ECLI:CZ:US:2019:2.US.1470.19.1
sp. zn. II. ÚS 1470/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Davida Jukla, zastoupeného Mgr. Tomášem Maxou, advokátem se sídlem Petrská 1136/12, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2019, č. j. 11 Co 323/2018-68, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z listin k ní přiložených vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 27. 3. 2018, č. j. 35 C 41/2017-42, zamítl žalobu stěžovatele o zaplacení částky 56 400 Kč s úrokem z prodlení a uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalované České republice - Ministerstvu dopravy náklady řízení ve výši 900 Kč. Vyšel přitom ze zjištění, že oznámením Městského úřadu Černošice bylo se stěžovatelem zahájeno řízení o zadržení řidičského průkazu do doby pravomocného rozhodnutí o přestupku, kterého se měl dopustit tím, že řídil motorové vozidlo po požití jiné návykové látky. Rozhodnutím Městského úřadu Černošice ze dne 2. 5. 2016 bylo rozhodnuto o zadržení stěžovatelova řidičského průkazu. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, kdy rozhodnutím Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 2. 6. 2016 bylo uvedené rozhodnutí Městského úřadu Černošice zrušeno a řízení bylo zastaveno z důvodu, že řízení týkající se skutku, pro který byl stěžovateli zadržen řidičský průkaz, bylo zastaveno, čímž odpadl důvod dále rozhodovat o zadržení řidičského průkazu.
3. Stěžovatel za této situace v řízení, z něhož následně vzešlo i ústavní stížností napadené rozhodnutí, uplatnil nárok na náhradu škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Soud prvního stupně poukázal na příslušná ustanovení tohoto zákona a konstatoval, že oznámení o zahájení řízení o zadržení řidičského průkazu, ani oznámení o zahájení řízení o přestupku se nestalo předmětem přezkumu příslušného orgánu a nebylo ani zrušeno nebo změněno pro nezákonnost. Rozhodnutí ze dne 2. 5. 2016 o zadržení řidičského průkazu bylo sice na základě odvolání předmětem přezkumu příslušného orgánu, který je zrušil a řízení o zadržení řidičského průkazu zastavil, ovšem z toho nelze dovozovat, že by se jednalo o zrušení rozhodnutí pro nezákonnost. Proto ani v této části posuzování stěžovatelova nároku nebylo lze žalobě stěžovatele vyhovět.
4. K odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem takto:
"Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I. ohledně částky 11 200 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 5. 5. 2017 do zaplacení potvrzuje, ohledně částky 5 200 Kč s příslušenstvím se mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 5 200 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 5. 5. 2017 do zaplacení do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku, ohledně částky 40 000 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 5. 5. 2017 do zaplacení a ve výroku II. se zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací soudu I. stupně k dalšímu řízení."
5. V odůvodnění rozsudku zejména uvedl, v řízení o přestupku, kterého se měl stěžovatel dopustit řízením motorového vozidla po užití jiné návykové látky, nebylo vydáno žádné rozhodnutí, které by bylo následně příslušným orgánem zrušeno nebo změněno pro nezákonnost. Řízení o přestupku bylo zahájeno a následně bylo rozhodnutím Městského úřadu Černošice zastaveno z důvodu, že skutek, o němž se řízení vedlo, není přestupkem. Oznámení o zahájení přestupkového řízení přitom nelze považovat za rozhodnutí ve smyslu §8 zákona č. 82/1998 Sb., neboť ve vztahu k přestupkovému řízení nelze podle městského soudu aplikovat již ustálenou judikaturu vztahující se k zahájení řízení trestního. Přestupkové řízení není s ohledem na jeho dopady do poměrů stíhané osoby takové povahy, aby bylo možno klást jeho dopady na úroveň dopadů řízení trestního, a proto judikatorní závěr, že osoba, proti níž bylo zahájeno trestní stíhání, které neskončilo odsuzujícím rozhodnutím, má nárok na náhradu škody z titulu odpovědnosti státu, se upíná právě jen k řízení trestnímu a nikoliv k řízení přestupkovému. V případě nároku stěžovatele na náhradu škody vzniklé v souvislosti s vedením přestupkového řízení tedy schází odpovědnostní titul spočívající v nezákonném rozhodnutí, které by bylo následně pro nezákonnost příslušným orgánem zrušeno nebo změněno a v samotném zahájení přestupkového řízení nelze bez dalšího spatřovat ani nesprávný úřední postup. V této části byly proto podle městského soudu závěry prvostupňového soudu správné a stěžovateli tak nepřísluší nárok na náhradu škody představované nákladem vynaloženým na vypracování znaleckého posudku ve výši 6 000 Kč ani náklady právního zastoupení ve výši 5 200 Kč a proto městský soud rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně částky 11 200 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení potvrdil.
6. Jiná však byla podle městského soudu situace ohledně nároku stěžovatele na náhradu škody vzniklé náklady právního zastoupení v řízení o zadržení řidičského průkazu. Není totiž podstatné, z jakých důvodů bylo rozhodnutí Městského úřadu Černošice o zadržení řidičského průkazu zrušeno, rozhodné je, že k jeho zrušení došlo. Je tedy třeba toto rozhodnutí považovat za nezákonné a představuje odpovědnostní titul zakládající odpovědnost státu za škodu. Takovou škodou jsou právě náklady, které stěžovateli vznikly v souvislosti s právním zastoupením v řízení o zadržení řidičského průkazu. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v příslušném výroku částečně změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku 5 200 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení. Prvostupňový soud se dále bude muset rovněž zabývat v rámci posouzení nároku stěžovatele za řízení o zadržení řidičského průkazu také otázkou, zda v souvislosti s nezákonným rozhodnutím stěžovateli vznikla nemajetková újma, a pokud ano, jaká kompenzace je způsobilá tuto újmu odčinit a proto městskému soudu nezbylo, než v této části napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušit a v tomto rozsahu mu věc vrátit k dalšímu řízení.
7. Jak tedy plyne z výše uvedeného, ač stěžovatel žádá petitem ústavní stížnosti zrušit celý rozsudek městského soudu, sporná je pro něj - což plyne i z odůvodnění ústavní stížnosti - jen ta jeho část, jíž mu nebyla přiznána náhrada nákladů za znalecký posudek za a za náklady právního zastoupení v přestupkovém řízení (celkem tedy jde o částku 11 200 Kč).
8. Ústavní soud ještě před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, nejprve zkoumá, zda byly splněny všechny podmínky řízení, stanovené zákonem o Ústavním soudu, přičemž dospěl k závěru, že tomu tak v nyní projednávané ústavní stížnosti není zcela.
9. Ústavní stížnost totiž dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou garantovány ústavním pořádkem. Z ustanovení §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně toliko vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Přímo v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributu ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Povaze řízení o ústavní stížnosti by tudíž odporovalo, pokud by s ním paralelně probíhalo ve stejné věci řízení před obecnými soudy.
10. Jak přitom vyplývá z výše uvedeného, stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku městského soudu jako celku, to znamená včetně těch částí jeho výroku (srov. shora), kterými městský soud zamítavý výrok prvostupňového sodu změnil tak, že žalobě stěžovatele vyhověl, anebo prvostupňové rozhodnutí částečně zrušil a věc vrátil prvostupňovému soudu k dalšímu řízení. V této části ústavní stížnosti se proto jedná o návrh nepřípustný ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a to jednak z důvodu nutnosti dodržení shora vysvětleného principu subsidiarity, a jednak z důvodu, že částmi výroku, jimiž městský soud ve svém důsledku žalobě stěžovatele vyhověl, nemohl porušit jeho základní práva a svobody.
11. Ústavní soud proto přistoupil k posouzení napadeného rozhodnutí pouze v té části, v níž bylo potvrzeno zamítnutí stěžovatelovy žaloby, co se týká náhrady nákladů právního zastoupení a nákladů znaleckého posudku v rámci přestupkového řízení.
12. Ústavní soud poté, co posoudil relevantní argumenty stěžovatele v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadeného rozsudku, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
13. Městský soud totiž ve svém rozhodnutí s odkazy na relevantní judikaturu Ústavního soudu, kterou stěžovatel částečně též využívá [jde zejména nález sp. zn. II. ÚS 3005/14 ze dne 5. 5. 2015 (N 87/77 SbNU 273) a nález sp. zn. II. ÚS 1795/16 ze dne 16. 5. 2017 (N 77/85 SbNU 331)] vysvětlil, že samotná okolnost zahájení přestupkového řízení pro svou nižší společenskou závažnost ve srovnání s řízením trestním nezakládá odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb. jen z toho důvodu, že nedošlo k uznání viny či k uložení sankce za přestupek. Takovýto výklad přitom považuje Ústavní soud za přijatelný, neboť neodporuje jeho nálezové judikatuře vztahující se právě k výkladu podmínek odpovědnosti státu podle citovaného zákona [opak ostatně netvrdí ani stěžovatel, když toliko obecně odkazuje na pasáže, kde Ústavní soud podporuje nutnost vstřícného přístupu při rozhodování o náhradě škody podle odkazovaného zákona, aniž by se ovšem stěžovatel sám dostatečně pokoušel kritérium rozdílu mezi přestupkovým a trestním řízením, jak je použil městský soud, zpochybnit].
14. Lze rovněž souhlasit s městským soudem v tom, že v přestupkovém řízení stěžovatele nebylo vydáno rušící ani měnící rozhodnutí příslušného orgánu ve smyslu §8 zákona č. 82/1998 Sb. a není tak dána jedna ze základních podmínek odpovědnosti státu za škodu. Tomuto závěru neodporují ani nálezy sp. zn. II. ÚS 3005/14 a sp. zn. II. ÚS 1795/16, přičemž ani sám stěžovatel v ústavní stížnosti řádně netvrdí taková pochybení v rámci přestupkového řízení, jež by měla vliv na jeho zákonnost nebo jež by vykazovala znaky nesprávného úředního postupu (což je ovšem podstatný rozdíl oproti citovaným nálezům). To, že sám správní orgán, jenž přestupkové řízení zahájil, je také zastavil, když stěžovatelův skutek nebyl přestupkem, není dostatečný důvod pro založení odpovědnosti podle zákona č. 82/1998 Sb., a to z důvodů, jež byly vysvětleny shora.
15. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný. Skutečnost, že předmětem řízení je částka bagatelní ve smyslu judikatury Ústavního soudu [srov. například usnesení sp. zn. IV. ÚS 2179/18 ze dne 26. 3. 2019], pak závěr o zjevné neopodstatněnosti jen posiluje.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. června 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu