ECLI:CZ:US:2019:2.US.1483.19.1
sp. zn. II. ÚS 1483/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., zastoupeného Mgr. Martou Hrubešovou, advokátkou se sídlem Na Příkopech 1228, Varnsdorf, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 1. 2019, č. j. 96 Co 140/2018-273, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve spojení s čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výchovných a výživových poměrů ve vztahu k nezletilému synovi M., jehož matkou je Z. Š.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Okresní soud v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") rozhodl rozsudkem ze dne 13. 3. 2018, č. j. 28 Nc 2447/2016-177, ve věci výchovy a výživy nezletilého M. pro dobu před i po rozvodu manželství tak, že jej svěřil do střídavé péče obou rodičů, a to způsobem specifikovaným ve výroku I. Matku nezletilého zavázal okresní soud přispívat na jeho výživu částkou 1.200 Kč měsíčně (výrok II), přičemž stejnou částku výživného stanovil i stěžovateli (výrok III). Výroky IV a V bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
4. Proti citovanému rozsudku okresního soudu podala matka nezletilého odvolání, ve kterém navrhla, aby odvolací soud nezletilého svěřil do její výlučné péče a rozhodl o úpravě styku stěžovatele s nezletilým.
5. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") o odvolání rozhodl tak (výrok I), že nezletilého svěřil pro dobu před rozvodem a po rozvodu do výlučné péče matky a stěžovateli určil výživné ve výši 3.000 Kč. Krajský soud dále potvrdil nákladové výroky IV a V (výrok II).
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti s uvedenými právními závěry krajského soudu nesouhlasí a podrobně polemizuje s konkrétními důvody, na jejichž základě bylo rozhodnuto o svěření nezletilého do výlučné péče matky, resp. o odmítnutí střídavé péče. Namítá, že mu nelze přičítat k tíži, že střídavá péče doposud nebyla rodiči realizována, což odůvodňuje odmítavým postojem matky nezletilého. Za zcestný považuje argument krajského soudu, že se doposud nepřestěhoval do místa bydliště nezletilého, což vysvětluje finanční náročností takového kroku. Uvádí, že stěhování "by mohlo mít negativní dopady na celkovou majetkovou situaci, schopnost platit výživné a případně nad jeho rámec přispívat nezletilému na jeho potřeby". Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že není vhodné, aby nezletilý navštěvoval dvě mateřské školy, resp. aby navštěvoval místo dechového stacionáře běžnou mateřskou školu. Z opatrnosti namítá, že zdravotní stav nezletilého nevyžadoval navštěvování dechového stacionáře, což ostatně dokládá rovněž skutečnost, že nezletilý bude s účinností ke dni 31. 8. 2019 z tohoto stacionáře vyřazen.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva jeho účastníka, zda bylo vedeno ústavním způsobem, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavních práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry krajského soudu v rámci řízení o úpravě výchovných poměrů k jeho nezletilému synovi, v nichž tento soud neshledal předpoklady pro jeho svěření do střídavé výchovy. Ústavní soud v této souvislosti předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp. Stěžovatel však povýtce staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť své námitky obsažené v ústavní stížnosti, které mají spíše charakter nesouhlasných námitek vůči konkrétním důvodům, na nichž krajský soud založil své rozhodnutí, zčásti předkládal v obdobném znění (v obecné rovině) již v odvolacím řízení. Stěžovatel tak ústavní stížnost fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy výchovných poměrů k nezletilému dítěti, jak byla vymezena obecnými soudy, resp. krajským soudem, s jehož právními závěry polemizuje i v řízení před Ústavním soudem.
9. Pokud tedy stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí se způsobem, jakým krajský soud rozhodl o úpravě výchovných poměrů jeho nezletilého syna, Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683), na který stěžovatelka v ústavní stížnosti rovněž odkazuje].
10. Ústavní soud za tímto účelem ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: "(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte" (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19 a 21, a tam citovanou judikaturu). V případě, že jeden z rodičů naplňuje tato kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče; naopak v případě, že oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů [srov. např. citovaný nález sp. zn. III. ÚS 1206/09; nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529) či nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629)].
11. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu přitom současně výslovně vyplývá (což ovšem stěžovatel při její citaci v ústavní stížnosti pomíjí), že svěření dítěte do střídavé péče za situace, kdy oba rodiče naplňují výše uvedená kritéria zhruba stejnou měrou, není nutně vždy automatickým řešením, neboť obecné soudy jsou povinny vzít v potaz i další relevantní kritéria, pokud to specifické okolnosti projednávaného případu vyžadují, která s ohledem na povinnost respektovat a hájit nejlepší zájem nezletilého dítěte brání jeho svěření do střídavé péče a tedy vyvracejí onu presumpci ve prospěch střídavé péče. Jedná se například o situace, v nichž by vzhledem ke specifickému zdravotnímu či psychickému stavu dítěte střídavá péče představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž (např. pokud je dotčené dítě emočně labilní, je vysoce fixováno pouze na jednoho z rodičů, vyžaduje speciální a intenzivnější péči a pozornost, trpí poruchou autistického spektra, atp.). Stejně tak lze uvažovat ve výjimečných případech o nesvěření dítěte do střídavé péče v případech, kdy rodiče, jež jinak naplňují relevantní kritéria ve zhruba stejné míře, žijí ve velmi velké vzdálenosti od sebe, a to zejména v případech, kdy by tato velká vzdálenost mohla zásadním způsobem narušit školní docházku dítěte či jeho rozvoj prostřednictvím mimoškolních aktivit nebo rozmělnit jeho vazby v daném sociálním prostředí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1835/12 ze dne 5. 9. 2012 (N 152/66 SbNU 289)].
12. Důvodem bránícím svěření nezletilého dítěte do střídavé péče může být dle judikatury Ústavního soudu i nevhodná či zcela absentující komunikace mezi rodiči, nicméně pouze ve zcela výjimečných případech, neboť je zcela nesporné, že špatná či přímo konfliktní komunikace mezi rodiči negativně ovlivňuje osobnostní rozvoj samotného dítěte i charakter a kvalitu jeho výchovného prostředí, obzvláště za situace, kdy rodiče mají tendenci řešit své neshody právě "bojem o dítě" či jeho prostřednictvím a zcela tak rezignují na svou primární povinnost chránit jeho zájem být v péči obou rodičů a hledat nejvhodnější způsob, jak dítěti vytvořit harmonické a láskyplné prostředí, umožňující mu bez negativních vlivů tento zájem realizovat (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1554/14).
13. Rovněž prizmatem těchto kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že krajský soud při svém rozhodování pečlivě a důsledně vzal do úvahy uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontoval je s konkrétními skutkovými okolnostmi projednávaného případu. Právní závěry, v nichž, jak již bylo zdůrazněno, neshledal krajský soud předpoklady pro stanovení střídavé výchovy nezletilého, kterého svěřil do péče matky, s nimi dle názoru Ústavního soudu plně korespondují.
14. Jak totiž vyplývá z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí, krajský soud kladl důraz především právě na splnění výše uvedeného základního postulátu řízení o úpravě poměrů k nezletilým, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Po doplnění dokazování (srov. bod 7 rozsudku krajského soudu) odvolací soud v prvé řadě odůvodnil, proč nepřistoupil ke svěření nezletilého do střídavé péče. Vycházel přitom ze zpráv specializovaných lékařů (neurologa, psychiatra a psychologa), z nichž vyplynulo (srov. bod 8 rozsudku krajského soudu), že "je v zájmu nezletilého zajistit jednotnou péči o nezletilého, stabilní výchovné prostředí i docházku pouze do jedné mateřské školy." Odvolací soud zohlednil rovněž zdravotní stav nezletilého, jenž vyžaduje, aby byl umístěn do specializované mateřské školy, jež funguje jako dechový stacionář, což by v případě střídavé péče znamenalo, že nezletilý bude denně do této mateřské školy dojíždět (více jak 50 minut s celkovou vzdáleností 46 km). Krajský soud s přihlédnutím k těmto okolnostem konstatoval, že dojíždění by pro nezletilého bylo nevýhodné. Na těchto závěrech odvolacího soudu nehodlá zdejší soud cokoliv zpochybňovat, neboť je považuje za přesvědčivé.
15. Ústavní soud dále v odkazu na obsah napadeného rozhodnutí (zejména pak znalecky podložená doporučení stran navštěvování jedné mateřské školy) dodává, že argument komplikací spjatých s dojížděním se výhledově týká i období, kdy dojde k přeřazení nezletilého do běžné mateřské školy, tj. období po jeho vyřazení z dechového stacionáře. Krajskému soudu nelze konečně vyčítat ani zohlednění okolnosti, že se stěžovatel doposud nepřestěhoval do Litoměřic, byť je zřejmé, že by to pro něj mohlo být složité (např. též z finančních důvodů); jak vyplynulo z prohlášení před odvolacím soudem (srov. bod 7 rozsudku krajského soudu), stěžovatel stěhování "v době, kdy nezletilý navštěvuje mateřskou školu, nepovažuje za potřebné", což ovšem nezletilého staví do zmíněné nevýhodné pozice.
16. V situaci, kdy krajský soud vyloučil možnost svěření nezletilého do střídavé péče, odůvodnil, proč rozhodl o výlučné péči matky. Jak vyplývá již z výše předestřeného, odvolací soud zohlednil zdravotní zájmy nezletilého (navštěvování uzpůsobené mateřské školy v bydlišti matky) a rovněž stanovisko kolizního opatrovníka, Města Litoměřice, jenž konstatoval (srov. bod 8 rozsudku krajského soudu), že "prostředí u matky je stabilnější".
17. Ústavní soud se proto v projednávané věci neztotožňuje s námitkami stěžovatele vůči právním závěrům krajského soudu, neboť je toho názoru, že v nich tento soud respektoval závěry plynoucí z aktuální judikatury Ústavního soudu, a vycházel z premisy, že "je svěření dětí do střídavé péče pravidlem, nikoliv výjimkou" (srov. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13). Nicméně ta je platná pouze za předpokladu splnění všech výše předestřených ústavněprávních kritérií, zákonných podmínek a s vyloučením přítomnosti specifických okolností projednávaného případu, tj. podmínek, do nichž se projektuje ústavní požadavek na zohlednění zájmů nezletilého dítěte, což však dle výše předestřených zjištění krajského soudu v daném případě splněno nebylo, a proto svěřil nezletilého do výlučné péče jeho matky, přičemž podrobně zdůvodnil, proč u svěření nezletilého dítěte do výlučné péče jednoho z rodičů upřednostnil matku před stěžovatelem.
18. V této souvislosti považuje Ústavní soud za vhodné, byť pouze ve formě obiter dicta, připomenout, že možnost stanovení střídavé výchovy u nezletilého není do budoucna v žádném případě vyloučena, neboť rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů (styku) rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z ustanovení §909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy svá rozhodnutí v nyní projednávaném případě zakládají mimo jiné na okolnostech, které v současnosti sice vylučují stanovení střídavé výchovy, nicméně jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně proveditelná (např. přání dítěte, přestěhování do místa bydliště nezletilého).
19. Jak ostatně zdůraznil Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13, v tomto ohledu je podstatné vážit, "zda je v souvislosti s touto změnou poměrů nutné ochránit nejlepší zájmy dítěte změnou dosavadních výchovných poměrů, a zda se posouzením možné nutnosti přehodnotit stávající výchovné poměry v důsledku změny okolností obecné soudy dostatečně zabývaly. Nezmění-li totiž soud úpravu výchovných poměrů tehdy, kdy nad zájmem dítěte na stabilním výchovném prostředí převáží významnost nastalé změny okolností, a označí-li bez dalšího změnu okolností za nepodstatnou, může dojít k porušení práva dítěte i jeho rodičů na respektování rodinného života." Bude tak na obecných soudech, aby v budoucnu posoudily, zda zájmy a potřeby nezletilého nevyžadují změnu jeho výchovných poměrů. To samozřejmě ovšem za situace, že předtím nedojde ke vzájemné shodě rodičů nad potřebou nově upravit podmínky výkonu rodičovské odpovědnosti ve vztahu ke svému nezletilému synovi, a to i bez případné ingerence soudu, což je samozřejmě (i s ohledem na psychickou zátěž nezletilých dětí spojenou s nutností absolvovat soudní řízení a s tím související úkony) žádoucí. Ústavní soud kvituje, že konsensu je v zájmu dítěte dosahováno již nyní (dohoda rodičů o umístění nezletilého do mateřské školy po jeho vyřazení z dechového stacionáře), což je i do budoucna jednoznačně preferovaný způsob uspořádání poměrů nezletilého.
20. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu