ECLI:CZ:US:2019:2.US.1498.18.1
sp. zn. II. ÚS 1498/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele S. R., právně zastoupeného Mgr. Filipem Macháčkem, advokátem se sídlem Ruská 42, Praha 10, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2018 sp. zn. 9 To 77/2018 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 2. 2018 sp. zn. 1 T 152/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 30. 4. 2018, se stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným usnesením rozhodl Obvodní soud pro Prahu 10 tak, že se stěžovateli podle §83 odst. 1 tr. zákoníku nařizuje výkon trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, který mu byl uložen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2012 sp. zn. 6 To 198/2012 za trestný čin zpronevěry dle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona účinného do 31. 12. 2009 (rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. 3. 2012 sp. zn. 1 T 152/2010 byl stěžovatel odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců). Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl stěžovatel pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Proti usnesení soudu prvního stupně podal stěžovatel stížnost, která byla usnesením Městského soudu v Praze zamítnuta jako nedůvodná. Důvodem pro nařízení výkonu podmíněného trestu odnětí svobody byla podle obecných soudů skutečnost, že stěžovatel ve zkušební době podmíněného odsouzení nevedl řádný život a nesplnil podmínky podle §60a odst. 3 tr. zákona spočívající v tom, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle názoru soudů zcela vědomě a bez objektivní příčiny nezávislé na jeho vůli neuhradil škodu trestným činem způsobenou, resp. z celkové škody 3 562 260 Kč hradil jen zcela nepatrnou její část ve výši 56 800 Kč. Soudy nepovažovaly za důvěryhodný slib stěžovatele, že je připraven škodu hradit i nadále, neboť zjistily, že poškozený se domáhal přiznání nároku na náhradu škody v občanskoprávním řízení, kde však stěžovatel prostřednictvím svého právního zástupce proti celému nároku vznesl námitku promlčení. Na základě této námitky pak civilní soud žalobu poškozeného vůči stěžovateli zamítl s tím, že je nárok promlčen a že uplatněná námitka není v rozporu s dobrými mravy.
3. I když její využití je podle názoru obecných soudů v souladu s právem, za které nelze stěžovatele sankcionovat, současně nelze od tohoto procesního úkonu zcela odhlížet, neboť jím je minimálně deklarována skutečná snaha odsouzeného k náhradě škody. Současně vzaly soudy v úvahu, že poslední splátku ve výši 100 Kč stěžovatel zaplatil v dubnu 2017, tj. ještě před koncem zkušební lhůty a že celkem uhradil na náhradě škody ve zkušební lhůtě pouze částku 56 800 Kč. V úhradě náhrady škody přitom stěžovateli nebránily ani žádné nařízené exekuce či výkon rozhodnutí na jeho majetek.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutí obou soudů jsou v extrémním rozporu s principem spravedlnosti. Chybí v nich také řádné odůvodnění a stěžovateli je k tíži přičítána jeho procesní obrana v civilním řízení.
4. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.
6. Je zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti právním závěrům obecných soudů, které v řízení vykládaly podústavní právo, a konkrétní skutkové okolnosti jeho případu a jeho námitky lze považovat pouze za zopakování argumentace v řízení před obecnými soudy. Obecné soudy v případě stěžovatele zvažovaly, zda se osvědčil ve zkušební době podmíněného trestu odnětí svobody a dospěly k závěru, že pokud v této době nesplnil podmínky, k nimž byl odsuzujícím rozsudkem zavázán, je třeba na něho hledět tak, že nevedl řádný život a tedy že se neosvědčil. Soudy tak postupovaly dle §83 odst. 1 trestního zákoníku a rozhodly o tom, že udělený trest stěžovatel vykoná. I když stěžovateli nebyla uložena povinnost k náhradě škody v adhezním řízení a ani v následně probíhajícím civilním řízení, a jeho nárok tak zůstal pouhou naturální obligací, je nesporné a pro rozhodování soudu v trestním řízení podstatné, že nesplnil podmínku stanovenou v odsuzujícím rozsudku, a proto se ve zkušební době neosvědčil.
7. V ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal nic, co by mohlo věc posunout do ústavněprávní roviny. Napadená rozhodnutí jsou pečlivě a přiléhavě odůvodněna a Ústavní soud neshledává, že by byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Do závěrů obecných soudů tedy nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat.
8. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2018
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu