ECLI:CZ:US:2019:2.US.1702.19.1
sp. zn. II. ÚS 1702/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Viléma Swětíka a 2) Ing. Miroslavy Swětíkové, zastoupeni JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem se sídlem Svatoplukova 519, Veselí nad Moravou, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2019, č. j. 12 Co 45/2018-208, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní soud obdržel ústavní stížnost, jíž se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Brně, kterým bylo k odvolání oprávněného (PROFI CREDIT Czech, a. s.) zrušeno usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 21. 9. 2017, č. j. 44 EXE 274/2016-127, o zastavení exekuce vedené na základě pověření Okresního soudu v Hodoníně ze dne 25. 1. 2017.
2. Stěžovatelé rekapitulují průběh předchozího řízení a uvádějí, že exekučním titulem je v daném případě rozhodčí nález rozhodce Mgr. Jana Fišera ze dne 13. 4. 2015, který považují za nicotný, jelikož byl vydán "nepravomocným orgánem" a současně rozhodce rozhodoval zjevně podjatě, jelikož je na oprávněném ekonomicky závislý. Okresní soud, který exekuci zastavil, údajně rozhodl zcela v souladu s aktuální judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, a tuto judikaturu nerespektoval právě krajský soud. Tím porušil ústavně zaručená práva stěžovatelů, zejména právo vlastnit majetek a právo na spravedlivý proces. Současně stěžovatelé požádali o přednostní projednání ústavní stížnosti z důvodu její naléhavosti.
3. Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou posuzované věci, je vždy povinen přezkoumat splnění podmínek řízení o ústavní stížnosti. Jen v případě, že návrh splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, se jím totiž může zabývat také věcně. V nyní projednávaném případě nicméně Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je nepřípustná.
4. Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 citovaného zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (ustanovení §72 odst. 4 téhož zákona).
5. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je totiž její formální a materiální subsidiarita. Ústavní stížnost tak lze podat pouze tehdy, byly-li před jejím podáním marně vyčerpány všechny prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, což znamená, že musí být nejen podány, nýbrž musí o nich být též s konečnými důsledky rozhodnuto. Povaze řízení o ústavní stížnosti by totiž odporovalo, pokud by s ním paralelně probíhalo ve stejné věci řízení před obecnými soudy.
6. V nyní projednávané věci Ústavní soud shledal, že napadené usnesení krajského soudu je sice konečné v tom smyslu, že proti němu již stěžovatelé nemohou brojit žádným dalším opravným prostředkem, nicméně v jeho důsledku ještě nedochází k bezprostřednímu zásahu do jejich práv, který by již nebyl reparovatelný v systému obecného soudnictví. Tímto usnesením se totiž "pouze" zrušilo předchozí usnesení okresního soudu a věc se mu vrátila k dalšímu řízení, takže řízení před ním bude probíhat dále. To současně znamená, že stěžovatelé budou moci v tomto řízení uplatnit všechny námitky, které uplatňují nyní v ústavní stížnosti, a pouze nebudou-li srozuměni s výsledkem řízení před soudy a budou mít za to, že z jejich strany dojde k porušení jejích základních práv a svobod, mohou následně zvážit podání nové ústavní stížnosti, která již bude věcně projednatelná, jelikož se nebude protivit shora zmíněnému principu subsidiarity (podobně viz např. usnesení Ústavního soudu usnesení ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 1131/16, usnesení ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 576/14, anebo usnesení ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 624/16).
7. V dané věci tak mohou stěžovatelé v dalším řízení uplatnit též odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, kterou údajně krajský soud opomenul, resp. kterou v době svého rozhodnutí ještě ani znát nemohl (viz nález ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, na který se stěžovatelé výslovně dovolávají, který však byl vydán až po vydání napadeného usnesení).
8. Právě proto, že se jedná o právní otázku, která je již ustálenou judikaturou zdejšího soudu dostatečně řešena, současně Ústavní soud neshledal ani důvod k prominutí podmínky nevyčerpání procesních prostředků k ochraně práv stěžovatelů z důvodu přesahu vlastních zájmů stěžovatelů dle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelé se ostatně tohoto postupu ani sami nedomáhali.
9. Za této situace, kdy o ústavní stížnosti, doručené dne 23. 5. 2019, rozhodl prakticky obratem, se Ústavní soud již nezabýval žádostí stěžovatelů o její přednostní projednání podle ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu, jelikož by to bylo zcela neúčelné.
10. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a vyjadřoval se k odůvodněnosti ústavní stížnosti, proto musel předložený návrh odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. května 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj