ECLI:CZ:US:2019:2.US.1544.19.1
sp. zn. II. ÚS 1544/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem Opatovická 4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2019 č. j. 30 Cdo 3745/2017-243, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž mělo být porušeno jeho právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem dle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") a jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. V řízení před obecnými soudy se stěžovatel domáhal po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 169 500 Kč s příslušenstvím jako odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou soudního řízení, v němž se stěžovatel domáhal náhrady škody z titulu vadného zastupování advokátem ve věci náhrady škody z pracovního úrazu a které trvalo 13 let a 2 měsíce. Stěžovatel po žalované původně požadoval zadostiučinění ve výši 300 000 Kč; žalovaná jeho nárok co do důvodu uznala a jako přiměřené zadostiučinění mu vyplatila částku 130 500 Kč. Obvodní soud pro Prahu 10, jako soud prvního stupně, rozsudkem ze dne 20. 1. 2017 č. j. 34 C 371/2015-172 žalovanou zavázal zaplatit stěžovateli částku 23 325 Kč s příslušenstvím, ve zbytku žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 4. 2017 č. j. 35 Co 134/2017-225 rozsudek obvodního soudu ve věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Obecné soudy považovaly ve stěžovatelově případě za přiměřené a spravedlivé zadostiučinění ve výši celkem 153 825 Kč; přitom vyšly ze základní částky pro odškodnění za více než 13 let trvající soudní řízení ve výši 219 750 Kč a tu snížily celkem o 40 % z důvodu složitosti dotčeného řízení a z důvodu jednání stěžovatele a naopak navýšily o 10 % z důvodu postupu soudů. Obecné soudy neshledaly důvod k dalšímu navýšení odškodnění vzhledem k významu řízení pro stěžovatele, který na rozdíl od něj hodnotily jako standardní (zvýšený význam řízení podle nich nešlo odvodit ani z charakteru řízení a nároku v něm uplatněného, ani z věku či invalidity stěžovatele).
3. Rozhodnutí městského soudu stěžovatel napadl dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 16. 4. 2019 č. j. 30 Cdo 3745/2017-243, napadeným ústavní stížností. Nejvyšší soud neshledal, že by se odvolací soud při řešení relevantních právních otázek (stěžovatel poukazoval na otázku významu posuzovaného řízení z hlediska svého zdravotního stavu a z hlediska předmětu řízení) odchýlil do ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
4. Stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutími obecných soudů v jeho věci a má za to, že se obecné soudy řádně nezabývaly všemi rozhodnými skutečnostmi z hlediska posouzení nemajetkové újmy, která mu vznikla nepřiměřeně dlouhým soudním řízením, a výše přiměřeného zadostiučinění za ni. Podle stěžovatele obecné soudy v tomto smyslu především správně nezohlednily okolnost jeho věku a zdravotního stavu, jak vyžaduje i konstantní judikatura, ani předmět posuzovaného řízení (podle stěžovatele měl být jeho nárok proti bývalému právnímu zástupci hodnocen jako pracovněprávní nárok). Stěžovatel připomíná, že je mu téměř 77 let a 26 let je invalidním důchodcem, což ovlivnilo jeho vnímání délky posuzovaného řízení.
5. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu i jemu předcházejících soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud ustáleně opakuje, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. V nynějším případě nebylo shledáno žádné pochybení ústavněprávní relevance v napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu, respektive ani jemu předcházejících rozhodnutích městského soudu a obvodního soudu.
8. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s tím, jak obecné soudy posoudily určité okolnosti rozhodné pro určení výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu mu způsobenou nepřiměřeně dlouhým soudním řízení. Stěžovatelova argumentace ovšem představuje toliko polemiku s posouzením skutkových okolností a výkladem a aplikací podústavního práva ze strany obecných soudů, které jsou však doménou obecných soudů a do nichž Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat. I při rozhodování ve věcech odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem je primárně na obecných soudech, aby posoudily existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za takovou škodu, jakož i případně určily přiměřenou kompenzaci pro poškozeného; při aplikaci zákonné úpravy ovšem nesmí fakticky dojít k vyprázdnění ústavně zaručeného práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci nebo nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Přezkum Ústavního soudu se tak omezuje pouze na hodnocení, zda napadená rozhodnutí nevykazují prvky libovůle či jiného zjevného excesu, jímž by obecné soudy překročily meze ústavnosti. To by se mohlo stát například za situace, kdy by závěry obecných soudů nebyly náležitě odůvodněny anebo by přiznané zadostiučinění bylo očividně nepřiměřené způsobené újmě.
9. K žádnému takovému pochybení ovšem v posuzovaném případě nedošlo. Všechny obecné soudy se náležitě zabývaly všemi relevantními argumenty předloženými stěžovatelem, včetně jím zmiňovaných okolností, které měly svědčit pro zvýšení částky přiměřeného zadostiučinění. Obecné soudy řádně vysvětlily, proč neshledaly důvod k požadovanému zvýšení odškodnění na základě předmětu posuzovaného řízení, věku a zdravotního stavu stěžovatele (hodnocených k době vedení posuzovaného řízení, nikoli k době kompenzačního řízení), jejich posouzení nelze mít za rozporné s ustálenou judikaturou obecných soudů či Ústavního soudu, a Ústavnímu soudu proto nepřísluší jejich posouzení přehodnocovat. Skutečnost, že s ním stěžovatel nesouhlasí, neznamená, že je toto posouzení protiústavní. Stížnostní argumentace naopak představuje polemiku na úrovni podústavního práva a nesvědčí o překročení mezí ústavnosti v projednávaném případě. Zadostiučinění přiznané stěžovateli rovněž není očividně nepřiměřené jemu způsobené újmě. Lze též doplnit, že napadené usnesení Nejvyššího soudu, jakož i jemu předcházející rozhodnutí obsahují srozumitelná, přesvědčivá a celkově z ústavněprávního pohledu dostatečná odůvodnění.
10. Ze shora uvedených důvodů je zřejmé, že v projednávaném případně nedošlo k porušení namítaných ústavně zaručených práv stěžovatele; stěžovatel se naopak domáhal pouhého instančního přezkumu rozhodnutí obecných soudů, k němuž ovšem Ústavní soud není povolán. Podaná ústavní stížnost tak byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu