ECLI:CZ:US:2019:2.US.1565.18.1
sp. zn. II. ÚS 1565/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky A.K.U.P.I. spol. s r. o., se sídlem Čéčova 625/26, České Budějovice, zastoupené Mgr. Pavlem Slabým, advokátem se sídlem Riegrova 2668/6c, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018 č. j. 30 Cdo 1201/2016-205, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2015 č. j. 15 Co 200/2015-183 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. 1. 2015 č. j. 34 C 359/2013-146, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že soudy svým postupem porušily její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen jak "Listina").
2. Stěžovatelka se domáhala náhrady za nezákonné rozhodnutí správního orgánu. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") jí rubrikovaným rozsudkem zčásti vyhověl a zčásti žalobu zamítl. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") odvolání odmítl, protože se ztotožnil se skutkovými i právními závěry městského soudu. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka dovolání. Nejvyšší soud její dovolání rozhodnutím ze dne 14. 2. 2018 č. j. 30 Cdo 1201/2016-205 odmítl. Shledal totiž, že stěžovatelka dostatečně nevymezila přípustnost dovolání podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.).
3. Ústavní soud přezkoumal náležitosti stížnosti a shledal, že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud dospěl k závěru, že se ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu jedná o návrh přípustný, ale zjevně neopodstatněný. Ve vztahu k rozsudkům městského a obvodního soudu se jedná o návrh nepřípustný.
4. Ústavní soud nejdříve konstatuje, že přestože stížnostní námitky stěžovatelky směřují v zásadě jen proti meritorním závěrům soudu obvodního a městského, v řízení o ústavní stížnosti bylo nutno věnovat pozornost především rozhodnutí dovolacího soudu, kterým bylo stěžovatelčino dovolání odmítnuto pro nedostatečně vymezení přípustnosti. V takovém případě, tj. při odmítnutí dovolání pro vady, totiž může být předmětem přezkumu Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti zásadně jen otázka splnění náležitostí dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. Naopak samotná správnost, respektive ústavnost rozhodnutí ve věci nemůže být předmětem přezkumu Ústavního soudu, neboť nebyla ani předmětem přezkumu před Nejvyšším soudem (viz např. usnesení ze dne 31. 10. 2017 sp. zn. I. ÚS 2953/17; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz).
5. Mezi povinné náležitosti dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatelka je tedy ze zákona povinna uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Neboli, dovolatelka je povinna jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Případně lze přípustnost dovolání podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu (srov. stanovisko ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, publikované pod č. 460/2017 Sb.).
6. Vzhledem k tomu, že bližší argumentace stěžovatelky k protiústavnosti usnesení dovolacího soudu v ústavní stížnosti absentuje, Ústavní soud pouze ověřil, zda Nejvyšší soud při posouzení této vady dovolání nepostupoval příliš formalisticky, přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není a že právo stěžovatelky na spravedlivý proces porušeno nebylo. Tuto část ústavní stížnosti proto Ústavní soud posoudil jako zjevně neopodstatněnou.
7. Pokud pak jde o napadený rozsudek městského a obvodního soudu, Ústavní soud shledal ústavní stížnost směřující proti němu jako nepřípustnou. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Ústavní stížnost je tedy založena na principu subsidiarity, vyžadujícím předchozí vyčerpání dostupných právních prostředků před podáním ústavní stížnosti. Pokud je však podáno dovolání trpící vadami, nejedná se o řádně uplatněný opravný prostředek, který by byl meritorně přezkoumatelný Nejvyšším soudem a jehož vyčerpání podmiňuje přípustnost ústavní stížnosti (srov. také nález ze dne 19. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 354/15, bod 16). Ústavní soud zejména stěžovatelku odkazuje na své stanovisko, vydané před podáním jeho ústavní stížnosti, podle nějž neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny (stanovisko ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, publikované pod č. 460/2017 Sb.).
8. Podaná ústavní stížnost byla proto v části směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ve zbylé části směřující proti rozhodnutí městského soudu a obvodního soudu byla s ohledem na princip subsidiarity (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) odmítnuta jako nepřípustná podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu