ECLI:CZ:US:2019:2.US.1632.19.1
sp. zn. II. ÚS 1632/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Jaromíra Sedlmajera, zastoupeného Mgr. Michaelou Radoušovou, advokátkou, se sídlem Haštalská 27, Praha 1, proti unesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2019 č. j. 28 Co 45/2019-143, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve své ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení napadeného rozhodnutí pro porušení svého ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v důsledku toho i zásahu do svého práva na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplynulo, že Okresní soud Praha-východ rozhodnutím ze dne 21. 12. 2018 č. j. 20 C 383/2015-127 zastavil řízení o vypořádání společného jmění manželů (výrok I.), uložil žalobkyni uhradit stěžovateli (žalovanému) na náhradě nákladů řízení částku 96.800 Kč (výrok II.) a vrátil žalobkyni část uhrazeného poplatku (výrok III.) K odvolání žalobkyně rozhodl Krajský soud v Praze napadeným usnesením ze dne 20. 2. 2019 č. j. 28 Co 45/2019-143 tak, že změnil výrok II. rozhodnutí soudu prvního stupně a uložil stěžovateli povinnost uhradit žalobkyni na nákladech řízení částku 134.681,50 Kč, a dále uložil stěžovateli povinnost nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 12.281,50 Kč. Změnu nákladového výroku vysvětlil odvolací soud tak, že žalobkyně se pokoušela vyřešit vypořádání zaniklého společného jmění manželů dohodou a žalobu podala teprve na konci tříleté lhůty, po kterou právní úprava umožňuje vypořádání společného jmění. Dohoda uzavřená v průběhu soudního řízení pak odpovídala spíše návrhu žalobkyně, který byl vůči stěžovateli výrazně vstřícnější. Odvolací soud též poukázal na to, že částka, kterou stěžovatel nabízel na vyplacení podílu stěžovatelky, byla naprosto nepřiměřená.
3. Stěžovatel je přesvědčen, že to byl on, kdo navrhoval nemovitost společně prodat a výtěžek si rozdělit rovným dílem. Stěžovatel se tedy domnívá, že byl realizován jeho návrh na řešení věci. Fakticky tedy nedošlo k vypořádání jmění způsobem, jakého se žalobkyně v žalobě domáhala, z procesního hlediska tedy nelze dospět k závěru, že by žaloba byla podána důvodně. K uzavření dohody je nepochybně třeba součinnosti obou účastníků; je-li uzavřena dohoda mezi účastníky, nemůže se již z povahy věci jednat o výlučně jednostranné právní jednání stěžovatele. Nemůže tedy ani dojít k zastavení řízení z důvodů výlučně na straně stěžovatele, neboť dohodu v takovém případě uzavřely obě strany. Podle stěžovatele je rozhodnutí odvolacího soudu nedostatečně a nelogicky odůvodněné. Skutková zjištění odvolacího soudu jsou podle stěžovatele v extrémním rozporu se skutečným stavem věci a právní závěry soudu jsou tedy nutně nesprávné. Nad to se domnívá, že je rozhodnutí vůči němu nespravedlivé.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však odvolací soud ve svém rozhodnutí nedopustil.
8. V posuzovaném případě obecný soud dostatečně přesvědčivě vysvětlil, proč rozhodly ohledně náhrady nákladů řízení v neprospěch stěžovatele. Při tom postupoval v souladu se svými zákonem stanovenými možnostmi. V jeho závěrech neshledal Ústavní soud ani svévoli, ani extrémní vykročení ze zákonem stanovených pravidel.
9. Z důvodů výše uvedených tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. června 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu