ECLI:CZ:US:2019:2.US.1449.19.1
sp. zn. II. ÚS 1449/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Ing. Ludvíka Veleckého, zastoupeného Mgr. Josefem Kazdou, advokátem se sídlem Palackého nám. 653, Třeboň, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 2. 2019 sp. zn. 24 Co 175/2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud").
2. Z ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí krajského soudu a přiloženého spisového materiálu se podává, že Exekutorským úřadem Přerov, soudním exekutorem Mgr. René Mohylou, byla proti stěžovateli (povinnému) vedena na návrh oprávněného města Znojmo exekuce pro částku 51 526 Kč s příslušenstvím. Usnesením soudního exekutora ze dne 15. 3. 2017 č. j. 187 Ex 00032/17-86, pravomocným dne 18. 5. 2017, byla exekuce na návrh stěžovatele (se souhlasem oprávněného) zastavena (výrok I.) a stěžovateli byla uložena povinnost uhradit náklady exekuce ve výši 7 865 Kč (výrok II.). Toto rozhodnutí napadl stěžovatel dne 3. 12. 2018 odvoláním; soudní exekutor usnesením ze dne 4. 12. 2018 č. j. 187 Ex 00032/17-96 odvolání pro opožděnost odmítl. Posledně citované rozhodnutí soudního exekutora napadl stěžovatel odvoláním, o němž krajský soud rozhodl tak, že usnesení soudního exekutora potvrdil. Soud konstatoval, že soudní exekutor nepochybil, jestliže odvolání stěžovatele shledal jako opožděné. K tomu dodal, že jako nesprávný nelze označit postup soudního exekutora, který usnesení stěžovateli zaslal na jeho doručovací adresu (za tímto účelem navíc uvedenou), nikoliv na adresu jeho trvalého bydliště (to navíc bylo dle stěžovatele "předmětem sporu a doručování písemností na tuto adresu neexistuje").
3. Stěžovatel v rámci textu ústavní stížnosti provádí poměrně rozsáhlé shrnutí skutkových okolností daného případu. Polemizuje přitom zejména se závěry soudu ohledně doručovací adresy stěžovatele a brojí proti rozhodnutí o nákladech řízení. Jeho ústavněprávní argumenty se omezují na tvrzení o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu.
4. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
5. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
6. Ze samotné argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel pokračuje v polemice se skutkovým hodnocením a právními závěry krajského soudu, kterou vedl již v řízení před tímto soudem. S překládanými argumenty stěžovatele, zejména s otázkou adresy určené pro doručování písemností, se krajský soud vypořádal již v napadeném rozhodnutí, přičemž jeho závěr není neudržitelný. Ústavnímu soudu nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecného soudu, a to tím spíše, jestliže předmětem řízení není meritorní posouzení věci, ale řízení o výkonu rozhodnutí (exekuce). Na ústavní rovině zásah do práv stěžovatele Ústavní soud neshledal.
7. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu