ECLI:CZ:US:2019:2.US.1469.19.1
sp. zn. II. ÚS 1469/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Romana Jindřicha, zastoupeného JUDr. Hanou Desenskou, advokátkou, se sídlem Fortna 40, Jičín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2019 č. j. 24 Cdo 2913/2018-226, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 2. 2018 č. j. 13 Co 260/2016-174 a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 20. 5. 2016 č. j. 32 C 21/2013-153, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, jimiž mělo být porušeno především jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, případně též jeho vlastnické právo (dále stěžovatel v ústavní stížnosti namítá také porušení zásady nulla poena sine lege dle čl. 39 Listiny základních práv a svobod, ale to bez jakéhokoli bližšího vysvětlení a jakékoli kontextuální souvislosti).
2. Stěžovatel se žalobou u Okresního soudu Brno-venkov domáhal určení neplatnosti darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 12. 8. 2008 uzavřených mezi rodiči stěžovatele jako dárci a oprávněnými z věcného břemene a sestrou stěžovatele a jejím manželem jako obdarovanými a povinnými z věcného břemene; smlouvy se týkaly domu, v němž rodiče stěžovatele bydlí, a souvisejících pozemků. Ústavní stížností napadeným rozsudkem okresního soudu ve spojení s ústavní stížností napadeným rozsudkem krajského soudu byla žaloba zamítnuta a bylo rozhodnuto o nákladech řízení, přičemž stěžovatel a jeho rodiče jako vedlejší účastnici řízení na jeho straně byli zavázáni společně a nerozdílně uhradit 1. žalované (sestře stěžovatele) náklady nalézacího a odvolacího řízení ve výši 12 342 Kč a 8 228 Kč (vůči 2. žalovanému bylo rozhodnuto, že nemá právo na náhradu nákladů řízení nalézacího ani odvolacího). Obecné soudy dospěly k závěru, že u stěžovatele nebyl dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť ani případným určením neplatnosti předmětných smluv by se na jeho právním postavení nic nezměnilo, takové rozhodnutí by nemohlo být podkladem pro změnu vlastnických vztahů v katastru nemovitostí (otázka platnosti smlouvy byla fakticky předběžnou otázkou pro určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem). V rámci rozhodování o nákladech řízení krajský soud neshledal podmínky pro aplikaci §150 občanského soudního řádu a odepření práva na náhradu nákladů řízení úspěšné žalované.
3. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné.
4. Stěžovatel nesouhlasí s napadenými rozhodnutími a namítá, že má na věci naléhavý právní zájem, neboť pokud by jeho rodiče nedarovali předmětné nemovitosti žalovaným, měl by šanci je získat on; pokud by došlo k určení neplatnosti dotčených smluv, mohli by se stěžovatel a jeho rodiče domáhat určení vlastnického práva rodičů stěžovatele k předmětným nemovitostem a pak by rodiče mohli nemovitosti převést na stěžovatele. Navíc stěžovatel sám v roce 2011 zhruba dva měsíce bydlel, a tak uzavřením darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene došlo k zásahu do jeho vlastnického práva. Dále stěžovatel zvlášť napadá i rozhodnutí o nákladech řízení, neboť určené povinnosti k náhradě nákladů řízení přestavují pro povinné nepřiměřeně velkou finanční zátěž.
5. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. V posuzovaném případě Ústavní soud neshledal žádné pochybení ústavněprávní relevance.
8. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti v podstatě opakuje tutéž argumentaci, kterou uplatňoval již v řízení před obecnými soudy, aniž by tato argumentace měla ústavněprávní rozměr. Ústavní soud zdůrazňuje, že není další odvolací instancí. Navíc v posuzovaném případě se obecné soudy žalobou stěžovatele zabývaly velmi podrobně a pečlivě vysvětlily, proč jí nebylo možno vyhovět a proč není dán naléhavý právní zájem stěžovatele v daném případě. Přitom obecné soudy použily shodná obecná východiska jako stěžovatel (tj. na určení neplatnosti smlouvy může mít teoreticky právní zájem i jiná osoba než její účastníci), avšak shledaly, že v daném případě není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti dotčených smluv, neboť otázka jejich platnosti je pouze předběžnou otázkou v rámci posouzení otázky, komu svědčí vlastnické právo k předmětným nemovitostem. Všechna napadená rozhodnutí jsou náležitě, pečlivě a srozumitelně odůvodněna, argumenty stěžovatele jsou řádně vypořádány a celkově napadeným rozhodnutím není z ústavněprávního pohledu co vytknout. Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud do těchto záležitostí může zasahovat jen ve výjimečných případech vybočení obecných soudů z mezí ústavnosti, k němuž ovšem v posuzovaném případě nedošlo.
9. K námitkám proti rozhodnutí o nákladech řízení Ústavní soud konstatuje, že i v této části jsou napadená rozhodnutí obecných soudů řádně odůvodněna, včetně toho, proč v daném případě nebyly shledány podmínky pro aplikaci §150 občanského soudního řádu. Ústavní soud postupuje při přezkumu rozhodnutí o nákladech řízení zvlášť zdrženlivě, což se silně projevuje i ve vztahu k posuzování aplikace uvedeného moderačního principu ze strany obecných soudů. V projednávaném případě tak Ústavní soud opakuje, že krajský soud zřetelně a srozumitelně vysvětlil, proč nehledal důvody pro moderaci nákladového rozhodnutí, a toto rozhodnutí nelze považovat za svévolné ani jinak neústavní. Ani v této části napadených rozhodnutí tedy není dán důvod k zásahu Ústavního soudu.
10. Ústavní soud shrnuje, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, včetně práva na spravedlivý proces a vlastnického práva, které ostatně v daném případě nebylo vůbec dotčeno (skutečnost, že kdysi stěžovatel pobýval v předmětných nemovitostech, bez dalšího nezakládá jeho vlastnický ani obdobný vztah k nim). Podaná ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu