ECLI:CZ:US:2019:2.US.1643.19.1
sp. zn. II. ÚS 1643/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného Mgr. Miroslavem Pyskatým, advokátem, se sídlem 1. máje 145, Řečany nad Labem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 100 Co 348/2018-500 ze dne 13. 2. 2019, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení a L. P., zastoupené Mgr. Matejem Dvořákem, advokátem, se sídlem Školská 695/38, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, a Města Kolín, se sídlem Karlovo náměstí 78, Kolín, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Praze, jímž měla být porušena jeho ústavně zaručená práva, a sice právo na spravedlivý proces a právo na rovné postavení před soudem podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo rodiče na péči o děti a jejich výchovu podle čl. 32 odst. 4 Listiny a právo nebýt diskriminován na základě pohlaví podle čl. 3 odst. 1 Listiny a čl. 14 Úmluvy; rovněž mělo být porušeno právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči podle čl. 32 odst. 4 Listiny.
2. Řízení před obecnými soudy bylo vedeno ve věci úpravy péče a výživného k nezletilému synovi stěžovatele; řízení bylo zahájeno na návrh matky nezletilého, která se domáhala svěření dítěte do své péče a stanovení výživného stěžovateli. Matka po opuštění společné domácnosti a odchodu do azylového bydlení podala trestní oznámení o páchání domácího násilí ze strany stěžovatele; nezletilý byl následně v prosinci 2015 předběžným opatřením Okresního soudu v Kolíně svěřen do péče matky a stěžovateli bylo stanoveno výživné, později téhož měsíce byl stěžovateli předběžně upraven asistovaný styk s nezletilým. V červnu 2016 pak okresní soud novým předběžným opatřením stanovil běžný styk stěžovatele s nezletilým na každý lichý týden od pátku do neděle. V trestním řízení byl stěžovatel rozsudkem Okresním soudem v Kolíně sp. zn. 8 T 84/2016 dne 26. 9. 2016 zproštěn obžaloby z přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí a přečinu nebezpečného vyhrožování, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který byl stěžovatel stíhán.
3. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně č. j. 22 P 300/2015-385 ze dne 25. 4. 2018 byl nezletilý svěřen do péče stěžovatele a matce byla uložena povinnost hradit výživné počínaje právní mocí rozsudku. Okresní soud shledal fatální selhání ve výkonu rodičovské odpovědnosti na straně matky, a to s odkazem na výsledek a závěry soudu v trestním řízení ve výše uvedené věci stěžovatele, kde mimo jiné bylo konstatováno, že matka si pravděpodobně okolnosti svého odchodu ze společné domácnosti zinscenovala s cílem vylepšit si pozici v opatrovnickém řízení. Okresní soud dále zohlednil existující vztah nezletilého k oběma rodičům a zjištění, že matka nemá zcela stabilizovanou bytovou ani finanční situaci, na rozdíl od stěžovatele, který je navíc v případě potřeby připraven přizpůsobit péči o nezletilého i svou pracovní situaci.
4. Proti rozsudku okresního soudu se odvolali oba rodiče. Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu a svěřil nezletilého do výlučné péče matky, stěžovatele zavázal k úhradě výživného i dlužného výživného a upravil jeho styk s nezletilým, a to běžně od každého prvního, třetího a čtvrtého čtvrtka v měsíci 13.00 hodin do neděle daného týdne 17.00 hodin, s tím, že stěžovatel si nezletilého převezme ve školním zařízení či v bydlišti matky a po skončení styku jej předá matce ve svém bydlišti; zvláště byl upraven prázdninový styk stěžovatele s nezletilým. Krajský soud zvážil možnost střídavé péče, kterou vyhodnotil v daném případě jako nevhodnou pro zjitřené vztahy mezi rodiči a jejich neschopnost spolu komunikovat. Dále shledal, že oba rodiče mají pro výchovu nezletilého předpoklady i zájem o ni; v nejlepším zájmu nezletilého nicméně je jeho svěření do výlučné péče matky. Krajský soud připomněl, že nezletilý je dosud zvyklý na převažující péči matky, a poukázal na časové možnosti obou rodičů k faktické každodenní péči o nezletilého; stěžovatel na rozdíl od matky nemá podle soudu zajištěny pracovní podmínky umožňující pravidelnou a soustavnou péči o nezletilého ve věku šesti let (s ohledem na jeho pracovní dobu a vzdálenost pracoviště od bydliště). Mimoto krajský soud nesouhlasil, že by matka při odchodu ze společné domácnosti jednala pouze s cílem vylepšit svou pozici v opatrovnickém řízení. Krajský soud nakonec zvážil názor samotného nezletilého, zohlednil přitom i věk a zřejmou ovlivnitelnost nezletilého. Ten se v průběhu vyjadřoval rozdílně (před sociálními pracovníky či před znalkyní); podle soudu zjevně prožívá velký konflikt loajality vůči oběma rodičům, ke kterým má plný a rozvinutý vztah. Rozhodnutí o svěření nezletilého do výlučné péče matky krajský soud doplnil úpravou širokého styku stěžovatele s nezletilým, a to i s ohledem na jednoznačné přání nezletilého ohledně rozšíření kontaktu se stěžovatelem. Do určení způsobu předávání nezletilého při styku se stěžovatelem pak krajský soud promítl i to, že matka bez souhlasu stěžovatele změnila bydliště nezletilého, a proto by i ona měla nést náklady na styk stěžovatele s nezletilým.
II. Argumentace stran
5. Stěžovatel s rozhodnutím krajského soudu nesouhlasí a kritizuje celý průběh opatrovnického řízení, které bylo zdlouhavé a v němž byl podle svého názoru od počátku znevýhodněn, zejména v návaznosti na úvodní jednání matky, která zneužila zákonné úpravy, což jí navíc bylo nakonec ku prospěchu. Stěžovatel také zpochybňuje dosavadní péči matky o nezletilého, její míru a kvalitu. Krajskému soudu pak vytýká, že od počátku odvolacího řízení měl jasný názor o změně rozhodnutí okresního soudu a svěření nezletilého do péče matky, následně hodnotil pouze důkazy ve prospěch matky a nezabýval se dostatečně důkazy předloženými stěžovatelem, celkově stranil matce, a to například i při hodnocení pracovní doby obou rodičů. Krajský soud se nezabýval všemi okolnostmi v dané věci, především úvodním jednáním matky, a nesprávně zhodnotil také přání nezletilého být u stěžovatele, které navíc bylo podpořené kolizním opatrovníkem. Stěžovatel nesouhlasí ani se závěrem krajského soudu o nemožnosti střídavé péče v daném případě a za dostatečně podložené nepovažuje ani rozhodnutí o výši výživného a dlužného výživného.
6. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení, vedlejší účastnice řízení a Město Kolín, které v řízení před obecnými soudy vystupovalo jako kolizní opatrovník nezletilého.
7. Krajský soud nesouhlasí s námitkami a nemá za to, že by zasáhl do ústavně garantovaných práv stěžovatele, a to ani sdělením předběžného názoru na danou věc. Jedná se o běžný postup, po prostudování spisu a dosavadního dokazování, jehož účelem je posílit předvídatelnost rozhodnutí soudu a nabídnout účastníkům možnost sblížit svá stanoviska, případně lépe zaměřit svá tvrzení a důkazní návrhy. Krajský soud zdůrazňuje, že stěžovatel v průběhu řízení projevoval snahu dosáhnout pouze vlastní výlučné péče o nezletilého; ani odvolacímu soudu nedal najevo, že by přijal řešení v podobě střídavé péče o nezletilého. Tu navíc soud neshledal být v zájmu nezletilého i s ohledem na absenci vzájemného respektu a komunikace mezi rodiči. Krajský soud při svém rozhodnutí pečlivě zvažoval možnosti obou rodičů. K námitce nerespektování přání nezletilého pak krajský soud poukazuje na věk nezletilého a jeho související ovlivnitelnost. Nezletilý je od svých dvou let vlečen konfliktem rodičů a je na něj vytvářen tlak výběru; mimoto přání dítěte v tomto věku nelze ztotožnit s jeho zájmem. Za dostatečně podložená a odůvodněná považuje krajský soud též svá rozhodnutí o stanovení výživného a dlužného výživného.
8. Vedlejší účastnice řízení rozporuje námitky stěžovatele a v postupu a rozhodnutí krajského soudu neshledává porušení ústavnosti; stěžovatel podle ní zaměňuje Ústavní soud za další instanci obecných soudů. Krajský soud své rozhodnutí dostatečně odůvodnil, při dokazování postupoval standardně, hodnotil všechny relevantní skutečnosti a učinil správná skutková zjištění. Vedlejší účastnice se nedomnívá, že by stěžovatel byl v řízení jakkoliv znevýhodněn nebo že by došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv.
9. Město Kolín poukázalo na průběh řízení a své stanovisko v něm; podle něj měl být nezletilý svěřen do výlučné péče stěžovatele, s ohledem na celkově vhodnější podmínky a poměry u něj i opakovaně vyjádřené přání nezletilého. Krajský soud se měl rozsáhleji zabývat jednáním a pohnutkami matky a styk stěžovatele s nezletilým měl být stanoven šířeji již v průběhu řízení.
10. Popsaná vyjádření byla zaslána stěžovateli k možnosti repliky, kterou využil. Stěžovatel nesouhlasí s vyjádřeními odvolacího soudu a vedlejší účastnice a trvá na svých stížnostních námitkách. Podle stěžovatele krajský soud svůj předběžný názor řádně neodůvodnil a v řízení stranil matce a rozhodl v rozporu s provedeným dokazováním. Stěžovatel též doplňuje, že na matku byla v mezidobí podána obžaloba pro přečin křivého obvinění a přečin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku v souvislosti se skončeným trestní řízením v jeho věci.
III. Hodnocení Ústavního soudu
11. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a dalších shora rekapitulovaných vyjádření, jakož i spisu Okresního soudu v Kolíně sp. zn. 22 P 300/2015, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
13. Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
14. Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].
15. V tomto ohledu Ústavní soud ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro rozhodování o svěřování dětí do péče, která obecné soudy musí v těchto případech posuzovat. Jedná se zejména o čtyři objektivní kritéria: existenci pokrevního pouta mezi dítětem a osobou usilující o jeho svěření do péče; míru zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče daného rodiče; schopnost daného rodiče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a přání dítěte. Mimoto jsou ale obecné soudy povinny vzít v potaz i další relevantní kritéria, pokud to specifické okolnosti dotčeného případu vyžadují. Obecně pak platí, že v případě, že oba rodiče naplňují relevantní kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů. Střídavá péče o dítě připadá v úvahu tehdy, pokud oba rodiče projevují o svěření dítěte do péče upřímný a skutečný zájem (subjektivní kritérium) a oba naplňují relevantní objektivní kritéria zhruba ve stejné míře. Ústavní soud zdůrazňuje, že svěření dítěte do střídavé péče není samozřejmě jediným možným ani automatickým řešením při rozchodu rodičů, presumpci střídavé péče lze vyvrátit, pokud k tomu jsou pádné důvody opírající se o nejlepší zájem dítěte. Ve výjimečných případech může být důvodem k vyloučení střídavé péče i nevhodná či vůbec neprobíhající komunikace mezi rodiči, předtím by se však soudy měly pokusit zjistit příčinu stávajícího stavu komunikace mezi rodiči a tento stav také pomocí vhodných opatření napravit a zlepšit [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629), body 38 a 28]. Svěření dítěte do střídavé péče přitom není podmíněno souhlasem obou rodičů a nesouhlas jednoho z rodičů nemůže být sám důvodem pro vyloučení střídavé péče (srov. tamtéž, bod 30); na druhou stranu pokud ani jeden z rodičů neprojeví zájem o střídavou péči, pak toto řešení v dané situaci bude stěží nejvhodnějším pro všechny zúčastněné, včetně dotčeného dítěte
16. Pokud jde o přání dítěte, to je důležité zohlednit, ať už je dítě v jakémkoli věku. Je však nezbytné zkoumat také věk dítěte a možnost jeho manipulace ze strany některého z rodičů, a to zejména u mladších dětí. Čím starší dítě je, tím větší má jeho názor váhu. Pokud je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Současně však není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, a nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů. Kritérium přání dítěte neznamená, že by dítě snad mělo spor o svěření do péče "rozhodovat", soud k přání dítěte přihlíží a ve svém rozhodnutí je pak musí zohlednit, nikoli však bez dalšího plně respektovat [viz nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014, citovaný shora, body 23 a 29; a nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683), bod 23]. K otázce, kdo má přání dítěte zjišťovat, Ústavní soud konstantně připomíná, že po dosažení věkové hranice deseti let je zpravidla nezbytné, nebrání-li tomu zvlášť významné okolnosti, zjistit přání dítěte přímo před soudem, respektive dát dítěti příležitost vyjádřit se přímo před soudem; u mladších dětí naopak zpravidla postačí zjistit jejich názor prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí, znaleckého posudku či opatrovníka (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014, citovaný shora, bod 25).
17. Optikou shora uvedených kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí a neshledal, že by jím došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele či že by napadené rozhodnutí odporovalo nejlepšímu zájmu dítěte a vybočovalo z požadavků vymezených v ustálené judikatuře Ústavního soudu.
18. Krajský soud se otázkou nejlepšího zájmu nezletilého podrobně zabýval a přesvědčivě odůvodnil, proč mu nejlépe odpovídá, bude-li nezletilý svěřen do péče matky a stěžovateli bude stanoven široký styk s ním. Přitom zvažoval také možnost střídavé péče o nezletilého, kterou však v daném případě neshledal jako vhodnou, což rovněž odůvodnil. Nelze přitom přehlédnout, že ani jeden z rodičů v průběhu odvolacího řízení neprojevil skutečný zájem o střídavou péči. Ústavní soud opakuje, že zájmem dítěte zpravidla je, aby bylo především v péči obou rodičů; v souladu s tím by přitom rodiče ideálně neměli řešit své neshody bojem o dítě či jeho prostřednictvím, ale naopak hledat nejvhodnější způsob, jak dítěti vytvořit harmonické a láskyplné prostředí, umožňující mu bez negativních vlivů jeho zájem realizovat (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014, citovaný shora, bod 32). Z průběhu odvolacího řízení a rozhodnutí krajského soudu zřetelně vyplývá, že taková situace v projednávané věci nenastala, a nesvěření nezletilého do střídavé péče rodičů za daných okolností nelze považovat za rozporné s nejlepším zájmem nezletilého a tím méně s ústavními právy stěžovatele. Současně je zřejmé, že krajský soud měl na mysli obecný zájem dítěte na péči a výchovu ze strany obou rodičů, což se projevilo ve stanovení širokého styku stěžovatele s nezletilým.
19. Z napadeného rozhodnutí je rovněž zřejmé, že krajský soud pečlivě zjišťoval skutkový stav a zabýval se všemi rozhodnými okolnostmi, které pak reflektoval ve svém rozhodnutí, což též náležitě odůvodnil. Ústavní soud připomíná, že obzvláště v rodinněprávních věcech se soudní rozhodování do značné míry odvíjí od zjišťování a posuzování skutkových okolností a otázek, které je v prvé řadě úkolem obecných soudů. Krajský soud rozhodnutí o svěření nezletilého do péče matky podrobně odůvodnil v logické a konkrétní rovině s důrazem na časové možnosti obou rodičů k faktické péči o nezletilého ve věku šesti let, dosavadní převažující péči matky, v níž nebyly shledány nedostatky, a silnější vztah nezletilého k matce vyplývající ze znaleckého posuzování. Napadené rozhodnutí nesvědčí o tom, že by krajský soud primárně stranil matce či by vůči ní v řízení postupoval procesně příznivěji než vůči stěžovateli, jak naznačuje stěžovatel. Krajský soud rovněž respektoval výsledek trestního řízení ve věci stěžovatele a náležitě osvětlil svůj jiný náhled na jednání matky při odchodu ze společné domácnosti; jeho závěry za těchto okolností nelze považovat za svévolné či jinak ústavně nepřijatelné. Ústavní soud obecně souhlasí, že je nežádoucí, aby rodiče své vlastní spory, a zejména spory o dítě, účelově řešili prostřednictvím trestního práva a podávali vůči sobě trestní oznámení pouze ve snaze očernit druhého rodiče a uškodit mu i jeho vztahu s dítětem, aniž by skutečně mohlo docházet k páchání trestné činnosti; ostatně takovým postupem rodiče zpravidla poškozují nejen sebe navzájem, ale rovněž zájem jejich dítěte; a takové účelové jednání samo by jim rovněž nemělo být nakonec ku prospěchu. V posuzovaném případě ovšem krajský soud hodnotil komplexně jak dřívější jednání matky, které nepovažoval za primárně účelové, tak i současnou situaci obou rodičů a jejich možnosti péče o nezletilého a na tomto širokém základě pak založil své rozhodnutí, které nelze mít za protiústavní. Mimoto je zřejmé, že obecné soudy od začátku řízení postupovaly tak, aby vyvážily zájem na ochraně dítěte s jeho zájmem na styku a kontaktu s otcem, a v důsledku nedošlo k poškození a narušení vztahu nezletilého a stěžovatele.
20. Krajský soud se ve svém rozhodnutí podrobně zabýval rovněž názory a přáním nezletilého, jak je vyjádřil při několika příležitostech před sociálními pracovníky či znalkyní. Zcela v souladu s judikaturou Ústavního soudu, jak byla shora shrnuta, uvážil také věk a vyspělost nezletilého i možnost jeho ovlivnitelnosti oběma rodiči a jejich konfliktem, stejně jako měl na paměti, že nelze ztotožňovat přání a nejlepší zájem dítěte. Zároveň krajský soud respektoval obecnější preferenci nezletilého trávit více času se stěžovatelem, která se shodovala i se zájmem nezletilého, a proto přistoupil k zásadnímu rozšíření dosavadní úpravy jejich styku. Na souladnosti postupu a závěrů krajského soudu s ústavními požadavky v tomto ohledu nemění nic ani skutečnost, že krajský soud o úpravě péče rozhodl též v rozporu s návrhem kolizního opatrovníka nezletilého. Stanovisko kolizního opatrovníka je důležité, nikoliv ale závazné pro rozhodnutí soudu a v posuzovaném případě krajský soud dostatečně odůvodnil, proč nerozhodl ve shodě s ním. Takový postup je ústavně souladný.
21. Konečně Ústavní soud neshledal ani jiná ústavněprávní pochybení v postupu a rozhodnutí krajského soudu. K nim nedošlo ani při sdělení předběžného názoru krajského soudu na věc při prvním jednání v odvolacím řízení, ani při dalším postupu krajského soudu v řízení, z něhož není zřejmé, že by v řízení nebyla ctěna zásada rovnosti účastníků. Rovněž výroky krajského soudu o výživném a dlužném výživném jsou náležitě odůvodněny. V postupu ani rozhodnutí krajského soudu není patrné žádné rozlišování mezi stěžovatelem a matkou nezletilého jen podle jejich pohlaví; zjevně neopodstatněná je tudíž rovněž námitka diskriminace stěžovatele na tomto základě ze strany krajského soudu.
22. Závěrem pak Ústavní soud, obiter dictum, poznamenává, že napadené rozhodnutí nezakládá do budoucna nezměnitelný režim péče o nezletilého platný jednou pro vždy, nýbrž při relevantní změně poměrů může dojít ke změně rozhodnutí; není vyloučeno, že zájmům nezletilého bude v budoucnu nejvíce odpovídat rozšíření výchovného působení stěžovatele na nezletilého. Samozřejmě také nelze vyloučit změnu úpravy péče o nezletilého na základě vzájemné dohody rodičů, a to i bez soudní ingerence. Uvádí-li stěžovatel, že ani jednomu z rodičů nevyhovuje úprava styku podle rozhodnutí soudu a tito se dokázali dohodnout na jiném styku stěžovatele s nezletilým, lze konstatovat, že je jen žádoucí, pokud dojde k rozvoji komunikace mezi rodiči a jejich schopnosti se dohodnout v otázkách výchovy nezletilého a pečování o něj, které sdílejí.
23. Ústavní soud tak vzhledem ke shora uvedenému uzavírá, že napadeným rozhodnutím krajského soudu nebyla porušena namítaná ústavně zaručená práva stěžovatele ani nejlepší zájem jeho nezletilého dítěte. Podanou ústavní stížnost proto Ústavní soud odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu