ECLI:CZ:US:2019:2.US.1683.18.1
sp. zn. II. ÚS 1683/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti PEKÁRNA a PIVOVAR KVILDA, s.r.o., se sídlem Kvilda 75, Kvilda, zastoupené Mgr. Petrem Mikyskem, advokátem, se sídlem Boleslavská 2178/13, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018, č. j. 30 Cdo 2867/2016-213, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 4. 2018, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že tímto rozhodnutím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelka uvádí, že podstatou ústavní stížnosti je její nesouhlas s vyměřením soudního poplatku v řízení před obecnými soudy. Má za to, že jí soudní poplatek neměl být vyměřen vůbec a že navíc i způsob, jakým k vyměření došlo, byl protiústavní.
3. Stěžovatelka v tomto kontextu zdůrazňuje, že řízení před obecnými soudy zahájila jako žalobkyně podáním žaloby na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., přičemž takový návrh byl podle tehdy účinných předpisů osvobozen od soudních poplatků. Obecné soudy však její návrh vyhodnotily jako žalobu na náhradu škody podle obecných ustanovení občanského zákoníku; dospěly totiž k závěru, že v předmětné věci byla tvrzená újma způsobena v důsledku postupu státu při hospodaření s majetkem a nikoliv postupem při výkonu veřejné moci.
4. Navzdory uvedenému však obecné soudy nedoměřily stěžovatelce soudní poplatek bezprostředně, nýbrž samostatným usnesením až zhruba dva roky po právní moci rozhodnutí, jímž byla věc skončena. Stěžovatelka tvrdí, že po celou dobu řízení byla přesvědčena, že toto řízení je od soudních poplatků osvobozeno. Pokud by věděla, že tomu tak není, mohla by tomu přizpůsobit své jednání a například zvážit (a na základě ekonomické úvahy popř. vyloučit) podání odvolání ve věci samé. V nastalé situaci tak stěžovatelce - jak tvrdí - vzniklo legitimní očekávání, že soudní poplatek hradit nemusí. Nešlo prý přitom o projev jakési "bláhové naděje", že se na stěžovatelku se soudním poplatkem "zapomnělo". Obecné soudy totiž neučinily žádný úkon, na jehož základě by bylo možné pozdější doměření soudního poplatku odhadovat.
5. Další obsah napadeného rozhodnutí, ani řízení, které jeho vydání předcházelo, netřeba rekapitulovat. Jak obsah napadeného rozhodnutí, tak dosavadní průběh řízení jsou totiž účastníkům řízení známy. Stejně tak Ústavní soud podrobně nereprodukuje obsah vyjádření účastníka k ústavní stížnosti (Nejvyššího soudu) a ani následnou repliku stěžovatelky; obsah obou přípisů však zohledňuje níže v rámci samotné argumentace.
6. Ústavní soud poté, co posoudil relevantní argumenty stěžovatele v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadeného rozsudku, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Ústavní soud, aniž by se vyjadřoval ke správnosti výkladu podústavního práva obecnými soudy, totiž dospěl k závěru, že řízení před obecnými soudy bylo jako celek spravedlivé ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
8. Podstatou ústavní stížnosti, jak vyplývá již ze shora provedené rekapitulace, je tvrzený zásah obecných soudů do legitimního očekávání stěžovatelky. Jelikož stěžovatelka byla po celou dobu řízení před obecnými soudy ve věci samé údajně přesvědčena, že soudní poplatek hradit nemusí, nemohla (hypotetickou) povinnost hradit soudní poplatky za podání žaloby, popř. odvolání zahrnout do svých kalkulací a přizpůsobit takové realitě své jednání.
9. Dle názoru Ústavního soudu je takový argument v obecné rovině hajitelný. V projednávané věci však stěžovatelce takové legitimní očekávání nevzniklo. Za značně zavádějící lze označit především argument stěžovatelky, podle něhož byla po celou dobu přesvědčena, že řízení před obecnými soudy je od soudních poplatků osvobozeno a že soudy neučinily žádný úkon, na jehož základě by bylo možné pozdější doměření soudního poplatku odhadovat.
10. Jak totiž vyplývá z obsahu vyžádaného spisu a jak zároveň ve svém vyjádření zdůrazňuje Nejvyšší soud, byla stěžovatelka již v řízení před soudem prvního stupně poučena, že její návrh podle judikatury Nejvyššího soudu nemůže být posouzen na základě zákona č. 82/1998 Sb. Nejpozději po tomto poučení si proto stěžovatelka - navíc již v řízení před soudem prvního stupně zastoupená advokátem - mohla a měla být vědoma, že je účastnicí řízení, které od soudních poplatků osvobozeno není či přinejmenším, že je prakticky jisté, že obecné soudy naznačeným způsobem věc vyhodnotí.
11. Stěžovatelka v této souvislosti vznáší argument, podle něhož poučení soudem prvního stupně o ustálené judikatuře Nejvyššího soudu nemůže změnit předmět a povahu řízení, které stěžovatelka vymezila svým návrhem. Tento argument, jakkoliv je v obecné rovině pádný, se však s podstatou projednávané věci míjí. Obecné soudy a z nich naposled Nejvyšší soud totiž nevyšly z premisy, podle níž by předmětným poučením došlo ke změně povahy a předmětu řízení. Jejich právní názor byl naopak založen na úvaze, že řízení se od počátku objektivně týkalo náhrady škody způsobené státem jako právnickou osobou v horizontálních vztazích a nikoliv náhrady škody způsobené výkonem veřejné moci, resp. úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Lze tedy přitakat právnímu názoru Nejvyššího soudu, podle něhož pouhé (nesprávné) označení návrhu nemůže určit, o jaký typ řízení se jedná a zda je -věc od soudních poplatků osvobozena.
12. Ústavní soud uznává, že dodatečné stanovení poplatkové povinnosti (v tomto případě zhruba dva roky po právní moci rozhodnutí ve věci samé) je obecně nežádoucí, neboť prodlužuje období právní a ekonomické nejistoty navrhovatelů. Je proto nepochybně v zájmu navrhovatele, aby existence a rozsah poplatkové povinnosti byly postaveny najisto co nejdříve. Jde však o postup, který sám o sobě není protiústavní a Nejvyšší soud zároveň v napadeném rozhodnutí přesvědčivě odůvodnil, proč je udržitelný i v rovině podústavního práva. Stěžovatelce navíc, jak Ústavní soud shora vyložil, nevzniklo legitimní očekávání, podle něhož by řízení před obecnými soudy bylo od soudních poplatků osvobozeno.
13. S ohledem na uvedené Ústavní soud dospěl k závěru, že uložením povinnosti uhradit soudní poplatek nebylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu