ECLI:CZ:US:2019:2.US.1536.19.1
sp. zn. II. ÚS 1536/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele R. G., advokáta, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 3 To 360/2018 ze dne 12. 11. 2018 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 4 To 13/2019 ze dne 28. 2. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, když tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že usnesením předsedkyně senátu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 3 To 360/2018 ze dne 12. 11. 2018 bylo rozhodnuto, že se podle §66 odst. 3 tr. řádu předává stěžovatel ke kárnému postihu příslušnému orgánu České advokátní komory. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, která byla usnesením Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 4 To 13/2019 ze dne 28. 2. 2019 jako nedůvodná zamítnuta.
3. Podle odůvodnění usnesení předsedkyně senátu byl stěžovatel jako obhájce řádně a včas vyrozuměn o konání veřejného zasedání ve věci, v níž jde o případ nutné obhajoby, přičemž vyrozumění o konání veřejného zasedání je třeba považovat za příkaz daný obhájci podle trestního řádu, aby se k veřejnému zasedání dostavil a u tohoto setrval, jak to má na mysli ustanovení §66 odst. 1 tr. řádu. Stěžovatel se k veřejnému zasedání sice dostavil, avšak toto opustil a přes výzvy soudu se po skončení přerušení veřejného zasedání do jednací síně nevrátil, čímž další průběh odvolacího řízení v rámci veřejného zasedání nařízeného na 8. 11. 2018 s vícero účastníky zmařil. Proto byl předán ke kárnému postihu podle §66 odst. 3 tr. řádu. Stížnostní soud pak dospěl k závěru, že stěžovatel přes předchozí výzvu a příkaz, aby se po přerušení veřejného zasedání do jednací síně vrátil, když byl poučen o tom, že jeho účast u veřejného zasedání je povinná, neboť bez jeho přítomnosti nelze veřejné zasedání konat, odešel na jiné soudní jednání u Krajského soudu v Ostravě. V důsledku neuposlechnutí výzvy a příkazu soudu znemožnil pokračování v konání veřejného zasedání a toto muselo být odročeno. Stížnostní soud proto přisvědčil napadenému usnesení, že jednání stěžovatele vykazuje znaky neuposlechnutí výzvy a příkazu ve smyslu ustanovení §66 odst. 1 tr. řádu.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel popisuje průběh veřejného zasedání a tvrdí, že nepostupoval nijak svévolně a v žádném případě neměl v úmyslu mařit či jakkoliv ztěžovat jeho průběh. Nacházel se v situaci, kdy byl povinen hájit zájmy jiného klienta u jednání v civilním řízení u téhož soudu ve stejnou dobu, a bylo podle něj nemyslitelné, aby na tuto svou povinnost rezignoval a setrval před jednací síní, jak požadovala předsedkyně senátu. Stěžovatel je přesvědčen, že nebyly splněny zákonné podmínky pro jeho předání ke kárnému postihu příslušnému orgánu České advokátní komory. Příkaz předsedkyně senátu, aby setrval před jednací síní č. 305, nebyl v souladu se zákonem, a proto jej nemusel uposlechnout.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zčásti zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze polemizuje s právními závěry obecných soudů, v nichž se však jedná o výklad a aplikaci podústavního práva, a argumentace stěžovatele tak postrádá ústavněprávní rozměr. Je tak zjevné, že stěžovatel nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V tomto směru musí Ústavní soud podotknout, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Ústavnímu soudu nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů. Samotná otázka, zda se stěžovatel jako obhájce dopustil kárného provinění ve smyslu §32 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, či nikoliv, je na posouzení kárného orgánu České advokátní komory.
7. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu