ECLI:CZ:US:2019:2.US.1724.19.1
sp. zn. II. ÚS 1724/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelů Josefa Matouška a Marie Matouškové, zastoupených Mgr. Janem Koptišem, advokátem, se sídlem Široká 432/11, České Budějovice, proti rozsudkům Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 5765/2017-203 ze dne 31. 1. 2019, Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 19 Co 1080/2017-177 ze dne 22. 8. 2017 a Okresního soudu v Prachaticích sp. zn. 2 C 14/2016 ze dne 27. 4. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich právo na ochranu vlastnictví zaručené článkem 11 odst. 1, 3 a 4 a na soudní ochranu zaručené článkem 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítají porušení čl. 4 odst. 4 Listiny a čl. 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Prachaticích rozsudkem ze dne 27. 4. 2017 č. j. 2 C 14/2016-148 zamítl žalobu, kterou se stěžovatelé jako žalobci domáhali po městu V. (dále též "žalovaný") zaplacení 2.617.088 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku na náhradu škody způsobené tvrzeným znehodnocením pozemků v důsledku nezajištění přístupu k nim. Vyšel ze zjištění, že stěžovatelé nabyli vlastnictví k pozemkům parc. č. X1 a X2 v k. ú. V. kupní smlouvou ze dne 31. 1. 1995 za 25.000 Kč. Je nesporné, že nyní k pozemkům není přístup, neboť původní přístupová cesta končí nad pekárnou, jejíž užívání bylo povoleno kolaudačním rozhodnutím v roce 1992, ačkoliv byla postavena v rozporu se stavebním povolením. Pozemky se nacházejí v lokalitě určené pro smíšenou zástavbu a v roce 1995 k nim vedla pouze provizorní cesta přes sousední pozemky, kterou jejich vlastníci zahradili v roce 2002. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 22. 8. 2017 č. j. 19 Co 1080/2017-177 k odvolání stěžovatelů potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé a změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně řádně zjistil skutkový stav věci, který správně posoudil i po stránce právní. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem, že žalovaný neuzavřel se stěžovateli žádnou smlouvu zavazující ho ke zřízení či zajištění přístupové cesty k jejich pozemkům a že nenastala ani žádná jiná právní skutečnost, která by zakládala povinnost žalovaného tuto přístupovou komunikaci zřídit či zajistit. Probíhající jednání mezi žalovaným a stěžovateli odvolací soud hodnotil jako projev dobré vůle žalovaného a snahu napravit situaci, kterou však nezapříčinil. Poukázal též na to, že stěžovatelé dotyčné pozemky koupili již za situace, kdy původní přístupová cesta byla zastavěna. Nelze tak shledat v jednání žalovaného ani úmyslné porušení dobrých mravů. Soudy dospěly k závěru, že nebyla mezi účastníky uzavřena žádná smlouva ohledně zajištění přístupu na pozemky stěžovatelů. Zastupitelstvo i rada se sice opakovaně zaobíraly koupí sousedních pozemků a možným následným vybudováním pozemní komunikace, nebylo však prokázáno, že by vyjádřily vůli uzavřít jakoukoliv smlouvu se stěžovateli. Pokud starosta přislíbil vybudování přístupové komunikace, mohlo jít nanejvýš o tlumočení záměrů orgánů obce, nikoliv o obec zavazující právní jednání, které by bez podkladu v podobě usnesení zastupitelstva nebo rady obce bylo absolutně neplatné.
3. Nejvyšší soud pak ve svém napadeném rozhodnutí uvedl, že porušení zákonné povinnosti žalovaným nelze spatřovat ani ve vydání kolaudačního rozhodnutí na park a hřiště nad pekárnou. Rozhodnutí o kolaudaci je výkonem veřejné moci, při němž orgány obce vystupují vůči adresátovi v nadřazeném postavení, tedy nevystupují v rámci soukromého práva, ale v rámci práva veřejného. Na případ náhrady škody způsobené takovým rozhodnutím dopadá speciální právní předpis, zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Za specifických podmínek stanovených tímto zákonem (mimo jiné zrušení či změna rozhodnutí pro nezákonnost) je ve sporu o náhradu škody pasivně legitimován stát, nikoliv obec, neboť výkon pravomoci stavebního úřadu se odehrává v rámci přenesené působnosti [§3 odst. 1 písm. c) zákona č. 82/1998 Sb.].
4. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti uvedli, že nemohou souhlasit, že v dané věci nedošlo k porušení dobrých mravů, protože jim bylo opakovaně slibováno, že bude postupováno dle územního plánu. V prosinci roku 2013 byl schválen rozpočet města, v němž bylo vyčleněno 50.000 Kč na projekt přístupové komunikace jako součást parku, avšak již za tři měsíce rozhodla rada města předat pozemek občanskému sdružení bez jakýchkoli závazků či ohledů na vlastnictví stěžovatelů, přičemž významnými členy sdružení byly sami radní. Podle stěžovatelů šlo o střet zájmů většiny členů rady města. Žalovaný podle stěžovatelů nejednal poctivě. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem jsou stěžovatelé přesvědčeni, že soud okresní i krajský jako soudy obecné a následně i soud nejvyšší jako dovolací nerespektovaly při rozhodování ve věci platnou právní úpravu, zjištěný skutkový stav věci a svá rozhodnutí založily na nesprávných závěrech o nenaplnění odpovědnosti za škodu, a tím porušily základní práva stěžovatelů.
5. Ústavní soud přezkoumal náležitosti ústavní stížnosti a shledal, že byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní stížnost splňuje i další zákonem stanovené formální náležitosti, včetně vyčerpání všech dostupných procesních prostředků.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
8. Ústavní soud shledal, že stěžovatelé nepředložili žádné ústavně relevantní argumenty, kterými by přesvědčivě brojil proti napadeným rozhodnutím na ústavněprávní rovině. Ústavní soud v jejich závěrech neshledal libovůli a svévoli, přičemž jejich závěry nejsou neudržitelné. Ústavní soud poukazuje na to, že posouzení, zda má být ve věci užito korektivu dobrých mravů je zpravidla též otázkou podústavního práva, jíž se obecné soudy zabývaly a do jejich závěrů ani v tomto směru nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat. Rovněž otázku právního hodnocení příslibů či rozhodnutí představitelů obce obecné soudy posoudily na úrovni podústavního práva a jejich závěry nevykazují žádné ústavně nepřijatelné excesy. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry obecných soudů ani v tomto směru. Přiléhavým je i odkaz Nejvyššího soudu na zákonnou úpravu, stanovící, že v oblasti přenesené pravomoci je podle zákona pasivně legitimovaným stát, nikoli obec vykonávající přenesenou působnost.
9. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto ji odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. června 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu