ECLI:CZ:US:2019:2.US.1633.19.1
sp. zn. II. ÚS 1633/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky K. S., zastoupené Mgr. Bc. Ivanou Lehkoživovou, BA, advokátkou se sídlem Pod Kaplankou 483/3, Beroun, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2019, č. j. 26 Cdo 4049/2018-230, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2018, č. j. 20 Co 436/2017-165, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 8. 2017, č. j. 6 C 318/2016-112, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Stěžovatelce se náhrada nákladů zastoupení před Ústavním soudem nepřiznává.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se takto domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na přístup k soudu a soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), kdy stěžovatelka zejména dle čl. 37 odst. 3 Listiny zdůrazňuje princip rovnosti účastníků řízení, neboť soudy měly v řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, údajně stranit žalobkyni - tedy Městské části Praha 5. Svou ústavní stížnost stěžovatelka spojila s návrhem na odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí, s návrhem na anonymizaci osobních údajů a s návrhem, aby náklady právního zastoupení před Ústavním soudem za stěžovatelku nesl stát.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, zejména vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 5 napadeným rozsudkem vyhověl žalobě a uložil stěžovatelce jako žalované povinnost vyklidit do dvou měsíců od právní moci rozsudku tam specifikovanou bytovou jednotku.
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že stěžovatelka je povinna bytovou jednotku vyklidit do 31. prosince 2018 a jinak tento rozsudek potvrdil.
4. Následné dovolání stěžovatelky bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto pro nepřípustnost. Soudy se totiž v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu v řízení o vyklizení bytu důsledně zabývaly možnou neplatností výpovědi (když stěžovatelka samotné řízení o neoprávněnosti výpovědi z bytu nikdy neiniciovala), ovšem žádné její vady nezjistily. V řízení, jehož předmětem bylo uložení povinnosti stěžovatelce vyklidit předmětný byt pro dlouhodobé neplacení nájemného, bylo naopak zjištěno, že stěžovatelka za tragických okolností přišla postupně o nejbližší členy své rodiny, na základě čehož se u ní projevila psychotická porucha, pro kterou jí byl přiznán invalidní důchod třetího stupně. Patrně v důsledku této poruchy pak přestala platit nájemné. Následně byla léčena též pro gynekologicko-onkologické onemocnění.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
7. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal a ke konkrétním stížnostním námitkám uvádí následující.
8. Namítá-li stěžovatelka v ústavní stížnosti, že nalézací soud vykročil z rámce ustanovení §120 odst. 2 o. s. ř. při dokazování tzv. z vlastní iniciativy, neboť ověřil z příslušných webových stránek, že čitelně podepsaný Martin Slabý vykonával v relevantní době funkci místostarosty a tedy mohl v souladu se zákonem výpověď z nájmu bytu danou stěžovatelce podepsat, pak Ústavní soud této námitce nepřisvědčil. Nalézací soud totiž tímto postupem pouze reagoval na bezprostřední námitku stěžovatelky vznesenou až při jednání a soud jméno zjistil z posuzované výpovědi; ani stěžovatelka přitom netvrdí, že by uvedená výpověď nebyla založena ve spise, jak výslovně dané zákonné ustanovení požaduje. V daném případě přitom nešlo ani o situaci, kriticky hodnocenou ve stěžovatelkou odkazovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 397/06 ze dne 28. 3. 2007 (N 57/44 SbNU 733), že by soud za účastníky řízení domýšlel další vhodné důkazy. Soud tedy v právě posuzované věci toliko reagoval na konkrétní aktuální námitku stěžovatelky, jejíž relevanci si bezprostředně ověřil. Ani stěžovatelka přitom netvrdí, že by tak učinil chybně.
9. Soud se rovněž nedopustil nelogického hodnocení důkazů, neboť ze zmíněných údajů zjištěných na webových stránkách nedovozoval nic o otázce eventuální pravosti podpisu Martina Slabého, jelikož o ní neměl pochybnosti. Ani stěžovatelka v ústavní stížnosti přitom dostatečně věcně pro údajnou pochybnost o pravosti tohoto podpisu neargumentuje. V podstatě toliko uvádí, že soud neprovedl příslušný písmoznalecký posudek. Skutečnost, že Martin Slabý mohl za žalobkyni výpověď z nájmu bytu pro stěžovatelku podepsat, pak plyne zejména z příslušných ustanovení zákona o hlavním městě Praze, jak velmi podrobně na straně 4 svého usnesení vysvětlil Nejvyšší soud (Ústavní soud pro stručnost na jeho správné závěry odkazuje).
10. Pokud pak stěžovatelka Nejvyššímu soudu vytýká, že se v ústavní stížností napadeném usnesení nezabýval jí vznášenými otázkami majícími založit přípustnost jejího dovolání, konkrétně otázkou, zda absence identifikace fyzické osoby (tzn. Martina Slabého) způsobuje zdánlivost právního jednání, a dále otázkou výkladu a vzájemného vztahu korektivu dobrých mravů a zákazu krutosti ve smyslu §2 občanského zákoníku, pak s tímto závěrem stěžovatelky nelze souhlasit, neboť oběma k otázkám se Nejvyšší soud vyjádřil, byť v případě identifikace osoby tak učinil jen nepřímo. Dospěl totiž k závěru, že stěžovatelka touto otázkou nepřípustně zpochybňuje skutková zjištění, když v dané věci - s čímž se Ústavní soud ztotožňuje - tato ovšem nevykazují extrémní diskrepanci, a proto se jimi Nejvyšší soud nemohl zabývat.
11. Nad rámec výkladu provedeného Nejvyšším soudem ke korektivu dobrých mravů a k zákazu krutosti Ústavní soud ještě uvádí, že ani stěžovatelka netvrdí, že by se na její neblahé situaci žalobkyně jakkoliv podílela nebo že by bylo na žalobkyni ze systémového hlediska únosné požadovat, aby stěžovatelku nechala bez nároku na nájemné v bytě bydlet. Prostor pro aplikaci daných korektivů v návaznosti na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 6/2009 ze dne 14. 4. 2009 tak zde dán není, což hlubší argumentací stěžovatelka ostatně ani nerozporuje. Koneckonců sama stěžovatelka v ústavní stížnosti ve svém důsledku přiznává - a lidsky lze její postoj pochopit - že jí jde o každý den, který bude moci v bytě strávit, aniž by ovšem nabízela jakékoliv věcné řešení své situace.
12. Nad rámec uvedeného a vzhledem k mimořádným okolnostem případu stěžovatelky považuje Ústavní soud ještě za správné zdůraznit, že z napadených rozhodnutí rovněž vyplývá, že schůdnou alternativou pro stěžovatelku není jen bydlení v pokoji na ubytovně, ale také umístění do domova pro seniory. Jak ovšem již zdůraznil městský soud, stěžovatelka v tomto ohledu musí projevit aspoň minimální aktivitu, neboť i přes psychické obtíže je svéprávná. Je tak otázkou, zda by stěžovatelka právě tímto směrem neměla nyní upřít svoje vnitřní síly.
13. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou z ústavněprávního pohledu akceptovatelná. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
14. Za těchto okolností nemohlo být ani vyhověno návrhu stěžovatelky na náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s jejím zastoupením před Ústavním soudem, jelikož podle ustanovení §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze tuto náhradu přiznat jen tehdy, nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta. Za dané situace Ústavní soud rovněž samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, jelikož by to bylo zjevně neúčelné. Anonymizace osobních údajů stěžovatelky pak byla provedena v souladu s vnitřním předpisem Ústavnímu soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu