ECLI:CZ:US:2019:2.US.1444.19.1
sp. zn. II. ÚS 1444/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Zdeňky Novotné, zastoupené Mgr. Petrem Novákem, advokátem, se sídlem Vídeňská 546/55, Brno, proti výroku III., IV. a V. rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2018 č. j. 34 C 106/2016-78 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 2. 2019 č. j. 44 Co 601/2018-91, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasně podané ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhala zrušení napadených výroků rozhodnutí pro porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplynulo, že napadeným rozsudkem Městský soud v Brně uložil žalovanému REAL-METAL, s.r.o. (dále jen "žalovaný") povinnost zaplatit stěžovatelce částku ve výši 27 890 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 27 890 Kč od 24. 9. 2015 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), návrh stěžovatelky, aby jí byl žalovaný povinen zaplatit částku ve výši 59 384 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 59 384 Kč od 24. 9. 2015 do zaplacení, zamítl (výrok II.), stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 12 660 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právního zástupce žalovaného (výrok III.), žalovanému uložil povinnost zaplatit České republice - Městskému soudu v Brně náhradu nákladů řízení ve výši 1 712 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok IV.) a taktéž stěžovatelce uložil povinnost zaplatit České republice - Městskému soudu v Brně náhradu nákladů řízení, a to ve výši 1 638 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok V.). Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně, a to pouze proti výroků III. a V. o náhradě nákladů řízení, podala stěžovatelka odvolání, v něm poukázala na to, že soud prvního stupně při určení náhrady nákladů řízení postupoval dle §142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.") a ohledně výroku IV. a V. dle §142 odst. 1 o. s. ř. Namítala, že o náhradě nákladů řízení mělo být rozhodnuto dle ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř., jelikož rozhodnutí soudu o výši plnění, tedy konkrétní výši náhrady škody, záviselo na znaleckém posudku. Tato přisouzená částka, nikoli částka požadovaná, má být i základem pro určení výše náhrady nákladů řízení. Odvolací soud přisvědčil, že podle ustálené soudní judikatury ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. je použitelné za situace, kdy základ nároku uplatněného v řízení je dán, avšak jeho výši žalobce přesně neznal a tato byla v průběhu řízení stanovena znaleckým posudkem, který jeho výši odhadl jinak a v důsledku toho byl žalobce v řízení částečně neúspěšný. Tak tomu sice bylo i v daném případě, avšak odvolací soud učinil závěr, že pro daný případ není použití §142 odst. 3 o. s. ř. pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení přiléhavé za situace, kdy výše nároku, uplatněného stěžovatelkou, několikanásobně převýšila částku, která jí na náhradě škody v konečném výsledku byla přisouzena a žalobkyně byla v řízení úspěšná jen cca do jedné třetiny uplatněného nároku.
3. Stěžovatelka je přesvědčena, že argument, že v řízení byla úspěšná pouze do 1/3 uplatněného nároku, neobstojí, neboť nejenže taková podmínka není zákonem definovaná, ale ani judikatura nehovoří o žádných speciálních kritériích, o kolik se může žalovaný nárok lišit oproti nároku přisouzenému. Stěžovatelka navíc nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že by bylo nespravedlivé přenášet na žalovaného negativní důsledky nadhodnoceného požadavku stěžovatelky, neboť uplatněná částka ve výši 82.274 Kč vycházela právě z jeho odhadu jakožto profesionála zabývajícího se danou problematikou. Stěžovatelka se dále domnívá, že závěry obecných soudů jsou v rozporu s konstantní judikaturou. Rozhodnutí odvolacího soudu pak považuje za svévolné, neboť odvolací soud uznal a přisvědčil argumentaci stěžovatelky, nicméně poté bez konstruktivních důvodů rozhodl ohledně nákladů v její neprospěch.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však obecné soudy nedopustily. Dostatečně odůvodnily svůj výrok o náhradě nákladů řízení, přičemž jejich odůvodnění není neudržitelné. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či správnost napadených rozhodnutí, ale jen jejich souladnost s ústavními principy spravedlivého procesu. Z těchto limitů však obecné soudy nevykročily, a proto Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelčiných základních práv.
8. Jelikož Ústavní soud dospěl k závěru o nezasažení práva stěžovatelky na spravedlivý proces napadenými rozhodnutími, podaná ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu