ECLI:CZ:US:2019:2.US.1583.19.1
sp. zn. II. ÚS 1583/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného Mgr. Pavlem Kužílkem, advokátem se sídlem Blahoslavova 72/4, Přerov, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2018, sp. zn. 7 T 73/2008, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 8. 2018, sp. zn. 3 To 92/2018, za účasti Krajského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a byla vydána v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy, podle kterého je soudce při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává následující. Odsouzenému stěžovateli byly na základě usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 1. 7. 2015, č. j. Nt 3/2014, podle ustanovení §101 odst. 1 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") ve spojení s §239 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") zabrány věci zajištěné při ohledání jiných prostor a pozemků (blíže specifikovány v tomto usnesení). Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, která byla usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 4. 8. 2016, sp. zn. 3 To 80/2015, zamítnuta. Proti usnesení vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, na základě kterého Nejvyšší soud zrušil napadená usnesení a přikázal krajskému soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
3. Na podkladě tohoto zásahu Nejvyššího soudu ústavní stížností nyní napadeným usnesením krajského soudu bylo rozhodnuto tak, že podle ustanovení §81b odst. 1 tr. ř. se zabavené věci zničí (výrok I.) a část jich bude podle ustanovení §80 odst. 1 tr. ř. vrácena druhému odsouzenému (výrok II.). Proti tomuto usnesení podal stěžovatel opět stížnost, která byla nyní napadeným usnesením vrchního soudu zamítnuta.
4. Pouze pro úplnost Ústavní soud poznamenává, že i proti tomuto usnesení vrchního soudu podal stěžovatel za současného podání ústavní stížnosti i dovolání, o němž bylo v mezidobí od podání ústavní stížnosti (jak si Ústavní soud ověřil) rozhodnuto tak, že Nejvyšší soud podané dovolání pro nepřípustnost odmítl.
5. Stěžovatel namítá, že pokud byla podle §81 odst. 1 tr. ř. vydána nebo odňata věc, která ohrožuje bezpečnost lidí nebo majetku, zejména omamná, psychotropní látka či přípravek z ní, prekursor, jed nebo radioaktivní materiál, ze které byl odebrán přiměřený vzorek, a takové věci již není třeba za účelem provedení důkazu, může být rozhodnuto o jejím zničení již v průběhu trestního řízení, pokud takové věci již není k dalšímu řízení třeba a nelze-li ji vrátit podle §80 tr. ř. Proto nelze akceptovat, že po pravomocném skončení trestního řízení obecné soudy vydaly rozhodnutí podle §81b odst. 1 tr. ř., když o zničení věci může být rozhodnuto pouze v průběhu trestního řízení, tedy pouze do jeho pravomocného skončení. V nyní projednávaném případě však bylo rozhodnutí podle §81b odst. 1 tr. ř. vydáno až po pravomocném skončení trestního řízení; napadená rozhodnutí tak byla vydána v rozporu se zákonnou dikcí a porušují stěžovatelovo právo na spravedlivý proces. Stejně tak podle stěžovatele nelze akceptovat, že napadená rozhodnutí byla vydána za situace, kdy z předmětných věcí nebyl odebrán přiměřený vzorek, resp. žádný vzorek z věcí určených ke zničení se neodebíral, přestože se jedná o zákonnou povinnost. Uzavírá proto, že zákonná norma byla v daném případě porušena obecnými soudy hned dvakrát a nebyly naplněny podmínky pro vydání nyní napadených rozhodnutí.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. V prvé řadě si nelze nepovšimnout, že stěžovatel v ústavní stížnosti vznesl totožné námitky, se kterými se již jednou musel vypořádat stížnostní vrchní soud.
8. Ústavní soud předně konstatuje, že námitka stran nepřípustnosti zničení věcí podle ustanovení §81b odst. 1 tr. ř. po pravomocném rozhodnutí ve věci samé není správná. Již vrchní soud v napadeném usnesení uvedl, že rozhodnout o zničení věcí je možné i po právní moci meritorního rozhodnutí (viz odst. 6 napadeného usnesení vrchního soudu). K tomu Ústavní soud pouze dodává, že již ze samotné dikce ustanovení §81b tr. ř. plyne, že o zničení věcí je pouze možné rozhodnout v průběhu trestního řízení, není to však nutné (viz "může předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce rozhodnout o jejím zničení již v průběhu trestního řízení, pokud takové věci již není k dalšímu řízení třeba a nelze-li ji vrátit podle §80, nebo není známo, komu taková věc patří, anebo není znám pobyt poškozeného."). Z dikce ustanovení §81b odst. 1 tr. ř. je proto možné a contrario dovodit, že o zničení věcí podle §81b tr. ř. je možné rozhodnout i po meritorním pravomocném skončení věci tak, jak se stalo v nyní projednávané věci.
9. Druhá námitka stěžovatele se vztahuje k porušení zákonné povinnosti orgánů činných v trestním řízení k odebrání přiměřeného vzorku věcí podle §81b odst. 1 tr. ř. S touto námitkou se rovněž v napadeném usnesení již vypořádal vrchní soud (viz odst. 6 napadeného usnesení) a s těmito závěry se Ústavní soud ztotožňuje, když opakuje, že důvodem k odebrání vzorku je nutnost zachovat určité množství předmětných věcí potřebných pro další řízení v případě, kdy není třeba zajištěnou věc v celém rozsahu uschovat. V nyní projednávaném případě orgány činné v trestním řízení předmětné zajištěné věci, tj. věci sloužící k nelegální výrobě lihu a alkoholu a k jejich dalšímu nelegálnímu prodeji, uschovaly v celém rozsahu a následně napadeným usnesením krajského soudu po meritorním skončení trestní věci bylo rozhodnuto částečně o jejich zničení (výrok I. napadeného usnesení krajského soudu) a částečně o jejich vrácení (výrok II. napadeného usnesení krajského soudu). Přitom je vhodné uvést, že vzorek se odebírá za situace, kdy ještě není trestní řízení ve věci samé skončeno, v trestním řízení je pak možné vzorek podrobit např. znaleckému zkoumání jeho vlastností s vypovídající hodnotou i pro věc, z níž byl odebrán. Je však zřejmé, že ve fázi pravomocného skončení věci již není nutné vzorek odebírat, neboť samotné odebrání vzorku a jeho uschování by se míjelo svého účelu.
10. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují, přičemž závěrům krajského a vrchního soudu nelze ničeho podstatného vytknout. Svá rozhodnutí oba soudy odůvodnily a uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily a která jednotlivá zákonná ustanovení aplikovaly. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, totiž neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, nýbrž je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. V tomto případě lze proto uzavřít, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nijak nevybočilo z mezí ústavnosti a pouhá skutečnost, že se stěžovatel se závěry soudů neztotožnil, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti.
11. Ústavní soud tedy v projednávané věci uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou dostatečně odůvodněna, vypořádávají se s výhradami, které stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, a z tohoto důvodu lze na obsah odůvodnění těchto rozhodnutí pro stručnost odkázat. V souhrnu lze uvést, že výhrady stěžovatele, se kterými se ostatně již vypořádal i vrchní soud, nedosahují ústavního rozměru.
12. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. června 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu