ECLI:CZ:US:2019:2.US.1519.19.1
sp. zn. II. ÚS 1519/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Yuriie Vorokhty, zastoupeného Mgr. Romanem Ambrožem, advokátem, se sídlem Dělnická 209, Most, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 386/2019-619 ze dne 26. 2. 2019, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 19 Co 314, 325/2018-560 ze dne 21. 11. 2018 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 32 C 217/2012- 473 ze dne 31. 7. 2018, za účasti Růženy Pokorné, zastoupené JUDr. Janem Vondráčkem, advokátem, se sídlem Zbraslavské náměstí 458, Praha 5 - Zbraslav, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jimiž měla být porušena jeho práva zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, jakož i čl. 1 odst. 1 a čl. 95 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie.
2. V řízení před obecnými soudy se stěžovatel domáhal žalobou na vedlejší účastnici zaplacení částky 400 000 Kč s příslušenstvím, a to z titulu smlouvy o půjčce. Obvodní soud pro Prahu 4 žalobu nejprve zamítl, po zrušení svého rozhodnutí odvolacím Městským soudem v Praze pak žalobě v plném rozsahu vyhověl, toto rozhodnutí bylo k odvolání vedlejší účastnice potvrzeno městským soudem a její následné dovolání bylo odmítnuto. K ústavní stížnosti vedlejší účastnice byla posledně uvedená tři rozhodnutí zrušena nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 593/17 ze dne 29. 8. 2017 (N 157/86 SbNU 589; všechna rozhodnutí Ústavního soudu uvedená a citovaná v tomto usnesení jsou dostupná také na https://nalus.usoud.cz), a to pro porušení práva vedlejší účastnice na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny spočívající především v tom, že obecné soudy ve svých rozhodnutích nijak nevypořádaly její relevantní námitku ohledně nedostatku vůle uzavřít smlouvu, respektive rozporu její vůle s projevem vůle. Následně Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem napadeným nynější ústavní stížností žalobu zamítl, neboť z provedeného dokazování neměl za prokázané tvrzení o předání žalované částky. K odvolání stěžovatele byl rozsudek obvodního soudu potvrzen jako věcně správný ústavní stížností napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze.
3. Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu, a to z důvodu absence vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud připomněl, že v dovolání je třeba mimo jiné uvést otázku hmotného nebo procesního práva, v jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která dovolacím soudem dosud nebyla řešena, je rozhodována rozdílně či má být posouzena jinak. Těmto požadavkům však stěžovatel ve svém dovolání nedostál.
4. Stěžovatel s napadenými rozhodnutími nesouhlasí. V ústavní stížnosti rozporuje hodnocení důkazů a skutkové závěry obecných soudů; zejména nesouhlasí s posouzením některých svědeckých výpovědí jako nevěrohodných a kritizuje, že některé důkazy soudy pominuly a že neprovedly další stěžovatelem navrhované důkazy. Má za to, že svá tvrzení o předání sporné částky dostatečně prokázal a naopak vedlejší účastnice neunesla své důkazní břemeno. Dále stěžovatel zpochybňuje dodržení zásady rovnosti účastníků řízení, neboť podle něj se soudy v řízení klonily spíše k osobě vedlejší účastnice řízení. Mimoto považuje napadená rozhodnutí obvodního soudu a městského soudu za překvapivá a nesouhlasí ani s postupem obvodního soudu, který v průběhu řízení měnil své stanovisko co do důvěryhodnosti klíčové svědecké výpovědi.
5. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i dovolání stěžovatele, které si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná.
6. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu pak usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Podstatou podané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s výsledkem řízení před obvodním soudem a městským soudem a s postupem soudů při zjišťování skutkového stavu. Naopak stěžovatel neuvádí žádnou konkrétní námitku vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo jeho dovolání odmítnuto jako vadné.
8. Ústavní soud zdůrazňuje, že institut ústavní stížnosti je spojen s principem subsidiarity, který vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti došlo k vyčerpání všech dostupných efektivních procesních prostředků, které má stěžovatel podle zákona k dispozici k ochraně svých práv. Proto podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Pokud je přitom podáno dovolání trpící vadami, nejedná se o řádně uplatněný opravný prostředek, který by byl meritorně přezkoumatelný Nejvyšším soudem a jehož vyčerpání podmiňuje přípustnost ústavní stížnosti. Neboli, dojde-li k odmítnutí dovolání pro vady, pak ústavní stížnost směřující proti dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, a případně i jemu předcházejícímu rozhodnutí nalézacího soudu, musí být považována za nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a naopak přípustná v takovém případě může být jen ústavní stížnost směřující proti onomu rozhodnutí dovolacího soudu odmítajícímu dovolání pro vady (srov. nález sp. zn. I. ÚS 354/15 ze dne 19. 11. 2015, bod 16).
9. V posuzovaném případě bylo dovolání stěžovatele odmítnuto jako vadné; stěžovatel tudíž před podáním ústavní stížnosti řádně nevyčerpal dostupné opravné prostředky k ochraně svých práv, a jeho ústavní stížnost je tudíž v části, v níž směřuje proti rozsudku obvodního soudu a rozsudku městského soudu, nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Mimoto lze připomenout, že Ústavní soud zásadně nezasahuje do zjišťování a posuzování skutkového stavu, které je primárně záležitostí obecných soudů, leda v extrémních případech; jádrem stížnostních námitek je přitom právě kritika tohoto procesu, která však nedosahuje ústavní relevance.
10. V části, v níž směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto jako vadné, neboť podle Nejvyššího soudu neobsahovalo vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti ve smyslu §237 občanského soudního řádu, tudíž nedostálo jedné z povinných náležitostí dovolání podle §241a odst. 2 občanského soudního řádu. Stěžovatel sám přitom v ústavní stížnosti uvedený závěr Nejvyššího soudu nijak nerozporuje; nenamítá, že by jeho dovolání zákonné náležitosti splňovalo či že by Nejvyšší soud jinak postupoval protiústavně při posouzení jeho dovolání.
11. Ústavní soud ze stěžovatelova dovolání zjistil, že stěžovatel jednoznačně nevymezil předpoklad přípustnosti svého dovolání ve smyslu §237 občanského soudního řádu. Stěžovatel v tomto ohledu pouze uvedl, že "odvolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena dovolacím soudem jinak". Stěžovatel však dostatečně neidentifikoval žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení by záviselo rozhodnutí odvolacího soudu a kterou by se měl dovolací soud dále zabývat (a "posoudit jinak"), a není ani zcela zřejmý důvod, proč by se jí měl Nejvyšší soud zabývat, tedy zda se podle stěžovatele odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, zda dotčená (blíže neidentifikovaná) právní otázka dosud nebyla Nejvyšším soudem vůbec řešena či zda je jím rozhodována rozdílně anebo jím má být posouzena jinak než v minulosti. Dále v textu dovolání pak sice stěžovatel souhlasně odkázal na jedno dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu ohledně rozložení důkazního břemene, neuvedl však, že - ani jak - by snad s tímto rozhodnutím mělo být napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu.
12. Ústavní soud připomíná, že již ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.), bodě 38, shledal, že "§241a odst. 2 občanského soudního řádu stanovuje srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání. Není tedy v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, pokud v případě, že dovolatelé tento požadavek nesplní, Nejvyšší soud z tohoto důvodu podané dovolání odmítne". V posuzovaném případě je napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu jasně a srozumitelně odůvodněno a nelze z něj seznat, že by Nejvyšší soud při odmítnutí stěžovatelova dovolání pro nesplnění zákonných náležitostí postupoval v rozporu s ústavněprávními požadavky. Ústavní soud tak uzavírá, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu zjevně nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, zejména jeho práva na spravedlivý proces a rovnost účastníků.
13. Ze shora popsaných důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ve zbylé části, směřující proti rozhodnutím Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, ji odmítl jako návrh nepřípustný dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. srpna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu