ECLI:CZ:US:2019:2.US.1600.19.1
sp. zn. II. ÚS 1600/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Kašpara, zastoupeným JUDr. Ivo Palkoskou, advokátem se sídlem Kleinerova 24, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. února 2019, č. j. 23 Cdo 4605/2018-255, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. března 2017, č. j. 25 Co 656/2016-189, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní soud obdržel dne 14. 5. 2019 návrh stěžovatele na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva a svobody ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, čl. 90 Ústavy a čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Podstatou řízení před obecnými soudy byla žaloba stěžovatele, kterou se domáhal zaplacení částky 608 727 Kč s příslušenstvím. V rámci spolupráce s vedlejším účastníkem (žalovaným) spočívající v přepravě zásilek vznikl stěžovateli dluh ve výši 312 341,30 Kč, který uznal písemným prohlášením ze dne 14. 8. 2006, v němž se zavázal jej splatit ve třech splátkách. Tento dluh byl současně zajištěn směnkou z téhož dne znějící na stejnou částku. Úhrada dluhu byla prováděna formou zápočtu oproti fakturám, které stěžovatel vystavoval vedlejšímu účastníkovi za své služby. I přesto, že stěžovatel tvrdil, že dluh v celé výši uhradil, podal vedlejší účastník na základě zajišťovací směnky dne 21. 12. 2006 návrh na vydání směnečného platebního rozkazu na částku 312 341,30 Kč. Městský soud v Praze vydal dne 31. 5. 2007 směnečný platební rozkaz, č. j. 30 Sm 441/2006-12, o němž se stěžovatel dozvěděl až v průběhu exekučního řízení, neboť soud doručil směnečný platební rozkaz fikcí po marném doručování na adresu uvedenou v evidenci obyvatel, která se shodovala s adresou uvedenou na směnce. Stěžovatel tak byl opětovně nucen zaplatit exekučním titulem přiznané částky. Ze strany stěžovatele tak došlo k dvojímu plnění téže částky. V řízení před obecnými soudy proto požadoval vydání bezdůvodného obohacení a náhradu škody, spočívající v nákladech nalézacího a exekučního řízení.
3. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 13. 5. 2016, č. j. 7 C 211/2014-123, byla vedlejšímu účastníku (žalovanému) uložena povinnost zaplatit stěžovateli (žalobci) částku ve výši 249 913 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.) a co do částky 318 140 Kč s úrokem z prodlení byla žaloba zamítnuta (výrok II.). Výrokem III. bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Soud prvního stupně uzavřel, že prospěch, kterého se žalovanému dostalo (a to v rozsahu, kdy byl dluh žalobce hrazen nepochybně podruhé - tj. první dvě splátky, v případě třetí splátky k tvrzení stěžovatele, že mu faktura nebyla vedlejším účastníkem uhrazena vůbec, soud nepřihlédl, neboť bylo uplatněno po koncentraci řízení a současně ani netvrdil, že by stěžovatel tuto částku na svůj dluh započetl) je třeba považovat za bezdůvodné obohacení spočívající v plnění získaném z nepoctivých zdrojů. Na další plnění, které se žalovanému v rámci exekučního řízení dostalo, nelze hledět jako na bezdůvodné obohacení a nelze je přiznat ani z titulu nároku na náhradu škody, neboť není dána příčinná souvislost mezi žalobcem tvrzeným porušením povinnosti žalovaného a vzniklou škodou.
4. K odvolání stěžovatele i vedlejšího účastníka Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 3. 2017, č. j. 25 Co 656/2016-189, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I. tak, že se žaloba zamítá, ve výroku II. byl prvostupňový rozsudek potvrzen. Oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že plnil-li žalobce podruhé (na základě vydaného exekučního titulu, kterým byl směnečný platební rozkaz), nemohlo jít o bezdůvodné obohacení a nemohla mu vzniknout úhradou nákladů exekučního řízení a nalézacího řízení ani škoda. Nešlo totiž o plnění bez právního důvodu, když právním důvodem k plnění byla povinnost stanovená exekučním titulem. Soudu prvního stupně přisvědčil, že zde není dána příčinná souvislost mezi podáním návrhu žalovaným a tím, že žalobce musel v exekučním řízení částku uhradit.
5. Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 2. 2019, č. j. 23 Cdo 4605/2018-255, stěžovatelovo dovolání podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu jako nepřípustné odmítl.
II.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti vylíčil nejprve skutkové okolnosti celé věci. Uvedl, že dne 14. 8. 2006 uznal dluh v uvedené výši a téhož dne podepsal směnku k zajištění tohoto dluhu. I přestože byl dluh zaplacen, využil vedlejší účastník směnku a dne 21. 12. 2006 podal návrh na vydání směnečného platebního rozkazu. V návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu vedlejší účastník uvedl adresu trvalého pobytu stěžovatele, i přesto, že věděl, že se na této adrese nezdržuje. Stěžovateli proto byly doručovány soudní zásilky na tuto adresu, resp. byly ukládány na poště a v souladu s tehdejší právní úpravou směnečný platební rozkaz nabyl právní moci, aniž by se o tom stěžovatel dozvěděl. V exekučním řízení stěžovatel uhradil částku 638 641 Kč.
7. V dalších částech stěžovatel nesouhlasí s právním posouzením otázky vzniku bezdůvodného obohacení při dvojím uplatnění stejného nároku při vystavení zajišťovací směnky. Na podporu svých tvrzení poukazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 690/2010, rozsudek ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, a rozsudek ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000. Následně stěžovatel brojí proti nesprávnému posouzení otázky neunesení důkazního břemene stěžovatele v rozsahu třetí splátky ve výši 62 428,30 Kč, proti nesprávnému právnímu posouzení otázky vzniku škody zaviněním vedlejšího účastníka ohledně náhrady škody v rozsahu částek, které stěžovatel zaplatil v rámci výkonu exekuce. Poukazuje též na nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu o změně rozsudku soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku.
III.
8. Ústavní soud, jak již mnohokrát v rozsáhlé rozhodovací praxi konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.
9. V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti.
10. Ústavní soud je povolán toliko k přezkumu ústavněprávních principů, tj. toho, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).
11. V posuzované věci Ústavní soud, po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že se o takový případ nejedná.
12. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů (soudu prvního stupně a soudu odvolacího) je zřejmé, že se projednávanou věcí řádně zabývaly, rozhodnutí obsahují jasné úvahy, jakož i zákonná ustanovení, podle kterých postupovaly a které vedly k vydání napadených rozhodnutí. Přijaté právní závěry odvolacího soudu, podle kterých se v posuzovaném případě nemohlo jednat o bezdůvodné obohacení, ani nemohla vzniknout úhradou nákladů exekučního a nalézacího řízení stěžovateli škoda, považuje Ústavní soud za ústavně konformní. Také rozhodnutí dovolacího soudu obsahuje úvahy, na jejichž základě Nejvyšší soud rozhodl o nepřípustnosti dovolání, vcelku podrobně se věnuje jednotlivým otázkám, kterými stěžovatel vymezil přípustnost dovolání. Z hlediska ústavnosti tak nemá Ústavní soud napadeným rozhodnutím co vytknout.
13. Ústavní soud považuje za nutné zde zdůraznit, že k ochraně práv je třeba vlastní přičinění jednotlivých subjektů, tj. požaduje se, aby především ony samy sledovaly svá subjektivní práva a činily takové kroky, aby nedocházelo k jejich ohrožování a poškozování (zásada vigilantibus iura scripta sunt). Ústavní soud v tomto směru plně sdílí názory obecných soudů, podle nichž stěžovatel nevěnoval dostatečnou pozornost ochraně svých práv, neboť svou nedbalostí způsobil, že se o směnečném platebním rozkazu dozvěděl až v exekučním řízení, kdy již nemohl uplatnit námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu. Přitom k vydání směnečného platebního rozkazu nemuselo vůbec dojít, pokud by stěžovatel po úhradě dluhu žádal vydání nebo zničení směnky. Doručení směnečného platebního rozkazu nastalo fikcí v souladu s tehdy platnou právní úpravou, neboť se stěžovatel na adrese trvalého pobytu, která je uvedena v evidenci obyvatel a byla taktéž uvedena na směnce, nezdržoval. Jak správně uvádí soud prvního stupně v rozsudku (str. 8), je obecně známo, že orgány veřejné správy zasílají své písemnosti (nemají-li k dispozici jiné údaje) na adresu trvalého pobytu, kterou zjistí z centrální evidence obyvatel. Jestliže se tedy stěžovatel nezdržoval v místě trvalého pobytu, bylo jeho povinností zajistit si vyzvedávání pošty, příp. nechat zasílat písemnosti na jinou adresu). Výsledek řízení tak nelze vykládat k tíži soudů a rovněž nelze spravedlivě požadovat v důsledku této nečinnosti její zhojení, resp. náhradu ve formě plnění v jiném řízení.
14. Odkazy stěžovatele na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (zejména rozsudek 23. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 690/2010, rozsudek ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000 a rozsudek ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000) nejsou, jak ostatně uvádí i dovolací soud (str. 4), případné, neboť stěžovatel se nyní nachází v jiném procesním postavení. Taková argumentace by byla na místě v řízení o vydání směnečného platebního rozkazu, kde by měla své opodstatnění, a nikoli v řízení o vydání bezdůvodného obohacení, resp. o náhradu škody.
15. Ústavní soud nepřisvědčil ani dalším námitkám stěžovatele ohledně údajné nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i nesprávnému posouzení nároku na náhradu škody. Lze plně odkázat na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, které Ústavní soud shledal ústavně konformními.
16. Ze strany Ústavního soudu tak nebylo shledáno žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. Rozhodnutí obecných soudů obsahují řádná odůvodnění, jakými úvahami se obecné soudy řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. V jejich závěrech Ústavní soud neshledal ani náznak svévole, libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup.
17. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2019
Ludvík David v. r.
předseda senátu