ECLI:CZ:US:2019:2.US.1457.19.1
sp. zn. II. ÚS 1457/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky Greenfin a.s., se sídlem Pod Višňovkou 27/1662, Praha 4, zastoupené JUDr. Jaromírem Císařem, se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, proti jinému zásahu Vrchního soudu v Praze spočívajícímu v nevydání rozhodnutí o návrhu stěžovatelky na vydání opravného usnesení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností ze dne 2. 5. 2019 se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud jednak vyslovil, že Vrchní soud v Praze nevydáním rozhodnutí o návrhu stěžovatelky na vydání opravného usnesení ze dne 23. 11. 2018 porušil její právo na spravedlivý proces a její právo vlastnit majetek podle čl. 36 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a jednak aby uložil vrchnímu soudu rozhodnout o předmětném návrhu stěžovatelky a tomuto návrhu vyhovět.
2. Stěžovatelka podala žalobu o ochranu proti nekalé soutěži vůči dvěma žalovaným, v níž uplatnila pět zdržovacích nároků, a dále požadovala zaplacení 500 000 Kč jako přiměřeného zadostiučinění. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2016 byla žaloba zamítnuta. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 4. 2018 č. j. 3 Cmo 39/2017-189 rozsudek městského soudu ve věci samé potvrdil a nově rozhodl o nákladech nalézacího i odvolacího řízení tak, že stěžovatelku zavázal uhradit každé ze žalovaných náklady řízení ve výši 96 223,10 Kč a 21 271,80 Kč. Stěžovatelka proti rozhodnutí nepodala dovolání, nesouhlasila však s výpočtem nákladů řízení, a to zejména z důvodu podle ní nesprávně určené tarifní hodnoty sporu podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu). Dne 23. 8. 2018 proto adresovala vrchnímu soudu návrh na vydání opravného usnesení z důvodu chyb v počtech v rozsudku ze dne 9. 4. 2018. Vrchní soud následně dne 13. 9. 2018 vydal opravné usnesení č. j. 3 Cmo 39/2017-204, kterým svůj předchozí rozsudek ze dne 9. 4. 2018 opravil ve výrocích o nákladech řízení tak, že stěžovatelka je povinna nahradit každé ze žalovaných náklady nalézacího a odvolacího řízení ve výši 87 837 Kč a 33 250,80 Kč. Vrchní soud shledal stěžovatelčin návrh na opravu v základu opodstatněný, ovšem z jiných než stěžovatelkou uváděných důvodů; ke stěžovatelčině argumentaci uvedl, že při propočtu náhrady (určení tarifní hodnoty) u přiměřeného zadostiučinění je třeba vyjít z §7 advokátního tarifu, neboť ve věci šlo o nároky z nekalé soutěže, nikoli o věci podřaditelné pod speciální ustanovení §9 odst. 3 a 4 advokátního tarifu, jak se domnívala stěžovatelka. Toto opravné usnesení bylo stěžovatelce doručeno dne 16. 10. 2018.
3. Stěžovatelka následně dne 23. 11. 2018 podala návrh na vydání opravného usnesení z důvodu chyby v počtech ve vztahu k opravnému usnesení ze dne 13. 9. 2018, a to s totožnou argumentací jako v předchozím návrhu na vydání opravného usnesení, totiž že v daném případě by tarifní hodnota u přiměřeného zadostiučinění měla být stanovena podle §9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, nikoli podle §7, a s týmž návrhem na opravu rozhodnutí o nákladech řízení tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit každé ze žalovaných na náhradu nákladů nalézacího a odvolacího řízení 39 982,30 Kč a 9 268,60 Kč. O tomto návrhu stěžovatelky vrchní soud samostatně nerozhodoval a reagoval na něj pouze přípisem ze dne 13. 2. 2019 adresovaným městskému soudu, který tento přípis následně doručil stěžovatelce, a to dne 1. 3. 2019. Vrchní soud v přípisu sděloval, že na návrh stěžovatelky na vydání opravného usnesení bylo reagováno již předchozím opravným usnesením, přitom druhý návrh na opravu je prakticky stejný, vrchní soud žádnou chybu či nesprávnost vyžadující opravné usnesení neshledal, a žádné opravné usnesení k opravnému usnesení tak vydávat nebude.
4. Stěžovatelka kritizuje postup vrchního soudu, který nevydal rozhodnutí o jejím druhém návrhu na vydání opravného usnesení, ať už zamítavé, nebo vyhovující; stěžovatelce tak podle jejího názoru vrchní soud odepřel právo brojit proti zamítnutí dotčeného návrhu odvoláním, čímž zasáhl jak do jejího práva na spravedlivý proces, tak do jejího práva vlastnit majetek. Stěžovatelka dále argumentuje, proč podle ní došlo k nesprávnému výpočtu výše náhrady nákladů řízení, konkrétně proč tarifní hodnota sporu měla být určena podle §9 odst. 1 advokátního tarifu pro zdržovací nároky a podle §9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu pro přiměřené zadostiučinění. Závěrem své stížnosti stěžovatelka Ústavnímu soudu předestírá otázku, co má být prostředkem nápravy v případech, kdy dojde k nesprávnému rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, vzhledem k tomu, že novelou občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 296/2017 Sb. byla vyloučena přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení [viz §238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu ve znění zákona č. 296/2017 Sb.]. Podle stěžovatelky by se Ústavní soud měl vyjádřit, že nyní je opravným prostředkem ke zhojení zjevných nesprávností výpočtu nákladů řízení opravné usnesení podle §164 občanského soudního řádu, tudíž obecné soudy se musí zabývat návrhy účastníků na vydání takových opravných usnesení a musí o nich rozhodnout - vydat opravné usnesení, nebo návrh na jeho vydání zamítnout.
5. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud úvodem připomíná, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí či postupu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí a postupu obecných soudů a dalších orgánů veřejné moci z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Podaná ústavní stížnost ovšem zjevně nesvědčí o jakémkoli porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky postupem Vrchního soudu v Praze a postrádá ústavněprávní rozměr.
8. Ústavní soud předně konstatuje, že český právní řád negarantuje žádné obecné právo na odvolání proti jakémukoli soudnímu rozhodnutí; ústavně zaručené právo na odvolání je dáno jen ve vztahu k rozhodnutí o vině nebo trestu v případě odsouzení za trestný čin (viz čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod). Z pohledu ústavněprávního tedy není problematické, pokud zákonodárce vyloučil opravné prostředky v rámci obecného soudnictví (tj. dovolání) proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení; mimoto pro extrémní případy, kdy by rozhodnutím o nákladech řízení došlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod, je účastníkům k dispozici ústavní stížnost. Pokud pak stěžovatelka spekuluje o možnosti využití institutu opravného usnesení jako prostředku nápravy proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, tuto otázku, a to zejména v kontextu posuzovaného případu, Ústavní soud považuje za otázku podústavního práva, nemající ústavní rozměr, kterou mu proto nepřísluší hodnotit.
9. Pokud tedy stěžovatelka kritizuje, že vrchní soud na její návrh na vydání opravného usnesení ve vztahu k předchozímu opravnému usnesení nereagoval rozhodnutím (ať zamítavým rozhodnutím, nebo dalším opravným usnesením), ani v tomto nelze spatřovat žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, včetně jejího práva na přístup k soudu, jak stěžovatelka naznačuje v ústavní stížnosti. Aniž by se Ústavní soud vyjadřoval ke vhodnosti nápravy rozhodnutí o nákladech řízení (co do počtu provedených úkonů právní služby a výše odměny za jeden úkon právní služby) formou institutu opravného usnesení dle §164 občanského soudního řádu, neboť tato otázka zde nemá ústavní rozměr [srov. obdobně i nález sp. zn. IV. ÚS 2956/07 ze dne 12. 3. 2009 (N 54/52 SbNU 539), body 29 a 31-35], konstatuje, že v posuzovaném případě nezůstal návrh stěžovatelky na opravu rozhodnutí o nákladech řízení, tedy výpočtu náhrady nákladů řízení, bez reakce a jakéhokoli rozhodnutí vrchního soudu. V návaznosti na první návrh stěžovatelky na vydání opravného usnesení totiž vrchní soud skutečně vydal opravné usnesení a opravil původní výroky o nákladech řízení, přestože z jiných než stěžovatelkou namítaných důvodů. V tomto opravném usnesení nicméně vrchní soud reagoval na vznesené výtky stěžovatelky a stručně vysvětlil, proč se s jejím názorem na výpočet náhrady nákladů řízení (určení tarifní hodnoty sporu dle advokátního tarifu) neztotožňuje a proč ji vypočetl jinak, za použití jiných ustanovení advokátního tarifu. To lze považovat za zcela dostatečné vypořádání stěžovatelčina návrhu a argumentace, a pokud poté stěžovatelka přesto trvala na své argumentaci a znovu ji zopakovala v dalším návrhu na vydání opravného usnesení (tentokrát formálně pro opravu opravného usnesení), nelze spatřovat žádný zásah do stěžovatelčina práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, natožpak porušení tohoto práva, v postupu vrchního soudu, který na v zásadě totožnou argumentaci a návrh stěžovatelky odmítl reagovat dalším rozhodnutím. Ostatně, nad rámec nutného lze doplnit, že není zřejmé, jak by se změnilo postavení stěžovatelky, pokud by i vrchní soud rozhodl o zamítnutí jejího opakovaného návrhu na vydání opravného usnesení, neboť občanský soudní řád nepřipouští podání odvolání proti rozhodnutí vrchního soudu, vystupujícího navíc v pozici odvolacího soudu (viz §201 občanského soudního řádu a contrario).
10. Konečně k samotné stížnostní argumentaci ohledně zjevně nesprávného rozhodnutí o nákladech řízení Ústavní soud podotýká, že domnívala-li se stěžovatelka, že vrchní soud se při svém rozhodnutí o nákladech řízení dopustil extrémního pochybení dosahujícího hranice ústavnosti, měla možnost napadnout ústavní stížností jak samotný rozsudek vrchního soudu ze dne 9. 4. 2018, tak i posléze opravné usnesení vrchního soudu ze dne 13. 9. 2018. To však neučinila a tato její pasivita nemůže být suplována podáním nynější ústavní stížnosti, s desetiměsíčním, respektive sedmiměsíčním odstupem od doručení uvedených rozhodnutí. Z ústavní stížnosti je mimoto zřejmé, že stěžovatelka je obeznámena s restriktivním přístupem Ústavního soudu k přezkumu rozhodnutí o nákladech řízení, vyvěrajícím z toho, že otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenze jen v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících dané řízení, typicky v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných právních ustanovení; ani podaná ústavní stížnost přitom neobsahuje argumentaci dokládající takové extrémní vykročení z relevantních právních pravidel.
11. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud uzavírá, že je zjevné, že napadeným postupem vrchního soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, zejména jejího práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek. Podaná ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu