ECLI:CZ:US:2019:2.US.1471.19.1
sp. zn. II. ÚS 1471/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti D. K., zastoupeného Mgr. Katarínou Janiskovou, advokátkou, sídlem Purkyňova 648/125, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 12. března 2019 č. j. 6 To 56/2019-29 a usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 21. ledna 2019 č. j. Nt 2001/2019-14, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi byla porušena jeho práva zaručená Listinou základních práv a svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, stěžovatel je stíhán pro zločin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku spáchaný dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku spáchaný formou spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku a přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 trestního zákoníku spáchaný formou spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. Dne 5. 10. 2018 byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů dle §67 písm. a), c) trestního řádu.
Ústavní stížností napadeným usnesením Okresní soud v Uherském Hradišti rozhodl, že se stěžovatel ponechává ve vazbě pro důvody dle §67 písm. a), c) trestního řádu. Ústavní stížností napadeným usnesením Krajský soud v Brně zamítl stěžovatelovu stížnost proti prvostupňovému rozhodnutí.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že je vazba využívána jako prostředek nátlaku k tomu, aby vypovídal, což dokládá argumentací státního zástupce během vazebního zasedání a tím, že jeden ze spoluobviněných byl v podobné situaci propuštěn poté, co se rozhodl vypovídat. S tímto spoluobviněným má údajně stěžovatelova situace společné čtyři prvky, a to existenci podezření, že spáchali předmětnou trestnou činnost, hrozbu vysokého trestu, občanství cizího státu bez vazeb na Českou republiku a hrozbu útěku nebo opakování trestné činnosti.
Dále stěžovatel zpochybňuje, že by byly naplněny podmínky útěkové vazby. Jak uvádí, tento vazební důvod nelze spatřovat pouze v tom, že je obviněný cizím státním příslušníkem. To, že by se stěžovatel vrátil na Slovensko za svou rodinou, by neznamenalo, že by se skrýval či že by utekl. Ve vztahu k útěkové vazbě bylo soudy poukazováno i na vysoký trest, který údajně stěžovateli hrozí, ani s tímto odůvodněním však stěžovatel nesouhlasí, neboť pouhý poukaz na zákonnou trestní sazbu je zjevně nedostatečný, přičemž z konkrétních doposud zjištěných okolností nelze usuzovat, že by např. ve srovnání s ostatními spoluobviněnými stěžovateli hrozil vysoký trest.
Konečně stěžovatel nesouhlasí ani s tím, jak soudy odůvodnily naplnění podmínek předstižné vazby. Podle stěžovatele žádný důkaz či výsledek prověřování nevede k obavě, že by opakoval trestnou činnost, pro níž je stíhán, či dokonal trestný čin, o který se pokusil. Hlavní podnikatelskou činností stěžovatele sice je oprava vozidel, ta ovšem není popsána jako součást trestné činnosti. V oblasti opravy vozidel a pneuservisu stěžovatel údajně podniká již několik let, přičemž rodinu živí i z pronájmu ubytovny. Soudy se nadto vůbec nezabývaly jeho osobními a rodinnými poměry.
Celkově oběma rozhodnutím stěžovatel vyčítá, že se dostatečně nevypořádávají s předloženými námitkami a o omezení osobní svobody člověka rozhodují "nad míru laxně".
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Dle Ústavního soudu z napadených rozhodnutí neplyne, že by důvodem vzetí do vazby bylo, že stěžovatel odmítá vypovídat. Soudy svá rozhodnutí založily na úplně jiných důvodech a skutečnostech. Ústavní soud nadto nemůže hodnotit rozhodnutí o vazbě jiných osob, přísluší mu pouze přezkum rozhodnutí napadených ústavní stížností, přičemž i kdyby snad okolnosti jiné, ve vazbě nezadržované osoby byly obdobné situaci stěžovatele, samo o sobě by to napadená rozhodnutí protiústavními nečinilo. Lze navíc poukázat na to, že stěžovatel uvádí čtyři shodné prvky mezi ním a jedním ze spoluobviněných, ovšem bližší pohled odhalí, že (snad krom cizího státního občanství) jde o prvky, které mívají spoluobvinění společné zcela běžně, aniž by to znamenalo, že musejí být vzati do vazby buď všichni, nebo žádný z nich. Naopak, ke každému spoluobviněnému musí být přistupováno samostatně.
Pokud pak jde o samotné důvody vazby, stěžovateli lze dát za pravdu, že při zvažování naplnění důvodů útěkové vazby je zásadně potřeba zohlednit reálně hrozící trest, nikoli toliko trestní sazbu pro stíhaný trestný čin. Jak ovšem vyplývá především z rozhodnutí stížnostního soudu, relativně vysoká trestní sazba nebyla zdaleka jedinou skutečností vedoucí k závěru o naplnění podmínek útěkové vazby. Krajský soud v této souvislosti poukázal i na vysoce organizovanou a plánovanou trestnou činnost a (stejně jako soud okresní) absenci vazeb na Českou republiku. Tyto okolnosti ve svém souhrnu a při vědomí doby, po kterou je stěžovatel vazebně stíhán, představují dostatečný podklad pro závěr, že stěžovatelova ústavně zaručená práva nebyla porušena.
Dle ustálené judikatury Ústavního soudu postačí, pokud z ústavního hlediska obstojí alespoň jeden z důvodů, pro které je stěžovatel držen ve vazbě. Lze nicméně dodat, že za řádně odůvodněný je možno považovat i naplnění podmínek dle §67 písm. c) trestního řádu (předstižná vazba), přičemž zde lze odkázat především na závěry okresního soudu.
Ústavní soud nepřehlédl jednotlivé argumenty, kterými se stěžovatel snaží namítat, že obecnými soudy sdílené obavy nejsou na místě. Ovšem vazební řízení je z povahy věci založeno na určité míře pravděpodobnosti a navzdory stěžovatelovým protiargumentům nelze říci, že by závěry soudů nebyly dostatečně podložené.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2019
Ludvík David v. r.
předseda senátu