ECLI:CZ:US:2019:2.US.1533.19.2
sp. zn. II. ÚS 1533/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavních stížností stěžovatele Ing. Tomáše Dosoudila, zastoupeného JUDr. Tomášem Čejnou, advokátem se sídlem Dr. Skaláka 10, Přerov, proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 9. 2016, č. j. 11 C 202/2015-135 (ve znění doplňovacího usnesení ze dne 14. 10. 2016, č. j. 11 C 202/2015-146), rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 11. 9. 2018, č. j. 12 Co 389/2016-222, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2019, č. j. 28 Cdo 22/2019-304, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 6. 11. 2018, č. j. 69 Co 145/2016-333, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2019, č. j. 28 Cdo 763/2019-368, za účasti Okresního soudu v Olomouci, Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, a 1) Metropolitní kapituly u svatého Václava v Olomouci, 2) Římskokatolické farnosti Penčice a 3) České republiky - Státního pozemkového úřadu, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I. Rekapitulace ústavních stížností a dosavadního průběhu řízení
1. Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud prostřednictvím dvou ústavních stížností (sp. zn. II. ÚS 1533/19 a III. ÚS 1626/19), kdy v každé z nich brojí proti rozhodnutím obecných soudů ve skutkově a právně obdobných věcech, přičemž v ústavních stížnostech uplatňuje prakticky totožné námitky. Řízení v těchto dvou věcech byla usnesením pléna Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2019 spojena ke společnému řízení.
2. Stěžovatel první ústavní stížností (sp. zn. II. ÚS 1533/19) napadá rozsudek Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") ze dne 16. 9. 2016, č. j. 11 C 202/2015-135 (včetně doplňovacího usnesení ze dne 14. 10. 2016, č. j. 11 C 202/2015-146), rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") ze dne 11. 9. 2018, č. j. 12 Co 389/2016-222 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2019, č. j. 28 Cdo 22/2019-304. Stěžovatel namítá porušení vlastnického práva garantovaného mu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
3. V řízení předcházejícím podání této ústavní stížnosti okresní soud v civilním sporu žalobkyně (Metropolitní kapitula u svatého Václava v Olomouci) proti stěžovateli a České republice jako žalovaných o určení vlastnického práva určil, že výlučným vlastníkem sporných pozemků (blíže specifikováno v napadeném rozhodnutí) je Česká republika. Okresní soud totiž dospěl k závěru, že kupní smlouva uzavřená mezi stěžovatelem a Pozemkovým fondem České republiky (právní předchůdce druhého žalovaného - Státního pozemkového úřadu) je absolutně neplatná, neboť převodu pozemku, který je původním majetkem církve, bránil zákonný zákaz stanovený v §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění do 31. 12. 2012 (dále jen "zákon o půdě"). Stěžovatel do tohoto rozsudku okresního soudu podal odvolání, kterému bylo vyhověno a napadený rozsudek okresního soudu byl změněn tak, že žaloba o určení vlastnického práva se zamítá (toto rozhodnutí stěžovatel ústavní stížností nenapadá). Proti tomuto rozhodnutí však podala žalobkyně dovolání. Nejvyšší soud pak rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení (toto rozhodnutí stěžovatel ústavní stížností rovněž nenapadá). Krajský soud ve věci rozhodoval opětovně a nyní ústavní stížností napadeným rozsudkem určil, že se rozsudek okresního soudu potvrzuje. Následné dovolání stěžovatele bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
4. Druhou ústavní stížností (sp. zn. III. ÚS 1626/19) stěžovatel napadá rozsudek krajského soudu ze dne 6. 11. 2018, č. j. 69 Co 145/2016-333, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2019, č. j. 28 Cdo 763/2019-368. V tomto takřka identickém sporu o určení vlastnického práva státu, kdy stěžovatel vystupoval opět na straně žalovaného, krajský soud změnil rozsudek okresního soudu tak, že nově bylo krajským soudem určeno, že vlastníkem sporných pozemků je Česká republika (výrok I.). Proti rozsudku podal stěžovatel dovolání, které však bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
5. Stěžovatel v obou ústavních stížnostech shodně namítá, že rozhodnutí odporují ustálené judikatuře Ústavního soudu. Pokud podle ustálené judikatury je třeba dobrou víru při nabytí nemovitosti od nevlastníka považovat za prioritní, pak stejné ve zvýšené míře musí platit i při nabytí od vlastníka. Argumentace obecných soudů se však nesprávně opírá o již překonanou judikaturu Nejvyššího soudu a naprosto přehlíží posun v rozhodovací praxi. Zde stěžovatel odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016 či nález Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 405/2016. Zdůrazňuje, že sporné pozemky nabyl v dobré víře kupní smlouvou, kdy byl následně pozemkovým i katastrálním úřadem zápisem do veřejného registru ubezpečen, že na předmětných pozemcích neváznou žádné právní vady. Jakkoliv nový občanský zákoník otázku nabytí od neoprávněného výslovně upravuje, totéž bylo vyřešeno rozhodovací praxí i ve vztahu k předchozí právní úpravě obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Ústavní soud dovodil, že i podle předchozí právní úpravy je nutno postupovat obdobně, tedy je nutné zdůraznit princip ochrany dobré víry a že vlastnické právo nabyvatelů, pokud své právo nabyli v dobré víře, požívá ochrany a nezaniká, ani když nabyvatel nabyl věci od nevlastníka. Jedině takový výklad je v souladu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a s ústavními principy právní jistoty a ochrany nabytých práv. Osoby, jimž dobrá víra svědčí, totiž nenesou žádný díl odpovědnosti za neplatnost smlouvy. Při nabytí od vlastníka musí tyto zásady platit ještě ve větší míře.
6. V civilním sporu vedeném před obecnými soudy tak bylo stěžejní otázkou to, zda stěžovatel byl při uzavření kupní smlouvy v dobré víře či nikoliv. Rozhodující je, že zde byl zápis v katastru nemovitostí a opakované ubezpečení i písemné, že předmětné nemovité věci jsou na stěžovatele převoditelné. Navzdory těmto skutečnostem však obecné soudy rozhodly v neprospěch stěžovatele. Přestože sporné pozemky nabyl v dobré víře, spor o určení vlastnictví prohrál. Stěžovatel se proto táže, co může mít pro dobrou víru nabyvatele větší sílu, než zápis ve veřejném registru a ubezpečení státu.
7. Závěrem stěžovatel odkazuje i na Ústavním soudem nedávno projednanou a skutkově obdobnou věc svého bratra, kterému Ústavní soud nálezem ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 2532/17, vyhověl.
II. Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení
8. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření se k ústavním stížnostem.
9. Okresní soud se ve vyjádření omezil na konstatování, že napadený rozsudek byl vydán v souladu s příslušnými právními předpisy a odkázal na odůvodnění tohoto rozsudku.
10. Nejvyšší soud uvedl, že napadenými rozhodnutími odmítl podaná dovolání stěžovatele, protože byla nepřípustná, neboť relevantní právní otázky, na jejichž vyřešení závisela napadená rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu se závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího osudu a nebyly dány důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených právních otázek. Důvody vyložil Nejvyšší soud v odůvodnění napadených usnesení, proto na ně i nyní odkazuje. Nejvyšší soud dále uvádí, že jádro argumentace stěžovatele (stejně jako tomu bylo v podaných dovoláních) tvoří jeho akcentace dobré víry při uzavírání kupní smlouvy. K tomu však Nejvyšší soud připomíná závěry judikatury Ústavního soudu (konkrétně nálezů ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, a ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11), podle nichž případy, kdy došlo k nabytí majetku v rozporu s §29 zákona o půdě" nelze posuzovat optikou této judikatury Ústavního soudu vztahující se k nabytí vlastnického práva od nevlastníka. Podle této relevantní judikatury jsou k prolomení účinků §29 zákona o půdě vedle dobré víry nabyvatele zapotřebí i jiné okolnosti mimořádného významu, které odůvodňují poskytnutí ochrany vlastnickému právu nabyvatele. Stěžovatel přitom stejně jako v řízeních před obecnými soudy na tvrzení těchto okolností mimořádného významu zcela rezignoval, tyto skutečnosti nevyšly v řízení ani najevo, a omezil se výlučně na tvrzení o své dobré víře. Nejvyšší soud proto nesdílí přesvědčení stěžovatele, že napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k tvrzenému zásahu do jeho základních práv.
11. Krajský soud se k ústavním stížnostem nevyjádřil.
12. Metropolitní kapitula u svatého Václava v Olomouci (dále jen "Metropolitní kapitula") jako vedlejší účastník řízení považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a poukazuje na "částečně zmatečnou" argumentaci stěžovatele, který se dožaduje uznání jeho práva dobré víry při uzavírání kupní smlouvy a přitom ignoruje napadená rozhodnutí obecných soudů. Již z rozhodnutí okresního soudu je totiž patrné, že soudy přijaly pozici stěžovatele jako osoby jednající v dobré víře. Metropolitní kapitula uvádí, že stěžovatelem zmíněný nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 405/16, kterým stěžovatel dotváří svoji argumentaci, je na nyní projednávaný případ neaplikovatelný. V této věci nabyvatel vlastnického práva neměl žádnou možnost zjistit, že zápis v katastru neodpovídá skutečnosti, neboť stav zapsaný v katastru nemovitostí neodpovídal skutečnosti. V nyní projednávaném případě se však jedná o situaci zcela odlišnou. Při běžné obezřetnosti bylo totiž možno z katastru nemovitostí zjistit, že v katastru je založen jako nabývací titul státu výměr Jednotného národního výboru v Olomouci ze dne 19. 6. 1950 adresovaný Metropolitní kapitule jako rozhodnutí o výkupu půdy. Nepochybně tak existovala listina o původním vlastnictví církevní organizace. V této souvislosti je Metropolitní kapitula přesvědčena, že i dobrá víra kupujícího je omezena objektivní možností zjistit, zda tvrzení prodávajícího jsou či nejsou pravdivá. Pokud případnému nabyvateli stačí nahlédnout v katastru nemovitostí do sbírky listin, aby zjistil, že prodávající tvrdí rozporné skutečnosti, pak je přiznání práva dobré víry takovému kupujícímu přinejmenším hraniční a vedlo by k ochraně "principu zavřených očí". Vedlejší účastník je přesvědčen, že takový výklad by byl za hranicí ústavnosti. S ohledem na výše uvedené pak považuje Metropolitní kapitula za nepřípustný odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 2532/17, jelikož v nyní projednávané věci soudy stěžovateli přiznaly právo dobré víry, a to pak zcela konkrétně porovnávaly s právem vyplývajícím z restitučního nároku vedlejších účastníků. Proto by měla být ústavní stížnost odmítnuta.
13. Česká republika - Státní pozemkový úřad považuje obě ústavní stížnosti za důvodné, protože ve skutkově a právně obdobné věci Ústavní soud zasáhl ve prospěch jeho bratra ing. Josefa Dosoudila nálezem sp. zn. III. ÚS 2532/17 a v souladu se zásadou právní jistoty a předvídatelnosti je namístě jim vyhovět.
14. S ohledem na obsah zaslaných vyjádření nebylo nezbytné je rozesílat k replice stěžovateli, neboť v nich nebyly k nyní posuzované věci uvedeny žádné nové okolnosti, na které by bylo nutno reagovat.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že obě ústavní stížnosti byly podány včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavními stížnostmi, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je proto přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
16. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat jen za situace, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); z judikatury Ústavního soudu pak lze zjistit druhy a povahu takto významných vad. Tyto vady je třeba nazírat v kontextu tzv. "specifického ústavního práva", které je porušeno tehdy, nezjistí-li obecné soudy porušení ústavněprávních záruk, tzn. kdy soud nerespektuje ústavněprávní záruku, protože vycházel z toho, že jí chráněná oblast nebyla zasažena. Je však nezbytné, aby toto nerespektování základního práva mělo vliv na výsledek řízení. K porušení specifického ústavního práva dochází také tehdy, dopustí-li se soud hrubě nepřiměřeného způsobu vyvažování mezi vícero ústavněprávními zárukami (princip proporcionality). Specifické ústavní právo však není porušeno tehdy, je-li rozhodnutí, poměřováno podle podústavního práva, objektivně chybné; tato chyba totiž musí spočívat právě v nerespektování základních práv [viz např. také MANSSEN, G. Staatsrecht II - Grundrechte, 14. vyd., C.H. Beck, München, 2017, str. 38, anebo nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89)].
17. Z tohoto pohledu Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená soudní rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, protože výklad podústavního práva, provedený obecnými soudy, z ústavněprávního hlediska plně obstojí a není ani v rozporu s judikaturou zdejšího soudu.
18. Z napadených rozhodnutí totiž plyne (ač to stěžovatel explicitně nezmiňuje), že podstatou obou ústavních stížností je výklad §29 zákona o půdě, který stanovil, že majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku (tzv. blokační paragraf). Jak již Ústavní soud připomenul ve stěžovatelem odkazovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 2532/17, základní teze k výkladu ustanovení §29 zákona o půdě Ústavní soud vyslovil zejména v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/07 ze dne 1. 7. 2010 (N 132/58 SbNU 3; 242/2010 Sb.). V citovaném nálezu Ústavní soud konstatoval, že "...převod vlastnického práva k původnímu církevnímu majetku na třetí osoby (nabývající tento majetek v dobré víře) by v praxi znamenal podstatné zúžení diskrece zákonodárce o metodách jakéhokoliv budoucího majetkového narovnání, nadto s možnými zvýšenými nároky na státní rozpočet. Pokud tedy zákonodárce stanovil, že převod (přechod) majetku, jehož vlastníky byly k rozhodnému datu církve a náboženské společnosti, resp. jejich právnické osoby, jest jakožto akt contra legem stižen absolutní neplatností (v případech jdoucích proti smyslu majetkového vyrovnání), sledoval tím zcela rozumně účel napadeného ustanovení, a to ve vztahu k zajištění materiálního podkladu pro budoucí zákon o vypořádání historického majetku církví, příp. širší legislativní řešení majetkového vyrovnání mezi státem a církvemi. Tento účel by mohl být při absenci blokačního účinku zčásti nebo zcela zmařen, neboť toliko právní dispozice státu s dotčeným majetkem může být podkladem pro přijetí "zákonů o tomto majetku při respektu k postavení eventuálních nových vlastníků"."
19. Za účinnosti §29 zákona o půdě byl tedy převod historického majetku církví absolutně neplatný. Důsledkem toho bylo, že vlastnické právo k tomuto majetku na třetí osobu přes existenci smlouvy nebylo převedeno, a to ani jeho následným zápisem do katastru nemovitostí. Ústavní soud však ve své judikatuře současně dospěl k závěru, že za určitých podmínek může dojít k prolomení §29 zákona o půdě. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/07 Ústavní soud připustil, že při abstraktním přezkumu ústavnosti není schopen objektivně prokázat nebo hypoteticky vymodelovat všechny myslitelné situace, které napadené ustanovení v individuálním případě může vyvolat, a předmětem jeho posouzení za této situace nemohou být ani specifické případy jednotlivých vlastníků, u nichž s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, včetně např. relevance nabývacího titulu, k existenci dobré víry či k dosavadní roli typu dotčeného subjektu v restitučním procesu může Ústavní soud své posouzení upřesnit v budoucnu.
20. K prolomení blokačních účinků §29 zákona o půdě však podle dřívějších judikatorních závěrů nepostačuje sama o sobě dobrá víra toho, na něhož měly být sporné nemovitosti převedeny [nález sp. zn. III. ÚS 1862/16 ze dne 21. 6. 2017 či nález sp. zn. I. ÚS 349/17 ze dne 22. 6. 2017, ve kterých Ústavní soud vycházel ze závěrů nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/13 ze dne 29. 5. 2013 (N 96/69 SbNU 465; 177/2013 Sb.)]. Podle závěrů citovaných nálezů se případy, kdy došlo k nabytí majetku v rozporu s §29 zákona o půdě, od případů nabytí vlastnického práva od nevlastníka v mnoha ohledech liší, a to již v tom ohledu, že v případech nabytí majetku v rozporu se shora citovaným "blokačním paragrafem" jsou stěžovatelé jednou ze stran absolutně neplatného právního jednání.
21. Z ustálené judikatury Ústavního soudu se tedy podává, že k prolomení zmíněných blokačních účinků nepostačuje pouze dobrá víra nabyvatele, nýbrž musí být zjištěny mimořádné okolnosti věci, které by teprve ospravedlnily kasační zásah Ústavního soudu ve prospěch stěžovatele. Argumentace stěžovatele obsažená v ústavních stížnostech se ovšem povýtce věnuje toliko opětovné akcentace jeho dobré víry (která však nebyla soudy zpochybněna) a žádné případné mimořádné okolnosti věci neuvádí.
22. V nyní projednávaném případě přitom obecné soudy ani v jednom z obou projednávaných případů nepopřely, že stěžovatel skutečně jednal v dobré víře. Byla-li však u stěžovatele dána existence dobré víry, bylo povinností obecných soudů (ve smyslu shora citované judikatury, která je plně souladná rovněž s judikaturou Nejvyššího soudu) dále zkoumat, zda ve věci nejsou dány takové mimořádné okolnosti, které by vedly k závěru o upřednostnění dobré víry nabyvatele před restitučním nárokem oprávněné osoby, resp. bylo třeba zvážit, zda je i zde namístě konstatovat prioritu majetkového zájmu evidované právnické osoby zřízené církví, anebo zda je přiléhavější poskytnout ochranu stěžovateli, jako nabyvateli dotčeného pozemku. Vyřešena tak musela být právní otázka, zda lze nabýt vlastnické právo na základě právního jednání učiněného v rozporu s blokačním ustanovením §29 zákona o půdě, je-li toto nabytí podloženo dobrou vírou nabyvatele, při poměřování práv dobrověrného nabyvatele na straně jedné a oprávněného zájmu církevní právnické osoby na straně druhé. Naproti očekávání stěžovatele nicméně obecné soudy dospěly k závěru, že v dané věci nelze tyto mimořádné okolnosti - byť při vědomí toho, že stěžovatel sporné pozemky nabyl v dobré víře - dovodit, a proto v obou případech upřednostnily při vyvažování práv právo právnické osoby zřízené církví.
23. V obou sporech vedených před obecnými soudy je tak naprosto zásadní, že stěžovateli při uzavírání kupních smluv byla přiznána dobrá víra, ta však sama o sobě pro prolomení blokačního ustanovení §29 zákona o půdě nedostačuje a musí k ní přistoupit na straně nabyvatele (stěžovatele) i další konkrétní okolnosti mimořádného významu (viz výše). Jak však plyne z odůvodnění napadených rozhodnutí, takové okolnosti na straně stěžovatele nebyly shledány.
24. Právě tímto aspektem se ovšem tyto dva případy zásadně odlišují od nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 2532/17, na který stěžovatel poukazuje, v němž byl projednáván takřka identický spor stěžovatelova bratra a Ústavní soud mu vyhověl. Ve sporu stěžovatelova bratra totiž obecné soudy nedospěly k závěru, že nabyvatel jednal v dobré víře, a proto ani nemohly zkoumat existenci okolností mimořádného významu při poměřování dvou proti sobě stojících práv. Ratio decidendi opakovaně citovaného nálezu Ústavního soudu proto spočívalo v tom, že obecné soudy pochybily, "když předem vyloučily existenci dobré víry stěžovatele a při rozhodování dané věci nebraly v úvahu výše uvedené důvody, reflektující konkrétní okolnosti případu, a neposkytly ochranu základnímu vlastnickému právu stěžovatele" (bod 31). Jinak řečeno, jelikož Ústavní soud v této věci (oproti obecným soudům) shledal existenci dobré víry stěžovatele, "bylo povinností soudů zkoumat, zda ve věci nejsou dány takové mimořádné okolnosti, které by vedly k závěru o upřednostnění dobré víry nabyvatele před restitučním nárokem oprávněné osoby" (bod 28). Kasačním nálezem proto Ústavní soud zavázal okresní soud "posoudit, zda jsou dány ve věci konkrétní mimořádné okolnosti, odůvodňující zamítnutí žaloby" (bod 32).
25. V nyní projednávaném sporu ovšem obecné soudy v obou případech konstatovaly, že stěžovatel bezpochyby jednal při uzavírání smluv v dobré víře, takže tato otázka, která byla relevantní ve stěžovatelem odkazovaném nálezu, nebyla soudy vůbec zpochybněna. Na základě tohoto dílčího závěru proto mohly obecné soudy přistoupit ke zkoumání okolností mimořádného zájmu, které by teprve - a nad rámec jeho dobré víry - svědčily ve prospěch stěžovatele, avšak takové okolnosti nebyly shledány (ostatně stěžovatel jimi sám ani nijak neargumentuje), a proto v poměřování proti sobě stojících práv stěžovatele a práv církevní právnické osoby byly upřednostněny práva církevní právnické osoby. Přitom Ústavní soud v opakovaně cit. nálezu sp. zn. III. ÚS 2532/17 výslovně naznačil, že takovými konkrétními mimořádnými okolnostmi mohou být např. osoba nabyvatele, jeho vztah k nabytému majetku, předchozí délka užívání, dopad pozbytí majetku apod. (bod 28). Žádnou takovou konkrétnější argumentaci však stěžovatel nepoužil.
26. Tyto úvahy ohledně absence potřebných mimořádných okolností v obou vedených sporech přitom obecné soudy dostatečně odůvodnily (viz zejm. str. 18 - 19 napadeného rozsudku okresního soudu ze dne 16. 9. 2016, sp. zn. 11 C 202/2015, bod 16 napadeného rozsudku krajského soudu ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 12 Co 389/2016, str. 3 - 4 napadeného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 22/2019, body 27 - 28 napadeného rozsudku krajského soudu ze dne 6. 11. 2018, sp. zn. 69 Co 145/2016, str. 4 - 5 napadeného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 763/2019). Nejvyšší soud si byl navíc v obou napadených rozhodnutích jednoznačně vědom existence výše uvedeného nálezu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 2532/17, a dokázal v napadených usneseních dostatečně přesvědčivě stěžovateli vyložit, v čem je jeho projednávaný případ odlišný a proč tedy závěry tohoto nálezu nejsou na jeho kauzu přiléhavé.
27. Na základě výše uvedeného Ústavní soud posoudil obsah ústavních stížností a dospěl k závěru, že představují zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, proto je Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení z tohoto důvodu odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu