ECLI:CZ:US:2019:2.US.1579.18.1
sp. zn. II. ÚS 1579/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Raiffeisenbank, a. s., se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, právně zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 3. 2018 č. j. KSBR 33 INS 10086/2017-B-44, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 7. 5. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněný podáním ze dne 21. 6. 2018, prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedeného rozhodnutí pro porušení čl. 2 odst. 2, čl. 11, čl. 26 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Dne 16. 5. 2017 bylo u Krajského soudu v Brně na základě dlužnického insolvenčního návrhu zahájeno insolvenční řízení se společností ELMO-PLAST, a. s. (dále jen "dlužník"). Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2017 č. j. KSBR 33 INS 10086/2017-A-12 bylo zjištěno, že dlužníkovi hrozí úpadek a byl mu ustanoven insolvenční správce. Stěžovatelka vede pro dlužníka na základě smlouvy o poskytování bankovních a dalších služeb ze dne 18. 3. 2009 a na základě smlouvy o poskytování bankovních a dalších služeb ze dne 25. 10. 2010 dva účty. Na základě smlouvy o úvěru č. SU/01/KTKIN/01/25319548 ze dne 26. 8. 2010 ve znění pozdějších dodatků poskytla stěžovatelka dlužníkovi úvěr ve výši 104 000 000 Kč, přičemž dlužník se zavázal poskytnuté prostředky vrátit nejpozději do 11. 4. 2017. Protože však celou pohledávku v celé výši neuhradil ani poté, co se stala pohledávka splatnou, stěžovatelka provedla dne 31. 5. 2017 smluvní blokaci účtů dlužníka.
3. Návrhem u Krajského soudu v Brně se domáhal dlužník ve smyslu §10 a 11 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon"), vydání rozhodnutí, jímž by soud při dohlédací činnosti uložil stěžovatelce, která je současně přihlášeným zajištěným věřitelem v tomto insolvenčním řízení, aby do 3 dnů od právní moci usnesení obnovila přístup k jeho účtům. Krajský soud v Brně návrh svým prvním usnesením zamítl, neboť měl za to, že popisované jednání věřitele nepodléhá jeho dohlédací činností jako insolvenčního soudu. Jeho rozhodnutí bylo zrušeno Vrchním soudem v Olomouci, podle něhož se jednání stěžovatelky, k němuž došlo až po zahájení insolvenčního řízení, týká její činnosti jako věřitele v insolvenčním řízení a může mít vliv na dosažení účelu insolvenčního řízení. Podléhá proto dohledu insolvenčního soudu ve smyslu §11 insolvenčního zákona a insolvenční soud má o návrhu na uložení povinnosti věřiteli ve smyslu citovaného §11 zákona věcně rozhodnout.
4. Usnesením Krajského soudu v Brně č. j. KSBR 33 INS 10086/2017-B-44 ze dne 2. 3. 2018 bylo stěžovatelce uloženo, aby obnovila přístup dlužníka k oběma účtům v rozsahu sjednaném smlouvou o poskytování bankovních a dalších služeb, zejména aby umožnila dlužníkovi dispozice s peněžními prostředky uloženými na těchto účtech, a to i bez nutnosti bezprostředního kontaktu se zaměstnanci stěžovatelky, s výjimkou dispozice s peněžními prostředky ve výši 56 352 813 Kč zajištěnými na tomto účtu na základě usnesení Policie České Republiky. Proti tomuto usnesení se stěžovatelka bránila podáním odvolání, které z procesní opatrnosti podala souběžně s ústavní stížností, neboť byla poučena o tom, že odvolání není přípustné. V podání ze dne 21. 6. 2018 sdělila Ústavnímu soudu, že její odvolání bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2018 č. j. 4 VSOL 308/2018-B-79 zamítnuto, neboť není přípustné.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítá, že Krajský soud v Brně se v napadeném usnesení (v důsledku závěrů uvedených v usnesení Vrchního soudu v Olomouci) dopustil svévolného výkladu a aplikace §10 a 11 insolvenčního zákona, když napadené usnesení vydal v rámci dohlédací činnosti soudu. Tím, že Krajský soud v Brně vydal napadené usnesení v rámci dohlédací činnosti, fakticky pod dohlédací pravomoc insolvenčního soudu podle §10 a 11 insolvenčního zákona podřadil také pravomoc insolvenčního soudu rozhodovat o subjektivních právech a povinnostech účastníků insolvenčního řízení, které vůbec nemají původ v insolvenčním řízení vedeném s dlužníkem.
6. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
7. Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
8. Takové nedostatky však Ústavní soud v napadeném rozhodnutí Krajského soudu v Brně neshledal. Jeho právní závěr, že "Při provedené blokaci účtů nemůže dlužník v zájmu zachování provozu svého závodu finanční prostředky na účtech uložené (kromě prostředků zajištěných orgány činnými v trestním řízení)), využívat, ačkoli zachování provozu dlužníkova podniku je přitom ve smyslu §316 odst. 1 IZ pojmovou náležitostí reorganizace povolené dlužníkovi dne 11. září 2017. Při absenci možnosti řádného financování by mohlo dojít k situaci, že bude ekonomická životaschopnost podniku dlužníka ohrožena, a tím i ke zmaření reorganizace", nelze považovat za ústavně nekonformní výklad příslušných ustanovení insolvenčního zákona, neboť vychází především z jeho účelu, jímž je řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka některým ze zákonem stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových poměrů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů.
9. Ústavní stížnost v podstatě představuje opakující se polemiku stěžovatelky se závěry obecných soudů, které však postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně, srozumitelně a úplně odůvodnily a základní práva stěžovatelky, jichž se domáhala, nijak neporušily.
10. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu