ECLI:CZ:US:2019:2.US.1494.19.1
sp. zn. II. ÚS 1494/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Františka Čajky, zastoupeného Mgr. Žanetou Vítů, advokátkou, se sídlem náměstí T. G. Masaryka 46/1, Břeclav, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 17 Co 165/2018-374 ze dne 22. 1. 2019 a proti výrokům II. a IV. rozsudku Okresního soudu v Břeclavi č. j. 6 C 14/2013-338 ze dne 25. 5. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclavi, jimiž mělo dojít k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Řízení před obecnými soudy bylo zahájeno žalobou stěžovatele, kterou se domáhal zaplacení náhrady škody na zdraví a ztráty na výdělku po žalované nemocnici, a to z důvodu poškození pažní kosti pravé ruky jako následku postupu non lege artis. Okresní soud v Břeclavi žalobu stěžovatele shledal důvodnou a napadeným rozhodnutím stěžovateli přiznal náhradu ztráty na výdělku ve výši 443 328 Kč s příslušenstvím (výrok I.), za ztížení společenského uplatnění částku 240 000 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a také náhradu nákladů řízení (výrok IV.); současně zamítl žalobu v části, v níž stěžovatel požadoval na bolestném částku 22 500 Kč (výrok III.).
3. Stěžovatel původně žalobou požadoval celkem částku ve výši 314 486 Kč; v průběhu řízení pak opakovaně navrhl změnu (rozšíření) žaloby, která byla několikrát ohledně různých nároků připuštěna. Usneseními ze dne 21. 8. 2017, ze dne 23. 11. 2017 a ze dne 22. 2. 2018 okresní soud nepřipustil rozšíření žaloby o další částky požadované stěžovatelem.
4. Stěžovatel podal proti rozsudku okresního soudu odvolání, a to konkrétně do výroku II., kterým mu bylo přiznáno zaplacení částky za ztížení společenského uplatnění, a do závislého výroku IV. o náhradě nákladů řízení. Stěžovatel vytýkal okresnímu soudu, že nepřipustil rozšíření žaloby a ani neprovedl jím navržený důkaz k výpočtu ztížení společenského uplatnění. Okresním soudem přiznanou částku za ztížení společenského uplatnění stěžovatel považoval za nepřiměřeně nízkou. Stěžovatel v odvolání okresnímu soudu také vytýkal, že měl-li nejasnosti ohledně jeho vyjádření, měl jej vyzvat k doplnění či upřesnění tvrzení, a nikoliv bez dalšího zamítnout rozšíření žaloby. Krajský soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím odvolání stěžovatele odmítl s odůvodněním, že stěžovateli bylo výrokem II. rozsudku okresního soudu vyhověno, stěžovatel tedy není subjektivně legitimován k podání odvolání do tohoto výroku, neboť tím mu žádná újma nevznikla, ani do výroku IV., který stěžovatel odvoláním nenapadl samostatně, ale jen v návaznosti na odvolání proti výroku II. rozsudku okresního soudu. Krajský soud proto odvolání stěžovatele odmítl jako odvolání podané někým, kdo k tomu není oprávněn.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel rozporuje rozhodnutí krajského soudu a výroky II. a IV. rozsudku okresního soudu. Dle stěžovatele krajský soud ve svém rozhodnutí zcela pomíjí skutečnost, že stěžovatel v odvolání výslovně napadl i rozhodnutí okresního soudu o nepřipuštění rozšíření žaloby. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 43/16 ze dne 15. 11. 2016 (ST 43/83 SbNU 933; 394/2016 Sb.), na základě nějž dovozuje, že krajský soud se měl řádně zabývat jeho námitkou proti nesprávnému rozhodnutí o nepřipuštění rozšíření žaloby a toto rozhodnutí v plném rozsahu přezkoumat. Stěžovatel svým odvoláním brojil proti nesprávnému rozhodnutí o výši náhrady za ztížení společenského uplatnění; přitom proti usnesení okresního soudu o nepřipuštění změny žaloby nemohl podat odvolání a na základě citovaného plenárního stanoviska ani ústavní stížnost. Stěžovatel proto nesouhlasí s názorem krajského soudu, že není subjektivně legitimován k podání odvolání do vyhovujícího výroku II. rozsudku okresního soudu, ale krajský soud měl dle stěžovatele postupovat v intencích stanoviska pléna Ústavního soudu a přezkoumat postup okresního soudu.
6. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance v napadených rozhodnutích neshledal.
10. Stěžovatel svou ústavní stížností brojí především proti tomu, že v řízení před okresním soudem nebyla připuštěna změna žaloby (rozšíření o vyšší částky náhrady škody) a že jeho odvolání proti meritornímu rozsudku okresního soudu, podané primárně do vyhovujícího výroku, bylo krajským soudem odmítnuto.
11. Ústavní soud se postupem a prostředky ochrany práva účastníka při nepřipuštění změny (rozšíření) žaloby zabýval především ve stěžovatelem zmiňovaném stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 43/16. V něm uvedl, že účastník řízení se proti nepřipuštění změny návrhu podle §95 odst. 2 občanského soudního řádu může podle okolností konkrétního případu bránit jednak 1. tím, že podá návrh (žalobu) nový, dále 2. může napadnout nepřipuštění návrhu v odvolání podaném ve věci samé a konečně není vyloučeno ani 3. podání změny návrhu přímo odvolacímu soudu (bod 18 citovaného stanoviska pléna). Z právě uvedeného ovšem nevyplývá, jak nesprávně dovozuje stěžovatel, že ve všech případech, v nichž dojde k nepřipuštění změny návrhu, musí mít účastník posléze k dispozici všechny tři zmíněné možnosti a může přípustně využít kteroukoli z nich jen podle své volby; respektive že by v jakékoli věci, kde soud prvního stupně v průběhu řízení nepřipustí změnu návrhu, bylo posléze možné podat odvolání ve věci samé, tj. i za situace, kdy rozsudkem ve věci samé soud prvního stupně zcela vyhověl žalobě v rozsahu, v němž byla v řízení projednávána (srov. též bod 15 citovaného stanoviska, podle nějž lze námitky proti rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby uplatnit v rámci odvolání proti rozhodnutí ve věci samé, pokud původní žalobě nebylo vyhověno). Krajský soud tak v projednávaném případě nerozhodl v rozporu s odkazovaným stanoviskem Ústavního soudu; naopak při odmítnutí stěžovatelova odvolání do vyhovujícího rozhodnutí postupoval v souladu s procesními předpisy i ustálenou právní praxí, a nevybočil tak z mezí ústavnosti.
12. Stěžovatel přitom v dané situaci, poté, co okresní soud nepřipustil navržené změny žaloby, nebyl zbaven jiných možností uplatnění svých nároků nad rámec toho, co bylo předmětem řízení před okresním soudem; především mu stále byla k dispozici první možnost, a sice podání nového návrhu na zahájení řízení, v němž by po žalované požadoval to, o čem dosud okresním soudem věcně jednáno a rozhodováno nebylo.
13. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími, kterými okresní soud vyhověl žalobě stěžovatele v projednávané části a krajský soud následně odmítl stěžovatelovo odvolání proti vyhovujícímu rozhodnutí okresního soudu, nebylo porušeno namítané ústavně zaručené právo stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces. Podaná ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu