ECLI:CZ:US:2019:2.US.153.19.1
sp. zn. II. ÚS 153/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele M. V., zastoupeného JUDr. Denisem Mitrovićem, advokátem, se sídlem Mírové náměstí 274, Týniště nad Orlicí, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 38 Co 145/2018-416 ze dne 16. 10. 2018 a rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 24 P 31/2015-374 ze dne 13. 3. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jimiž měla být porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo na zachování lidské důstojnosti a na ochranu před neoprávněnými zásahy do soukromého života, právo vlastnit majetek, právo na svobodnou volbu povolání a právo na spravedlivý proces dle čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 11, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a dále ústavní zásada rovnosti práv dětí narozených v manželství i mimo ně dle čl. 32 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel je otec dvou nezletilých dětí, které byly dříve svěřeny do péče matky a stěžovateli stanoveno hradit na ně výživné. Ústavní stížností napadená rozhodnutí byla vydána k návrhu stěžovatele na snížení výživného a na úpravu svého styku s dětmi. Městský soud v Brně zamítl stěžovatelův návrh na snížení výživného a rozhodl o úpravě styku stěžovatele s dětmi. K odvolání obou rodičů pak Krajský soud v Brně změnil rozsudek městského soudu; počínaje dnem 14. 9. 2018 snížil výživné na každé z dětí na částku 7500 Kč (z předchozí částky 8500 Kč stanovené v roce 2013) a znovu upravil styk stěžovatele s dětmi. Stěžovatel odůvodňoval svůj návrh na snížení výživného tím, že od března 2016 došlo ke značnému poklesu jeho příjmů; podle obecných soudů se však stěžovatel bez důležitého důvodu vzdal výhodnějšího zaměstnání (jeho jednáním či v důsledku něj došlo k rozvázání jeho dosavadního výnosného pracovního poměru), a proto bylo třeba vycházet z jeho výdělkových poměrů do doby rozvázání pracovního poměru u bývalého zaměstnavatele (srov. §913 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). Krajský soud dále v rozhodnutí o výživném zohlednil zvyšující se odůvodněné potřeby dotčených dětí, s ohledem na jejich přibývající věk i současný zdravotní stav, a skutečnost, že v polovině září 2018 se stěžovateli a jeho družce narodilo dítě, čímž stěžovateli přibyla další vyživovací povinnost.
3. Stěžovatel kritizuje rozhodnutí obecných soudů o výši výživného, které má hradit na své dříve narozené nezletilé děti. Nesouhlasí s tím, jak soudy zkoumaly a posuzovaly jeho majetkové poměry a uvádí, že při skončení svého předchozího pracovního poměru byl motivován snahou dosáhnout nejméně stejných příjmů a lepší časové flexibility; že se tak nestalo, není jeho vinou. Obecné soudy však dostatečně nezkoumaly okolnosti skončení tohoto pracovního poměru a stěžovatelovu motivaci k tomu a nezabývaly se ani tím, zda má stěžovatel možnost zajistit si práci s vyšším výdělkem a zda je oprávněné to po něm požadovat. Dále stěžovatel zdůrazňuje, že objektivně není schopen hradit výživné ve výši stanovené soudy, a to běžné ani dlužné výživné. Je nepřiměřeně zatížen exekucí a hrozí mu trestní stíhání pro neplacení výživného. Navíc dochází k upírání práv jeho nedávno narozenému dítěti, jehož potřeby soudy řádně nezhodnotily; starším dětem bylo přiznáno násobně vyšší výživné, než na které může dosáhnout mladší dítě stěžovatele. V neposlední řadě podle stěžovatele soudy náležitě nezkoumaly potřeby starších nezletilých dětí a není zřejmé, že by stanovené výživné skutečně odpovídalo jejich potřebám i majetkovým poměrům jeho samého.
4. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 24 P 31/2015, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. V projednávaném případě Ústavní soud v napadených soudních rozhodnutích neshledal žádné pochybení ústavněprávní relevance. Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se stanovenou výší výživného, které má hradit na své dvě nezletilé děti, a se zjištěním a posouzením jeho majetkových poměrů ze strany obecných soudů. Stěžovatel fakticky rozporuje rozsah dokazování, hodnocení důkazů a skutková zjištění provedená obecnými soudy, maje za to, že soudy měly v řízení dospět k jiným závěrům; přitom kritizuje také použití §913 odst. 2 občanského zákoníku v daném případě. Stěžovatelovy námitky tak zůstávají v rovině podústavního práva a postrádají ústavní relevanci; stěžovatel staví Ústavní soud do role třetí instance, která mu nepřísluší. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do této jejich činnosti zasáhnout jen výjimečně, především v případě, kdy hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, pokud soudy vyvozená skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, respektive pokud z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Nic takového se ovšem nevztahuje na napadená rozhodnutí, která obsahují srozumitelná, přesvědčivá, logická a celkově náležitá odůvodnění, v nichž obecné soudy řádně uvedly, jaké bylo ve věci provedeno dokazování, jaká skutková zjištění učinily a jak je právně posoudily. Je zřejmé, že obecné soudy se rovněž důsledně a pečlivě zabývaly otázkou stěžovatelových příjmů a majetkové situace a dokazování bylo prováděno také k okolnostem skončení stěžovatelova předchozího výnosného zaměstnání (provedeny byly stěžovatelem navržené důkazy, zpráva jeho bývalého zaměstnavatele a připojen byl i spis týkající se pracovněprávního sporu stěžovatele a jeho bývalého zaměstnavatele). Obecné soudy přitom dostatečně odůvodnily, proč přistoupily k použití §913 odst. 2 občanského zákoníku a vyšly z dřívější výše stěžovatelových příjmů; tento postup a závěry obecných soudů nelze považovat za nijak extrémní, svévolné či jinak vybočující z mezí ústavnosti. Aktuální situace stěžovatele tedy nebyla obecnými soudy opomenuta. Kritika nařízené exekuce vůči stěžovateli pak v této věci před Ústavním soudem není namístě. V neposlední řadě byly v řízení před obecnými soudy náležitě zjišťovány také potřeby a poměry dotčených nezletilých dětí, ostatně ty nijak nezpochybňoval ani stěžovatel přímo v řízení před obecnými soudy, respektive v odvolacím řízení. Krajský soud rovněž řádně zohlednil narození dalšího dítěte stěžovatele a s ním spojenou novou vyživovací povinnost stěžovatele. Všechny relevantní okolnosti pak našly odraz v konečném snížení částky výživného na starší nezletilé děti stěžovatele.
8. Z uvedeného je zřejmé, že obecné soudy napadenými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti a neporušily namítaná ústavní práva stěžovatele, respektive ústavní zásady. Namítaná rozhodnutí plně vyhovují ústavněprávním požadavkům; naopak stěžovatelova argumentace a jeho nesouhlas zjevně nedosahují roviny ústavnosti. Ústavnímu soudu proto nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. srpna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu