ECLI:CZ:US:2019:2.US.1532.19.1
sp. zn. II. ÚS 1532/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Lukáše Dialoga, zastoupeného Mgr. Danielem Grimmem, advokátem, se sídlem Janáčkova 1089/20, Ostrava, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 51 Co 128/2019-145 ze dne 18. 4. 2019 a usnesení soudního exekutora Mgr. Richarda Bednáře, Exekutorský úřad Praha 10, č. j. 003 Ex 417/13-117 ze dne 24. 1. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Městského soudu v Praze a soudního exekutora, kterými měla být porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo na spravedlivý proces a právo vlastnit majetek dle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1 a 2 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadená rozhodnutí byla vydána v exekučním řízení vedeném proti stěžovateli jako povinnému od roku 2013. V tomto řízení bylo rozhodnuto o prodeji nemovitostí stěžovatele a proběhla dražba. Ústavní stížností napadeným usnesením soudního exekutora byl vydražiteli udělen příklep k vydraženým nemovitým věcem ve vlastnictví stěžovatele a stanovena lhůta k zaplacení nejvyššího podání a stěžovateli bylo uloženo vyklidit vydraženou nemovitost. Ke stěžovatelovu odvolání Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení soudního exekutora, neboť nezjistil žádné porušení zákona při nařízení dražebního jednání či v průběhu dražby.
3. Proti stěžovateli je zároveň vedeno insolvenční řízení, zahájené dne 27. 2. 2017 k insolvenčnímu návrhu stěžovatele podanému k Městskému soudu v Praze. V tomto řízení městský soud usnesením ze dne 28. 2. 2017 vyslovil svou místní nepříslušnost a rozhodl o postoupení věci Krajskému soudu v Ostravě; toto rozhodnutí bylo potvrzeno i Vrchním soudem v Praze. K dovolání stěžovatele pak Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 4. 2019 zrušil rozhodnutí vrchního soudu i městského soudu a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení, neboť otázka místní příslušnosti byla soudy posouzena nesprávně. Mezitím v září 2017 byla věc postoupena Krajskému soudu v Ostravě, který k návrhu soudního exekutora Mgr. Richarda Bednáře usnesením ze dne 29. 11. 2018 nařídil předběžné opatření, jímž omezil účinek spojený se zahájením insolvenčního řízení tak, že soudnímu exekutorovi umožnil provést již dříve nařízenou exekuci prodejem nemovitých věcí s omezením, aby výtěžek dosažený zpeněžením nemovitostí stěžovatele byl po dobu probíhajícího insolvenčního řízení k dispozici v tomto řízení.
4. Stěžovatel má za to, že napadená rozhodnutí, vydaná v exekučním řízení, jsou v rozporu se zákonem, neboť při nařízení dražebního jednání došlo k porušení zákona a ústavně zaručených práv stěžovatele. Konkrétně pak stěžovatel uvádí tři námitky. Zaprvé kritizuje, že v době nařízení předběžného opatření v insolvenčním řízení nebyla definitivně vyřešena otázka místní příslušnosti, respektive toto rozhodnutí vydal místně nepříslušný soud. Zadruhé stěžovatel považuje za nedostatečné odůvodnění rozhodnutí o nařízení předběžného opatření a zvláště zpochybňuje závěr soudu o účelovosti insolvenčního návrhu stěžovatele, který považuje za nepodložený a předčasný. Zatřetí je přesvědčen, že při rozhodování o návrhu na nařízení předběžného opatření nebyla zachována rovnost účastníků a jeho právo být slyšen, neboť se nemohl kvalifikovaně vyjádřit, navíc v době vydání a doručování usnesení o nařízení předběžného opatření byl hospitalizován a doručováno mu bylo na adresu, kde se nezdržoval. S ústavní stížností stěžovatel spojil návrh na odklad vykonatelnosti obou napadených rozhodnutí.
5. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, jakož i dalších relevantních dokumentů doložených stěžovatelem či zveřejněných v insolvenčním rejstříku ve věci stěžovatele (aktuálně sp. zn. MSPH 96 INS 4044/2017, vedená u Městského soudu v Praze; veřejně dostupné z: https://isir.justice.cz/isir/common/index.do), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel fakticky kritizuje nikoli napadená rozhodnutí vydaná v exekučním řízení, ale jim předcházející rozhodnutí soudu o nařízení předběžného opatření v insolvenčním řízení. V tomto rozhodnutí a jemu předcházejícím postupu krajského soudu spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv s ohledem na tvrzenou místní nepříslušnost dotčeného soudu v insolvenčním řízení, nedostatečné odůvodnění uvedeného rozhodnutí a nemožnost se vyjádřit před jeho vydáním či po něm. Až v důsledku těchto pochybení, která spatřuje v insolvenčním řízení, stěžovatel nesouhlasí ani s rozhodnutími vydanými následně v exekučním řízení a napadenými ústavní stížností. Těmto napadeným rozhodnutím nevyčítá nic vyjma toho, že navazují na ono kritizované insolvenční rozhodnutí o nařízení předběžného opatření.
8. V projednávaném případě se tak míjí petit a bližší zdůvodnění (argumentace) ústavní stížnosti. Ústavní soud je přitom vázán právě petitem ústavní stížnosti, v němž stěžovatel určuje předmět přezkumu Ústavního soudu; v daném případě se proto nemůže blíže zabývat námitkami směřujícími proti usnesení soudu v insolvenčním řízení o nařízení předběžného opatření, které ústavní stížností napadeno není a proti němuž se stěžovatel mohl bránit samostatně, především odvoláním a v posledku pak také případně ústavní stížností. Nad rámec nutného lze poznamenat, že o možnosti podání odvolání byl stěžovatel v onom rozhodnutí i řádně poučen; přitom rozhodnutí mu bylo doručováno jak na adresu trvalého bydliště, tak na jím uváděnou adresu faktického bydliště a dále také do datové schránky jeho právního zástupce v dovolacím řízení.
9. Námitky poukazující na údajné vady rozhodnutí o předběžném opatření v insolvenčním řízení jsou tak v nynějším řízení o ústavní stížnosti nepřípadné. Jiné námitky ovšem stěžovatel proti napadeným rozhodnutím neuvádí. Ústavní soud konstatuje, že ani z ústavní stížnosti, ani z napadeného rozhodnutí městského soudu a dalších doložených písemností nevyplývá, že by při nařízení a provádění dražby, respektive při udělení příklepu došlo k jakémukoli porušení zákona, tím méně pak k porušení namítaných ústavně zaručených práv stěžovatele.
10. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh na odklad vykonatelnosti napadených usnesení má akcesorickou povahu, a tak sdílí osud ústavní stížnosti; navíc Ústavní soud projednal podanou ústavní stížnost v krátkém čase (po odstranění původních formálních a obsahových nedostatků ústavní stížnosti).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu