ECLI:CZ:US:2019:2.US.1511.19.1
sp. zn. II. ÚS 1511/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Railcast Trading s. r. o., se sídlem Branická 213/53, Praha 4 - Braník, zastoupené Mgr. Janem Hrazdirou, advokátem se sídlem Na Příkopě 583/15, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2019 č. j. KSPH 62 INS 18526/2018-B-51 a usnesení vyhlášeném pod bodem 3. "Volba věřitelského orgánu" na schůzi věřitelů konané dne 3. 4. 2019 ve věci sp. zn. KSPH 62 INS 18526/2018, a o návrhu na odložení vykonatelnosti výroků I., III., IV., V., VI. a VII usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2019 č. j. KSPH 62 INS 18526/2018-B-51, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 4 Listiny. V ústavní stížnosti navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označená usnesení Krajského soudu v Praze.
2. Z ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí krajského soudu a přiloženého spisového materiálu, zejména Protokolu o přezkumném jednání ze dne 3. 4. 2019 č. j. KSPH 62 INS 18526/2018-B-44 (dále jen "Protokol"), se podává, že dlužník ČKD Kutná Hora, a. s. (dále jen "dlužník") se návrhem ze dne 27. 11. 2018, jímž bylo zahájeno i předmětné insolvenční řízení, domáhal vydání rozhodnutí o svém úpadku a jeho řešení reorganizací. Dne 3. 4. 2019 proběhlo ve věci první přezkumné jednání, jehož předmětem byl mj. přezkum přihlášených pohledávek, rozhodnutí o hlasovacích právech věřitelů, volba věřitelského orgánu a hlasování o způsobu řešení úpadku. Stěžovatelka v postavení jednoho z věřitelů dlužníka včas přihlásila svou pohledávku ve výši 9 511 385,36 Kč. Insolvenční správkyně při jednání (č. l. 4 Protokolu) popřela pravost a pořadí pohledávky stěžovatelky v plné výši; právní titul pohledávky, tedy smlouvu o úvěru, označila za neplatnou pro neoprávněnost (nepověření) osoby k jejímu uzavření. Pohledávku popřel při jednání i dlužník. Při hlasování o přiznání hlasovacího práva stěžovatelce se na schůzi věřitelů proti přiznání vyslovili téměř všichni věřitelé (více než 90 %). Na výsledek hlasování následně zástupci některých z věřitelů poukazovali při rozhodování insolvenčního soudu o (ne)přiznání hlasovacího práva stěžovatelce (č. l. 18 Protokolu).
3. Krajský soud usnesením vyhlášeným na č. l. 24 Protokolu stěžovatelce hlasovací právo nepřiznal. Uvedl, že rozhodováno bylo podle ustanovení §51 odst. 1 a §52 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon"), v souladu se společným zájmem věřitelů a s ohledem na zjištěná propojení bývalého předsedy představenstva dlužníka se stěžovatelkou. Soud poté přistoupil k volbě členů věřitelského výboru a jejich náhradníků a k hlasování o způsobu řešení úpadku. Z celkového počtu 110 330 295,88 hlasů zajištěných věřitelů hlasovalo 100 % pro způsob řešení úpadku dlužníka formou reorganizace; z nezajištěných věřitelů hlasovalo z celkového počtu 76 709 994,85 hlasů pro reorganizaci 85,50 % a proti hlasovalo 14,50 % (srov. č. l. 29 Protokolu).
4. Stěžovatelka ústavní stížností brojí proti postupu insolvenčního soudu, který stěžovatelce nepřiznal hlasovací práva, ačkoliv podle ní bylo zřejmé, že pohledávka stěžovatelky vůči dlužníkovi existuje. Soud podle stěžovatelky rozhodoval prakticky bez vysvětlení a jakéhokoliv zdůvodnění; v tomto ohledu poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 699/18 ze dne 26. 6. 2018. Dále namítá, že soud postupoval vůči stěžovatelce zcela rozdílně (opačně), než za stejné situace postupoval vůči jiným věřitelům ve stejném postavení. Tímto podle stěžovatelky "krajně pochybným procesním postupem soudu" byl z hlasování vyloučen jeden z významných věřitelů (stěžovatelka), který měl mít sílu prosadit rozhodnutí zcela opačná či jiná, než jaká byla přijata (rozhodnutí o reorganizaci jako způsobu řešení úpadku, rozhodnutí soudu, jímž přímo při schůzi věřitelů potvrdil volbu věřitelského výboru). Stěžovatelka současně žádá o odložení vykonatelnosti výroků I., III., IV., V., VI. a VII. napadeného usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2019 č. j. KSPH 62 INS 18526/2018-B-51, z důvodu naléhavosti a taktéž o přednostní projednání věci.
5. Ústavní soud se nejprve musel vypořádat s otázkou přípustnosti ústavní stížnosti. Ve své rozhodovací činnosti Ústavní soud již dříve konstatoval, že proti usnesení insolvenčního soudu, kterým podle §57 odst. 3 insolvenčního zákona potvrzuje volbu členů a náhradníků věřitelského výboru, je ústavní stížnost přípustná podle §75 odst. 1 a contrario zákona o Ústavním soudu. Podmínka přípustnosti naopak není splněna, směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí insolvenčního soudu, kterým bylo rozhodnuto o hlasovacím právu přihlášeného věřitele na schůzi věřitelů [§51 odst. 1 a 3 insolvenčního zákon; k tomu srov. nález sp. zn. I. ÚS 1549/11 ze dne 23. 4. 2015 (N 83/77 SbNU 197)]. S ohledem na uvedené závěry je možné konstatovat, že ústavní stížnosti stěžovatelky tak, jak je koncipována, je přípustná. Ústavní soud se proto dále zabýval důvodností podané ústavní stížnosti.
6. V nyní posuzované věci nelze odhlédnout od skutečnosti, že usnesení, kterým bylo rozhodnuto o hlasovacím právu, je rozhodnutím, jímž insolvenční soud upravuje hlasovací poměry pro účely konkrétní schůze věřitelů, aniž by jím však byl vázán i pro schůze následující (§52 odst. 2 insolvenčního zákona). Jak již Ústavní soud dříve dovodil, do postavení dotčeného věřitele v insolvenčním řízení by se tak jeho případná nezákonnost mohla promítnout pouze v případě, pokud by na jeho základě (na základě z něj vyplývajícího rozdělení hlasů mezi jednotlivé věřitele) bylo přijato jiné usnesení, z něhož by mu plynula určitá povinnost nebo omezení jeho práv. Pouze zrušením tohoto usnesení, a nikoliv usnesení, kterým bylo rozhodnuto o hlasovacích právech, by přitom bylo možné efektivně poskytnout ochranu základním právům dotčeného věřitele [k tomu srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 41/15 ze dne 21. 4. 2015 (ST 41/77 SbNU 963)].
7. Usnesení insolvenčního soudu, kterým podle §57 odst. 3 insolvenčního zákona, potvrzuje volbu členů a náhradníků věřitelského výborů může mít za následek porušení základního práva nebo svobody přihlášeného věřitele, avšak pouze z důvodu nesprávného postupu insolvenčního soudu, který předcházel jeho přijetí, ať už by se jednalo o nerespektování zákonných podmínek pro konání schůze věřitelů, nebo pochybení při rozhodování o hlasovacích právech jednotlivých věřitelů. Zcela mimo přezkum Ústavního soudu je samotné hlasování jednotlivých věřitelů, tedy zda hlasovali pro nebo proti určitému kandidátovi do věřitelského výboru nebo pro nebo proti odvolání insolvenčního správce [k tomu srov. nález sp. zn. I. ÚS 1549/11 ze dne 23. 4. 2015 (N 83/77 SbNU 197)]. Takového pochybení se však krajský soud v nyní posuzované věci nedopustil. Při rozhodování soud vycházel z příslušných právních předpisů a napadená rozhodnutí nevykazují prvky libovůle či jiného zjevného excesu, jímž by krajský soud překročil meze ústavnosti
8. Pochybení krajského soudu nelze shledat ani v absenci odůvodnění napadeného rozhodnutí. Obecně platí, že odůvodnění rozhodnutí je pravidlem; redukce či absence odůvodnění oproti tomu výjimkou. Rozhodnutí bez odůvodnění (resp. s nedostatečnými důvody) je nepřezkoumatelné, a to i proto, že u něj nelze vyloučit libovůli (k tomu srov. nález sp. zn. II. ÚS 1162/17 ze dne 18. 1. 2018). Rozhodnutí krajského soudu však v nyní posuzované věci nevykazuje takové nedostatky, které by zakládaly porušení základních práv stěžovatelky. Rozhodnutí o volbě věřitelského orgánu je ve věci dáno hlasováním věřitelů, jimž bylo soudem přiznáno hlasovací právo a z logiky věci samostatné odůvodnění neobsahuje. Jemu předcházející rozhodnutí o nepřiznání hlasovacího práva stěžovatelce odůvodnění již obsahuje, přičemž jsou z něj zřejmé úvahy soudy, které jej vedly k danému závěru.
9. Z výše uvedeného plyne, že v souzené věci se však jedná toliko o výklad běžného práva, který (až na výjimky) věcí Ústavního soudu není. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka. Interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným. Ústavnímu soudu nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecného soudu. Na ústavní rovině zásah do práv stěžovatelky Ústavní soud neshledal.
10. Ústavní soud z těchto důvodů dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl. K návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti výroků I., III., IV., V., VI. a VII usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2019 č. j. KSPH 62 INS 18526/2018-B-51, Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou konstatuje, že je-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do akcesorického návrhu vzneseného podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu; ten tak sdílí právní osud ústavní stížnosti. Žádostí o přednostní projednání věci se Ústavní soud samostatně nezabýval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl mimo pořadí a bez prodlení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. července 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu