ECLI:CZ:US:2019:2.US.1582.19.1
sp. zn. II. ÚS 1582/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele D. P., zastoupeného Mgr. Denisou Šmídovou, advokátkou, se sídlem Kobližná 53/24, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 37 Co 192/2018-440 ze dne 12. 2. 2019 a rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 121 Nc 71/2016-274 ze dne 5. 4. 2018, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení a L. V., zastoupené JUDr. Zitou Krásnou, advokátkou, se sídlem Gorkého 61/11, Brno, jako vedlejší účastnice řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jimiž mělo být porušeno jeho právo na ochranu rodinného života a také zákaz diskriminace na základě jazyka a státu původu.
2. Řízení před obecnými soudy bylo zahájeno k návrhu stěžovatele z října 2016 na svěření nezletilého dítěte jeho a jeho bývalé partnerky, narozeného v září 2012, do střídavé péče. Matka nezletilého s tímto návrhem nesouhlasila a navrhovala svěření dítěte do své výlučné péče. Rozsudkem Městského soudu v Brně č. j. 121 Nc 71/2016-274 ze dne 5. 4. 2018 byl nezletilý svěřen do péče matky, stěžovateli bylo uloženo přispívat na jeho výživu a bylo upraveno jeho právo stýkat se s nezletilým, a to běžně každý lichý kalendářní týden od čtvrtku 12.30 hodin do následujícího pondělí 8.00 hodin a každý sudý kalendářní týden v úterý a ve čtvrtek vždy od 12.30 hodin do 17.30 hodin, zvláště pak byl upraven prázdninový styk stěžovatele s nezletilým. Městský soud po provedeném dokazování, včetně několika zpráv kolizního opatrovníka (orgánu sociálně-právní ochrany dětí), mateřské školy, do níž nezletilý chlapec docházel, lékařských zpráv, znaleckého posudku a účastnických výpovědí obou rodičů, konstatoval, že oba rodiče mají zájem na řádné výchově nezletilého, oba se na ní chtějí podílet a je to pro ně životní priorita, oba jsou k výchově syna také zcela kompetentní, přitom pro nezletilého je dosud primární osobou matka, ale i ke stěžovateli jako otci má pozitivní citové pouto. Přihlédnuv také ke stanovisku opatrovníka nezletilého, pak městský soud shledal, že v nejlepším zájmu nezletilého je svěření do péče matky při zachování širokého styku s otcem (stěžovatelem). Rodiče mají mezi sebou závažné spory a nejsou schopni adekvátní komunikace, a to i přes několik pokusů o zlepšení i za pomoci odborníků, navíc tato situace postupně graduje. Nezletilý vnímá velmi citlivě napětí mezi rodiči a nevyhovují mu přechody mezi rodiči, navíc brzy nastoupí do školy, což pro něj bude znamenat větší zátěž. Matka má vytvořeny dlouhodobě stabilnější podmínky pro výchovu nezletilého, který u ní má stabilní zázemí. Zároveň městský soud zdůraznil potřebu zachovat a rozvíjet vztah a kontakt nezletilého se stěžovatelem, aby se i ten mohl náležitě podílet na synově výchově, a odmítl matčiny výtky vůči stěžovatelově výchově a péči o nezletilého. Závěrem městský soud apeloval na větší kooperaci rodičů v zájmu nezletilého a směrem k matce zdůraznil, že nezletilý má právo na styk se stěžovatelem jako svým otcem a že je třeba dát stěžovateli větší důvěru ohledně jeho výchovných schopností.
3. K odvolání obou rodičů Krajský soud v Brně rozsudkem č. j. 37 Co 192/2018-440 ze dne 12. 2. 2019 potvrdil rozhodnutí městského soudu ohledně svěření do péče i úpravy styku a změnil jej pouze ohledně běžného a dlužného výživného (výše běžného výživného hrazeného stěžovatelem byla snížena). Krajský soud neshledal důvod ke změně úpravy péče o nezletilého, a to zejména vzhledem k jeho blížícímu se nástupu do základní školy, díky níž je vhodné, aby nezletilý většinu času, zejména školních dní trávil s matkou a mohl se připravovat do školy v českém jazyce. Je důležité, aby si nezletilý osvojil český jazyk ve správné formě, a bylo by problematické, pokud by polovinu času trávil u stěžovatele, který česky komunikuje s problémy. Jiná situace by byla, pokud by nezletilý již byl starší a měl český jazyk správně vštípen. Krajský soud dále zdůraznil, že stanovený rozsah styku stěžovateli umožňuje dostatečně se podílet na výchově syna, přičemž spolu samozřejmě mohou komunikovat v sardštině, případně v italštině. Zároveň krajský soud nepřisvědčil námitkám a požadavkům matky na omezení rozsahu styku stěžovatele se synem.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel rozporuje především rozhodnutí krajského soudu. Kritizuje, že základním důvodem, proč soudy nerozhodly o střídavé péči o nezletilého, je stěžovatelova nedostatečná znalost českého jazyka. To stěžovatel považuje za nepřijatelné a diskriminující. V daném případě oba rodiče naplňují kritéria pro svěření dítěte do péče, navíc při svěření nezletilého do péče matky hrozí jeho odcizení od otce i jeho kultury, respektive příbuzných z otcovy strany. Nejsou dány ani jiné důvody pro nesvěření dítěte do střídavé péče, jak je uznává judikatura; pokud jde o problematickou komunikaci mezi rodiči, obecné soudy blíže nezkoumaly, který z rodičů na ni nese převážný podíl. Stěžovatel dále namítá, že ona "jazyková bariéra" jako důvod pro nesvěření nezletilého do střídavé péče byla shledána nikoli mezi stěžovatelem a synem, ale mezi stěžovatelem a školskými zařízeními. Stěžovatel se tak cítí diskriminován i ve srovnání s rodiči-cizinci, jejichž děti běžně a bez problémů navštěvují české základní školy, byť jejich rodiče český jazyk neovládají. Nadto je stěžovatel přesvědčen, že střídavá péče by nijak nenarušila vzdělávací proces syna; stěžovatel pobývá v České republice značnou dobu, jeho znalost češtiny se zlepšuje a je schopen v ní komunikovat například s orgánem sociálně-právní ochrany dětí, s dětskou lékařkou, s učitelkou v mateřské škole či v rámci mediace; nepochybně by tedy byl schopen také porozumět jednoduchým školním úkolům a zadáním, které zahrnuje výuka prvního stupně základní školy. Dovedeno ad absurdum, přístupem obecných soudů by bylo možno diskvalifikovat z možnosti péče o dítě i rodiče s dyslexií, dyskalkulií a podobně.
5. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili účastníci i vedlejší účastnice řízení.
6. Krajský soud v Brně je přesvědčen, že svým rozhodnutím stěžovatele nijak nediskriminoval, ale vytvořil mu dostatečný prostor pro uplatnění rodičovských práv a přijaté rozhodnutí je v nejlepším zájmu nezletilého. Dále se krajský soud věnuje otázce stěžovatelovy znalosti českého jazyka; její nedostatečnou úroveň považuje za zásadní překážku pro úpravu střídavé péče.
7. Městský soud v Brně odkazuje na obsáhlé dokazování ve věci a na odůvodnění svého rozsudku a zdůrazňuje, že při rozhodování se řídil primárně zájmem nezletilého dítěte, nikoli zájmem jednoho či druhého rodiče.
8. Vedlejší účastnice řízení ve svém vyjádření hodnotí výchovné působení stěžovatele na nezletilého i jejich komunikaci, popisuje předchozí soužití se stěžovatelem a osvětluje, proč považuje za nevhodnou střídavou péči o nezletilého. K věci samé připomíná, že obecné soudy nerozhodovaly o péči o nezletilého jen na základě jazykového hlediska, ale posuzovaly případ komplexně a dostatečně citlivě, s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem. S argumentací stěžovatele vedlejší účastnice nesouhlasí a ústavní stížnost pokládá za zjevně neopodstatněnou.
9. Popsaná vyjádření byla zaslána stěžovateli, který v replice uvedl, že vyjádření krajského soudu rovněž dokládá, že v řízení došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv stěžovatele a k jeho diskriminaci. Stěžovatel vyjádření krajského soudu v podrobnostech kritizuje, stejně tak i vyjádření vedlejší účastnice. Vyjádření vedlejší účastnice považuje za zcela zjevně nepřátelské vůči sobě, prokazující zaujatost a nedůvěru vedlejší účastnice vůči stěžovateli a obsahující převážně nerelevantní argumentaci, jakož i nepravdivé či hrubě zkreslené informace. Stěžovatel zdůrazňuje, že vedlejší účastnice má tendenci stěžovatele vylučovat z podstatných rozhodnutí týkajících se syna, rozhodovat sama a omezovat stěžovatelův styk se synem, nejeví zájem se stěžovatelem komunikovat a dohodnout se.
10. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i rekapitulovaných vyjádření, včetně repliky stěžovatele, jakož i spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 121 Nc 71/2016, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
12. Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
13. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance v napadených rozhodnutích neshledal.
14. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně vyjádřil k problematice úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem z ústavněprávní perspektivy. Ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se této problematiky je úkolem Ústavního soudu především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421); všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].
15. V tomto ohledu Ústavní soud ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro rozhodování o svěřování dětí do péče, která obecné soudy musí v těchto případech posuzovat. Jedná se zejména o čtyři objektivní kritéria: existenci pokrevního pouta mezi dítětem a osobou usilující o jeho svěření do péče; míru zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče daného rodiče; schopnost daného rodiče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a přání dítěte. Mimoto jsou ale obecné soudy povinny vzít v potaz i další relevantní kritéria, pokud to specifické okolnosti dotčeného případu vyžadují. Obecně pak platí, že v případě, že oba rodiče naplňují relevantní kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů. Svěření dítěte do střídavé péče tedy není samozřejmě jediným možným ani automatickým řešením při rozchodu rodičů; nicméně pokud oba rodiče projevují o dítě a o péči o něj skutečný a upřímný zájem a zároveň oba naplňují relevantní objektivní kritéria ve zhruba stejné míře, pak ústavně zaručená práva jejich i jejich dítěte (dle čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny, čl. 8 Úmluvy a čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte) vytváří presumpci ve prospěch střídavé péče. Tuto presumpci však lze vyvrátit, pokud k tomu jsou pádné důvody opírající se o nejlepší zájem dítěte; takovým důvodem může být například specifický zdravotní stav dítěte, v jehož důsledku by pro něj střídavá péče představovala nepřiměřenou zátěž; či velmi velká vzdálenost bydlišť rodičů, především mohla-li by zásadně narušit školní docházku dítěte. Ve výjimečných případech může být důvodem k vyloučení střídavé péče i nevhodná či vůbec neprobíhající komunikace mezi rodiči, předtím by se však soudy měly pokusit zjistit příčinu stávajícího stavu komunikace mezi rodiči a tento stav také pomocí vhodných opatření napravit a zlepšit. Nevhodnou komunikaci mezi rodiči je ovšem nutné odlišit od nesouhlasu jednoho rodiče se střídavou péčí, který přípustným důvodem pro nesvěření dítěte do střídavé péče není je, stejně jako jím nemůže být "ochrana práv druhého rodiče" [viz nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629), body 38, 28 a 31; a další navazující judikatura, například nález I. ÚS 823/16 ze dne 6. 12. 2016 (N 233/83 SbNU 637)].
16. Prizmatem shora uvedených kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů a nedospěl k závěru, že by jimi došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, především jeho práva na rodinný život a práva nebýt diskriminován, ani že by napadená rozhodnutí odporovala nejlepšímu zájmu nezletilého dítěte. Obecné soudy, a zvláště zevrubně městský soud, se naopak otázkou nejlepšího zájmu nezletilého podrobně zabývaly a shledaly, že mu lépe odpovídá, bude-li nezletilý nyní svěřen do péče matky a stěžovateli stanoven široký styk s ním. Tento závěr přitom nebyl opodstatněn výlučně poukazem na špatnou úroveň komunikace mezi rodiči či stěžovatelovu nedostatečnou znalost českého jazyka (k tomu viz též níže), ale obecné soudy (městský soud) zohlednily také aktuální potřeby nezletilého, jeho současnou emoční přetíženost a očekávanou vyšší zátěž v blízké budoucnosti s tím, že stabilnější prostředí pro výchovu, jakož i své stabilní zázemí má nezletilý v současné době u matky. Zároveň je zřejmé, že v průběhu řízení proběhlo několik pokusů o zlepšení komunikace a dosažení dohody rodičů prostřednictvím odborníků a mediace, ovšem bez kýženého výsledku. Pokračování v mediaci matka několikrát odmítla, na druhou stranu stěžovatel se také podílel na vyhrocování vztahu s matkou. Za těchto okolností nepovažuje Ústavní soud závěr obecných soudů o nevhodnosti svěření nezletilého do střídavé péče rodičů za protiústavní, stejně jako jejich rozhodnutí o svěření dítěte do péče matky.
17. Současně Ústavní soud souhlasí, že by bylo krajně problematické a obtížně ústavně akceptovatelné, bylo-li by rozhodnutí obecných soudů o nesvěření nezletilého dítěte do střídavé péče, ale do výlučné péče jednoho rodiče založeno pouze a bez dalšího na nedostatečné znalosti českého jazyka u druhého z rodičů. Znalost českého jazyka totiž sama o sobě nijak nevypovídá o schopnosti být dobrým rodičem a pečovat o dítě. Mezi kritéria, která je třeba posuzovat při rozhodování o péči o dítě, sice patří i schopnost dotčeného rodiče zajistit vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby dítěte; ovšem tato schopnost nemusí být nijak umenšena u rodiče cizího původu, který neovládá dokonale zdejší jazyk. Ani ve vztahu ke vzdělávacím potřebám totiž nejde o to, poměřovat, který z rodičů je "chytřejší" či měl lepší prospěch ve škole, který lépe zvládá pravidla českého pravopisu či je zdatnější v počtech; ale spíše o zajištění zázemí pro vzdělávací proces dítěte a vůbec o podporu vzdělávání dítěte, a to nejen výlučně v rámci povinné školní docházky. Ostatně Ústavní soud ustáleně připomíná, že v rámci uvedeného kritéria (schopnosti rodiče zajistit vývoj a potřeby dítěte) je nezbytné posuzovat zejména věk, zdravotní stav, materiální zabezpečení, výchovné a intelektuální schopnosti a morální integritu dané osoby a její chování k dítěti (viz nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, citovaný výše, bod 22). Z uvedeného též vyplývá, že při posuzování způsobilosti rodiče k péči o dítě je třeba mít na paměti i jiné než vzdělávací potřeby dítěte a schopnost rodiče uspokojit tyto různé potřeby. Mimoto mezi další významné aspekty relevantní pro rozhodnutí o péči o dítě patří i zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb, včetně respektování vlastní identity dítěte, tvořené mimo jiné jeho národností, náboženským vyznáním či kulturní a jazykovou afiliací, a uznávání role a důležitosti dalších blízkých osob v životě dítěti a nebránění dítěti v kontaktu s těmito osobami (srov. tamtéž, bod 21).
18. V posuzovaném případě nebyly zjištěny žádné obtíže v samotné komunikaci stěžovatele se synem, mimoto je zřejmé, že stěžovatel je schopen domluvit se také s pracovníky na úřadech, v mateřské škole či u lékaře. Tato zjištění jsou relevantní pro posuzování schopnosti stěžovatele pečovat o nezletilého, na rozdíl od skutečnosti zdůrazněné krajským soudem, totiž že stěžovatel pro svou nedostatečnou znalost českého jazyka není schopen nezletilému pomoci s přípravou do školy takovým způsobem jako matka nezletilého. Péči o dítě a jeho výchovu nelze redukovat na pomoc s jeho školní přípravou. Mimoto je třeba zdůraznit, že i to, že stěžovatel je cizinec, je součástí identity nezletilého, kterou je třeba respektovat; nehledě na to, že díky tomu se například od raného věku nezletilého rozvíjí jeho schopnost komunikovat i v cizích jazycích. Lze proto souhlasit, že stěžovatelovu nedostatečnou znalost českého jazyka by nebylo možné akceptovat jako jediný či zásadní důvod vylučující střídavou péči; avšak v posuzovaném případě bylo rozhodnutí o svěření nezletilého do výlučné péče matky - při zachování širokého styku se stěžovatelem jako otcem - opodstatněno jinými, relevantními a ústavně akceptovatelnými důvody, jak se přesvědčivě podává především z rozhodnutí městského soudu. Ústavní soud přitom zdůrazňuje, že v daném případě nelze v rámci ústavněprávního přezkumu hodnotit izolovaně odůvodnění rozhodnutí krajského soudu, ale je třeba posuzovat soudní řízení a obě napadená rozhodnutí jako celek a ve vzájemné souvislosti.
19. Závěrem Ústavní soud připomíná, že napadená rozhodnutí nezakládají režim péče o nezletilé dítě platný jednou pro vždy a do budoucna nezměnitelný, nýbrž při relevantní změně poměrů může dojít ke změně rozhodnutí o péči o nezletilého; přitom je samozřejmě možné, že zájmům nezletilého v budoucnu bude nejvíce odpovídat rozšíření výchovného působení a péče stěžovatele o něj. Současně nelze vyloučit ani změnu výchovných poměrů nezletilého na základě vzájemné dohody rodičů, a to i bez soudní ingerence (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 4311/18 ze dne 22. 1. 2019, bod 18). V tomto ohledu je velmi přiléhavý apel městského soudu na oba rodiče směrem k úsilí o zlepšení jejich komunikace a kooperace a k vzájemnému respektu, včetně respektu důležité role a péče toho druhého v životě jejich nezletilého syna. Ústavní soud opakovaně podotýká, že rodiče by neměli řešit své neshody bojem o dítě či jeho prostřednictvím, ale naopak hledět především na zájem dítěte být v péči obou rodičů a hledat nejvhodnější způsob, jak dítěti vytvořit harmonické a láskyplné prostředí, umožňující mu bez negativních vlivů jeho zájem realizovat. O úrovni schopnosti rodiče pečovat o dítě a vychovávat je přitom zpravidla svědčí i to, jak respektuje roli druhého rodiče v životě a výchově dítěte a jak je ochotný s druhým rodičem komunikovat a nebránit mu ve styku s dítětem (srov. například nález sp. zn. I. ÚS 1554/14, citovaný výše, bod 32).
20. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími krajského soudu a městského soudu nebyla porušena namítaná ústavně zaručená práva stěžovatele. Podaná ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu