ECLI:CZ:US:2019:2.US.1619.19.1
sp. zn. II. ÚS 1619/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky M. P., zastoupené Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem, se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. 764/50, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2019 č. j. 8 Tdo 1451/2018-25 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2018 č. j. 4 To 165/2018-437, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá porušení čl. 8 odst. 2 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatelka byla rozhodnutím Okresního soudu v Třebíči odsouzena za přečiny zpronevěry, úvěrového podvodu a podvodu, za něž spolu se sbíhajícími se přečiny zpronevěry a ohrožení výchovy dítěte jí byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 22 měsíců, jehož výkon jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu 20 měsíců. Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně bylo zamítnuto její odvolání a napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto její dovolání.
3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti polemizuje se závěry Nejvyššího soudu a uvádí, že pokud z civilního práva vyplývá absolutní neplatnost právního jednání, pak podle stěžovatelky nemohlo dojít z její strany k zajišťovacímu převodu vlastnického práva na vozidlo a tudíž nebylo možné, aby si vozidlo ve svém vlastnictví zpronevěřila. Případná nevědomost jednoho či obou účastníků o takové neplatnosti na uvedeném podle stěžovatelky nemůže ničeho změnit. Dále poukazuje na nutnost použít v případě pochybností vždy výklad pro spotřebitele příznivější (v trestní rovině nutno počítat též se zásadou v pochybnostech ve prospěch pachatele). Stěžovatelka se domnívá, že je pro její trestní věc relevantní, že smlouvy, jimiž se měla dopustit trestné činnosti, jsou smlouvami o půjčkách, které podle ní obsahují dílčí neplatná ujednání. Nesouhlasí též s hodnocením, že se dopustila podvodu, neboť plnila své závazky. Z těchto argumentů pak podle stěžovatelky plyne, že odvolací i dovolací soud dovozují její trestní odpovědnost též tam, kde není dána a nemá oporu v zákoně. Navíc namítá nesprávné právní posouzení věci ve spojení s určitými nedostatky ve skutkových zjištěních.
4. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu pak usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
5. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
6. Již z rekapitulace stěžovatelčiny argumentace plyne, že se týká jen jejích výhrad k výkladu právních jednání, k aplikaci podústavního práva na posuzovaný případ a ke skutkovým zjištěním obecných soudů. Ústavní soud v těchto jejích argumentech neshledal žádný relevantní argument, který by poukazoval na zásah do jejích základních práv a svobod. Pouhý nesouhlas s výkladem podústavního práva a posouzením konkrétních skutkových okolností případu obecným soudem nemůže založit pravomoc Ústavního soudu věcí se zabývat. Obecné soudy dostatečně vysvětlily své závěry a vyvrátily všechny relevantní stěžovatelčiny argumenty.
7. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nedospěl k závěru, že by došlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. června 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu