ECLI:CZ:US:2019:2.US.1659.19.1
sp. zn. II. ÚS 1659/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. L., zastoupeného JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem Kořenského 15/1107, Praha, proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 31. 5. 2018 č. j. 30 P 291/2017-481 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2019 č. j. 100 Co 270/2018-800, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil výrok VI. shora označeného rozsudku Okresního soudu v Příbrami a rozsudek Krajského soudu v Praze v rozsahu, v jakém se týká výroku VI. rozsudku Okresního soudu v Příbrami (část výroku II. rozsudku).
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy byl spor stěžovatele (otce) a matky nezletilých dětí Z. R. (dále jen "matka") o úpravu poměrů, úpravu styku, určení místa trvalého pobytu dětí a určení, v jaké základní škole bude nezletilá E. L. vykonávat povinnou školní docházku.
3. Okresní soud v Příbrami shora označeným rozsudkem rozhodl tak, že nezletilé děti E. L. a nezletilého M. L. svěřil do střídavé péče rodičů a vymezil její rozsah (výrok I. rozsudku). Ve výrocích II. až V. rozsudku stanovil povinnost platit výživné, ve výroku VI. rozsudku rozhodl, že stěžovatel je povinen strpět docházku nezletilé E. L. do Základní a mateřské školy X od školního roku 2018/2019. Návrh stěžovatele na určení trvalého bydliště nezletilých dětí zamítl (výrok VII.). V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že daný postup se jeví jako nejlepší řešení jak z pohledu určité kontinuity ve způsobu vzdělávání, docházky společně se spolužáky z mateřské školy a udržování sociálních vazeb s těmito vrstevníky, tak i z hlediska technického a faktického usnadnění zajištění řádné docházky dětí do školy. V rozhodnutí dále vyjádřil své výhrady k postupu matky (změna bydliště a školních zařízení nezletilých dětí bez souhlasu stěžovatele), avšak současně konstatoval, že oba rodiče pracují v P., matka nemá v současné době možnost zajistit si či používat osobní vozidlo pro denní dopravu dětí a je právě v jejich zájmu, aby doprava do školy a školky byla v co nejužším rozsahu a zároveň co možná nejpohodlnější.
4. Krajský soud v Praze shora označeným rozsudkem změnil v rozsahu výroku I. až V. rozsudek soudu prvního stupně, přičemž odlišně rozhodl o rozsahu a realizaci střídavé péče a o výši výživného. Ve výroku II. potvrdil v rozsahu výroků VI. a VII. rozsudek soudu prvního stupně (viz výše). Částečnou změnu rozhodnutí odůvodnil tím, že soud prvního stupně nevzal v potaz vzdálenost mezi bydlišti rodičů, resp. jejich specifické dopravní spojení, a zejména pak časovou náročnost dopravy mezi bydlišti rodičů v kontextu toho, že nezletilá E. L. zahájí povinnou školní docházku ve školním roce 2018/2019 a nezletilý M. L. ve školním roce 2020/2021. Odvolací soud při rozhodování přihlédl mj. k postoji nezletilé E. L., která v mezidobí nastoupila do Základní a mateřské školy X, adaptovala se, cítí se zde spokojená a nechce danou školu měnit.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti rozhodnutí obecných soudů v rozsahu, v jakém rozhodly o místě výkonu povinné školní docházky nezletilé E. L. počínaje školním rokem 2018/2019. Namítá, že obecné soudy nesprávně identifikovaly nejlepší zájem nezletilé dcery; odůvodnění odvolacího soudu, podle něhož je v nejlepším zájmu dítěte, aby zůstalo ve škole, do níž už půl roku docházelo, označil stěžovatel jako nesprávné a hrubě zjednodušující.
6. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
7. Ústavní soud přistupuje k přezkumu soudních rozhodnutí vydaných ve věcech upravených zákonem o rodině, resp. rodinných věcech nově upravených občanským zákoníkem zvláště restriktivně. Přestože stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v nyní posuzované věci podle jeho názoru není zdrženlivý přístup namístě, Ústavní soud jeho přístup nesdílí. Z napadených rozhodnutí obecných soudů plyne, že matka po odchodu ze společné domácnosti spolu s nezletilými dětmi postupovala bez ohledu na postoj otce k otázce bydliště či volbě školního zařízení. Tyto skutečnosti obecné soudy při rozhodování o otázce úpravy styku, určení místa trvalého pobytu dětí a určení, v jakém zařízení bude nezletilá E. L. od první třídy vykonávat povinnou školní docházku, prokazatelně zohlednily. Uvedené je dohledatelné hned v několika pasážích rozsudku soudu prvního stupně (srov. body 46, 51, 57 a 58 rozsudku) či rozsudku odvolacího soud (srov. body 41, 42, 43, 50 a 51 rozsudku). Obecné soudy se však při rozhodování musely vypořádat s již nastolenou situací (trvající již několik měsíců) způsobem, který by nejlépe zohlednil potřeby nezletilých dětí a zajistil jim ochranu jejich nejlepších zájmů. V takovému přístupu obecných soudů nelze podle Ústavního soudu spatřovat vytýkaná pochybení.
8. Ústavní soud konstantně judikuje, že klíčovým kritériem, které soudy musejí brát při rozhodování ve věcech péče o děti v potaz, je právě nejlepší zájem dítěte, který je však definován vždy individuálně s ohledem na specifickou situaci dítěte. Je přitom primárně úkolem opatrovnických soudů, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy (popř. i judikaturu soudů) přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní (k tomu srov. například usnesení sp. zn. II. ÚS 2821/18 ze dne 16. 4. 2019).
9. Z uvedeného plyne, že celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela "extrémní" rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces. O takový případ v posuzované věci nejedná.
10. Obecné soudy napadená rozhodnutí odůvodnily způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti. Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací v průběhu řízení hodnotily nejlepší zájem dětí způsobem, jemuž není co vytknout, přičemž vzaly v potaz též názor nezletilé E. L. na danou situaci (srov. bod 34 rozsudku odvolacího soudu), potřebu co nejstabilnějšího výchovného prostředí, jakož i přístup obou rodičů a jejich vzájemné vztahy. Ústavnímu soudu proto nezbývá než uzavřít, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do soudního rozhodování.
11. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu