ECLI:CZ:US:2019:2.US.1712.19.1
sp. zn. II. ÚS 1712/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelů Františka Zábranského a Hany Pleskotové, obou zastoupených JUDr. Tomášem Plavcem, advokátem, se sídlem Široká 294, Chrudim, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 2. 2019 č. j. 22 Cdo 367/2019-553 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 12. 9. 2018 č. j. 18 Co 485/2015-504, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Chrudimi rozsudkem ze dne 2. 2. 2018 č. j. 11 C 100/2011-462 zrušil spoluvlastnictví účastníků (obou stěžovatelů jako žalobců) a žalované k pozemkům tam uvedeným (výrok I.). Do spoluvlastnictví stěžovatelů o id. 1/2 podílech přikázal pozemky parc. č. X1 a X2 v k. ú. Škrovád, zapsané na LV č. X3 u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrálního pracoviště Chrudim, nově vzniklou pozemkovou parcelu č. X4 vyznačenou geometrickým plánem č. XY vyhotoveným znalcem Ing. Alešem Kubátem, vzniklou z původního pozemku parc. č. X5, a dále pozemky parc. č. X6, X7, X8, X9, X10, X11, X12, X13 a X14 ležící v k. ú. Kunčí, zapsané na LV č. X15 u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrálního pracoviště Chrudim (výrok II.). Do výlučného vlastnictví žalované přikázal pozemky parc. č. st. X16, X17, X18, X19, X20, X21, X22, X23, X24, X25, X26, X27, X28, X29, X30, X31, X32, X33 a X34 ležící v k. ú. Škrovád, zapsané na LV č. X3 u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrálního pracoviště Chrudim, pozemky parc č. X35, X36, X37, X38, X39, X40, X41, X42, X43, X44 a pozemek parc. č. X45 vyznačený geometrickým plánem č. XY vyhotoveným znalcem Ing. Alešem Kubátem, vzniklý z původního pozemku parc. č. X46, vše zapsané na LV č. X15 a pozemek parc. č. X47 zapsaný na LV č. X48, všechny ležící v k. ú. Kunčí, u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrálního pracoviště Chrudim (výrok III.). K odvolání všech účastníků Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 12. 9. 2018 č. j. 18 Co 485/2015-504, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že stěžovatelům do spoluvlastnictví každému s podílem id. 1/2 přikázal pozemky parc. č. X6, X7, X8, X9, X10, X11, X12, X13, X14 a nově vzniklou parcelu č. X4 vyznačenou geometrickým plánem č. XY vyhotoveným Ing. Alešem Kubátem vzniklou z původní parcely č. X46, vše ležící v k. ú. Kunčí. Žalované do výlučného vlastnictví přikázal pozemky parc. č. st. X16, X17, X18, X19, X20, X21, X22, X23, X24, X25, X26, X27, X28, X29, X30, X31, X32, X33 a X34, ležící v k. ú. Škrovád, pozemky parc. č. X47, X35, X36, X37, X38, X39, X40, X41, X42, X43, X44 a nově vzniklou parcelu č. X4 vyznačenou geometrickým plánem č. XY vyhotoveným znalcem Ing. Alešem Kubátem, vzniklou z původního pozemku parc. č. X46, vše v k. ú. Kunčí.
2. Nejvyšší soud odmítl svým napadeným usnesením ze dne 27. 2. 2019 č. j. 22 Cdo 367/2019-553 dovolání stěžovatelů s tím, že rozhodnutí o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je konstitutivním rozhodnutím, jímž dochází ke vzniku, změně či zániku práva a jemu odpovídající povinnosti mezi účastníky řízení, proto je pro ně rozhodující nejen skutkový, ale i právní stav v době vyhlášení rozhodnutí a odkázal při tom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2015 sp. zn. 22 Cdo 4258/2014 (dostupné na www.nsoud.cz) a usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. IV. ÚS 2865/16 (dostupné na https://nalus.usoud.cz)]. Z toho důvodu dovolací soud věc posoudil v souladu s §3028 odst. 2 občanského zákoníku. Ačkoliv z §1147 občanského zákoníku vyplývá toliko jediná přímá podmínka pro přikázání společné věci za náhradu, a to zájem spoluvlastníka o přikázání věci do jeho výlučného vlastnictví, to, komu bude věc přikázána, záleží na úvaze soudu, která respektuje základní principy soukromého práva. Při této úvaze o přikázání věci některému ze spoluvlastníků lze zohlednit hledisko účelného využití věci a velikosti spoluvlastnických podílů. I když hledisko výše podílů není samo o sobě rozhodující, v případě, že jednomu ze spoluvlastníků patří výrazně vyšší podíl na společné věci, musí být pro případné přikázání věci menšinovému spoluvlastníkovi závažné důvody. Mezi další možná kritéria ovlivňující úvahu soudů o přikázání věci některému ze spoluvlastníků Nejvyšší soud dlouhodobě řadí zejména schopnost včas zaplatit vypořádací podíl, či skutečnost, že spoluvlastník je ochoten a schopen zaplatit dalším spoluvlastníkům vyšší finanční náhradu, než jaká by jim náležela podle obvyklé ceny společné věci; dále například skutečnost, že spoluvlastník v nemovitosti bydlel, udržoval ji, opravoval, případně do ní investoval a je schopen se o její údržbu nadále starat. Dovolací soud neshledal za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, jenž vyšel primárně z kritéria velikosti podílů, a proto rozdělil pozemky na dvě ucelené části odpovídající zhruba velikostem spoluvlastnických podílů. Nalézací soudy mají široký prostor pro úvahu o tom, komu z dosavadních spoluvlastníků bude společná věc přikázána s tím, že v této úvaze se promítá mimo jiné zásada bezprostřednosti a přímosti občanského soudního řízení. Jestliže takový přístup platí obecně v těch případech, kdy je předmětem vypořádání jedna či několik málo společných věcí (zpravidla pozemků), musí to platit tím spíše v dané věci, kde je spoluvlastnický vztah likvidován k více než čtyřiceti pozemkům.
3. Stěžovatelé namítají, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny. Dále namítají porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
4. Stěžovatelé obecně rozporují skutková zjištění soudů. Nesouhlasí například s tím, že se na dotčených pozemcích nachází hřiště nebo že jsou pozemky využívány jako přístup k lezecké stěně na sousedním pozemku s tím, že se na této stěně již téměř neleze a navíc je dobře přístupná i po jiných pozemcích. Dále stěžovatelé namítají, že napadená rozhodnutí odporují obecně uznávaným zásadám spravedlnosti, protože pokud se vypořádávají dva soubory rozdílných a rozdílně využitelných pozemků, měl by každý ze spoluvlastníků dostat alespoň část z obou souborů pozemků. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že důkazy, které měly obecné soudy k dispozici, svědčí v jejich prospěch. Stěžovatelé, též poukazují na to, že rozhodnutí, jehož se stěžovatelé domáhali, by umožňovalo i další vypořádání mezi nimi dvěma navzájem, s kterým je od začátku počítáno, ale které není předmětem tohoto řízení. Jedině požadované dva pozemky by totiž bylo možno geometrickým plánem nebo uživatelsky rozdělit mezi stěžovatele tak, aby ke každému dílu byl samostatný přístup z veřejné cesty a aby každý z nich dostal přibližně stejný pozemek jak výměrou, tak hodnotou.
5. Ústavní soud přezkoumal náležitosti ústavních stížností a shledal, že byly podány včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní stížnosti splňují i další zákonem stanovené formální náležitosti, včetně vyčerpání všech dostupných procesních prostředků. Ústavní stížnosti proti napadeným rozhodnutím obecných soudů jsou tedy přípustné.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
8. Ústavní soud shledal, že stěžovatelé nepředložili žádné ústavně relevantní argumenty, kterými by přesvědčivě brojili proti napadeným rozhodnutím na ústavněprávní rovině. Ústavní soud v závěrech obecných soudů neshledal libovůli a svévoli, přičemž jejich závěry nejsou neudržitelné. Obecné soudy se všemi argumenty stěžovatelů zabývaly ve svých rozhodnutích a odůvodnily, proč jim nedaly zapravdu. Hodnocení skutkového stavu i naplnění požadavků podústavního práva na vypořádání spoluvlastnictví, což Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře zdůrazňuje. V posuzovaném případě Ústavní soud neshledal žádný ústavně relevantní zásah do práva na spravedlivý proces. Argumenty stěžovatelů tedy nedosahují ústavněprávního rozměru.
9. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud shledal, že ústavní stížnosti jsou zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. srpna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu