne 8. 8. 2017, usnesení sp. zn. II. ÚS 2419/17 ze dne 7. 8. 2017 a další].
4. Ústavní soud proto v posuzované věci shledal důvody pro přiměřenou aplikaci ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2019
Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj