ECLI:CZ:US:2019:2.US.166.19.1
sp. zn. II. ÚS 166/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Šillerové, zastoupené Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou se sídlem 8. pěšího pluku 2380, Frýdek-Místek, proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Afs 376/2018-25 ze dne 15. 11. 2018 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 22 A 180/2017-31 ze dne 26. 9. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Městský úřad Frýdlant nad Ostravicí nevyhověl žádosti stěžovatelky o vrácení správních poplatků za kopírování písemností ze správních spisů ve výši 15 Kč, 50 Kč, 20 Kč, 70 Kč, 25 Kč a 20 Kč, později rozhodl o tom, že se stěžovatelce vrací správní poplatek ve výši 45 Kč. Stěžovatelka se bránila proti rozhodnutí městského úřadu, jímž nebylo vyhověno její žádosti, správní žalobou.
2. Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem ze dne 26. 9. 2018 zrušil rozhodnutí městského úřadu, vrátil mu věc k dalšímu řízení a uložil mu povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 3 028 Kč. Podle krajského soudu se musí městský úřad v dalším řízení zabývat otázkou, zda stěžovatelka nebyla účastnicí řízení ve věcech, v nichž požadovala kopie listin. Pokud by byla účastnicí řízení, byly by vyměřené poplatky nezákonné. Stěžovatelka napadla toto rozhodnutí kasační stížností.
3. Nejvyšší správní soud napadeným usnesením ze dne 15. 11. 2018 kasační stížnost stěžovatelky odmítl, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a vrátil stěžovatelce poplatek za kasační stížnost. Podle Nejvyššího správního soudu se stěžovatelka ve věci samé nedomáhá jiného rozhodnutí krajského soudu, pouze nesouhlasí s důvody, pro které jí bylo krajským soudem vyhověno. Kasační stížnost směřující pouze proti důvodům rozhodnutí je však dle §104 odst. 2 s. ř. s. nepřípustná. Stěžovatelka dále namítala, že krajský soud nesprávně určil výši náhrady nákladů řízení, avšak dle Nejvyššího správního soudu je dle §104 odst. 2 s. ř. s. přípustné výrok o náhradě nákladů řízení napadnout pouze tehdy, podal-li stěžovatel přípustnou kasační stížnost ve věci samé. Kasační stížnost tak byla jako nepřípustná odmítnuta dle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §120 a §104 odst. 2 s. ř. s.
4. Stěžovatelka napadla rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího správního soudu ústavní stížností podanou a doručenou dne 15. 1. 2019. Podle stěžovatelky bylo napadenými rozhodnutími porušeno její základní právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a byl porušen i čl. 4 Ústavy České republiky. Podle stěžovatelky je její úspěch v dalším řízení před městským úřadem vázán na to, jak bude rozhodnuto o otázce jejího účastenství v příslušných správních řízeních, "což muže být dlouhodobá záležitost s ohledem na počet předmětných řízení". Podle stěžovatelky není právní názor krajského soudu o nutnosti posuzovat její účastenství ve správních řízeních "podepřen žádnou právní normou". V případě postupu "podle položky 3 Sazebníku", obsaženého v příloze k zákonu č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, by "všechny předmětné poplatky byly, resp. nebyly, vráceny současně". V "absenci postupu" podle této položky stěžovatelka spatřuje porušení svých základních práv.
5. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. b) usnesením návrh odmítne, je-li podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem; podle §43 odst. 2 písm. a) jej usnesením odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla, aby Ústavní soud zrušil i usnesení Nejvyššího správního soudu. Jeho napadeným usnesením byla kasační stížnost stěžovatelky odmítnuta jako nepřípustná dle §104 odst. 2 s. ř. s., neboť směřovala pouze proti důvodům rozhodnutí krajského soudu (který správní žalobě stěžovatelky vyhověl) a ve zbytku se týkala výroku o náhradě nákladů řízení. Nejvyšší správní soud v tomto usnesení následoval závěr, který rozšířený senát Nejvyššího správního soudu přijal usnesením č. j. 5 Afs 91/2012-41 ze dne 1. 7. 2015, podle něhož je kasační stížnost podaná účastníkem, který byl v řízení před krajským soudem procesně úspěšný a který nenamítá, že krajský soud měl výrokem ve věci rozhodnout jinak, je podle §104 odst. 2 s. ř. s. nepřípustná. Ústavní soud odmítá ústavní stížnosti, které tyto závěry zpochybňují, jako zjevně neopodstatněné (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 2875/15 ze dne 20. 10. 2015; usnesení sp. zn. III. ÚS 1345/17 ze dne 18. 7. 2017; usnesení sp. zn. I. ÚS 1352/17 ze dne 29. 8. 2017; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). V nyní projednávaném případě nemá důvod se od tohoto hodnocení odchýlit. Stěžovatelka totiž nijak nezpochybňuje závěr Nejvyššího správního soudu, že její kasační stížnost je nepřípustná. Její námitky se týkají toho, o jaké důvody se opírá rozhodnutí krajského soudu ve věci samé. Její ústavní stížnost je proto v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího správního soudu zjevně neopodstatněná.
7. Stěžovatelka dále napadá rozsudek krajského soudu, který vyhověl její správní žalobě. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Tímto prostředkem v případě stěžovatelky nebyla kasační stížnost, neboť ta byla nepřípustná dle §104 odst. 2 s. ř. s., jak bylo vyloženo výše. Lhůta pro podání ústavní stížnosti proti rozsudku krajského soudu se tudíž počítala od doručení tohoto rozsudku. Protože Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti proti tomuto rozsudku dne 15. 11. 2018, je zřejmé, že napadený rozsudek krajského soudu byl stěžovatelce doručen dříve a dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti skončila nejpozději dne 14. 1. 2019. Stěžovatelka svou ústavní stížnost podala až 15. 1. 2019. Její ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku krajského soudu je tudíž podána po lhůtě. Nad rámec toho Ústavní soud podotýká, že i kdyby byla ústavní stížnost v této části podána včas, musela by být odmítnuta pro nepřípustnost dle §75 odst. 1 a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť krajský soud stěžovatelce vyhověl, zrušil napadené rozhodnutí městského úřadu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Stěžovatelce se tedy otevřel prostor pro hájení jejích práv ve věci samé před správním orgánem, a nevyčerpala tak dosud všechny prostředky k ochraně svých práv, které jí zákon poskytuje. Proti výroku o náhradě nákladů řízení pak žádné námitky v ústavní stížnosti nevznesla.
8. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a v části směřující proti rozsudku krajského soudu jako návrh podaný po stanovené lhůtě dle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu