ECLI:CZ:US:2019:2.US.1644.19.1
sp. zn. II. ÚS 1644/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Heleny Wiegandové, zastoupené Mgr. Jakubem Vavříkem, advokátem se sídlem Sokolovská 438/45, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2019, č. j. 26 Cdo 4508/2018-129, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2018, č. j. 58 Co 198/2018-109, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 2. 2018, č. j. 64 C 58/2012-89, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že stěžovatelka jako žalobkyně napadla dovoláním shora citované usnesení Městského soudu v Praze, kterým tento soud potvrdil v záhlaví citované usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1. Obvodní soud zamítl návrh stěžovatelky na povolení obnovy řízení, které se týkalo sporu vedeného původně u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 64 C 58/2012.
3. Následné dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. Nejvyšší soud zejména uvedl, že právní teorie i soudní praxe je jednotná v závěru, že žaloba na obnovu řízení byla a je chápána jako prostředek nápravy pravomocně skončených věcí, v nichž nebyl skutkový stav v původním řízení zjištěn úplně nebo správně. Samotné jiné právní posouzení věci - spojené se změnou judikatury ať už Nejvyššího soudu, Ústavního soudu nebo mezinárodních soudů - proto není důvodem pro povolení obnovy řízení. Rozhodnutím ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. se tak podle Nejvyššího soudu rozumí jen rozhodnutí o předběžné otázce, tedy rozhodl-li příslušný orgán odlišně o předběžné otázce, byl-li soud předchozím rozhodnutím vázán. Soudy při výkladu a aplikaci práva vždy přihlížejí k rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva [stěžovatelkou odkazované rozhodnutí o nárocích plynoucích z neústavní regulace nájemného ve věci Čapský a Jeschkeová proti České republice ze dne 9. 2. 2017 (stížnosti č. 25784/09 a 36002/09) není výjimkou - pozn. Ústavního soudu], nicméně ani toto rozhodnutí nelze považovat za rozhodnutí ve smyslu §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti výše uvedené závěry obecných soudů (které jsou však podle Ústavního soudu z ústavněprávního hlediska plně obhajitelné a proto na ně z důvodu stručnosti odkazuje) napadá v podstatě jedinou obecně formulovanou námitkou, a sice, že by obecné soudy měly v rámci respektu k závazkům plynoucím České republice z mezinárodního práva vykládat obnovu řízení tak, aby se na případ stěžovatelky promítly závěry shora citované judikatury Evropského soudu pro lidská práva.
7. Stěžovatelka ovšem zcela přehlíží, že Ústavní soud se obdobnými případy (tedy možností uplatnění obnovy řízení na skončená řízení týkající se nároků plynoucích z protiústavní regulace nájemného) zabýval ve své nedávné judikatuře opakovaně [srov. za všechny například nález sp. zn. II. ÚS 2546/18 ze dne 2. 10. 2018] a vysvětlil, že změny právních názorů plynoucí z nové judikatury nemohou být uplatněny již na pravomocně skončená řízení, neboť obnova řízení slouží ke zcela mimořádnému prolomení právní moci určitého rozhodnutí; opačný výklad by pak měl nedozírné následky pro právní jistotu mnoha osob. Interpretace, za niž se stěžovatelka přimlouvá a již lze stručně označit jako projev zásady incidentní retrospektivy judikaturního odklonu [srov. k tomu odst. 8 usnesení pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/17 ze dne 26. 9. 2017] se pak v případě pravomocně skončených věcí neprojeví ani podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva, což stěžovatelka ostatně ani netvrdí.
8. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou z ústavněprávního pohledu zcela akceptovatelná a stěžovatelce tedy nelze přisvědčit v tom, že by v její věci bylo aplikováno podústavní právo ústavně nesouladným způsobem. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu