ECLI:CZ:US:2019:2.US.1748.19.1
sp. zn. II. ÚS 1748/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti navrhovatele Hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské nám. 2/2, Praha 1, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem Karlovo nám. 18, Praha 2, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2019, č. j. 26 Cdo 2800/2018-435, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2018, č. j. 14 Co 447/2017-393, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 6. 2017, č. j. 19 C 39/2012-346, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy, a proto postačí uvést toliko následující.
3. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a přiložených listin, společnost Gold-Net, a. s., se jako nájemkyně nebytových prostor žalobou domáhala, aby jí stěžovatel (podnájemce nebytových prostor) zaplatil částku 27.531.290 Kč s příslušenstvím. Mělo jít o dlužné podnájemné za dobu od 1. 3. 2011 do 19. 8. 2012, kdy měl uplynutím sjednané dvouleté doby skončit podnájemní vztah vzniklý na základě smlouvy o nájmu a podnájmu nebytových prostor ze dne 19. 8. 2010. Naproti tomu stěžovatel zastával názor, že uvedená smlouva byla od počátku neplatná (pro nezpůsobilost předmětných prostor k řádnému užívání pro stanovený účel), resp. uváděl, že i kdyby smlouva platně vznikla, byla řádně ukončena, a to buď odstoupením, nebo výpovědí (poukazoval přitom zejména na jím provedený úkon ze dne 10. 2. 2011 označený jako odstoupení od smlouvy).
4. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") shora citovaným rozsudkem žalobě vyhověl a uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobkyni uvedenou částku s příslušenstvím (výrok I). Obvodní soud pokládal smlouvou založený vztah za vztah podnájemní. Dovodil, že v daném případě mohl stěžovatel podnájemní vztah ukončit i během sjednané doby podnájmu, a to aniž by výpověď odůvodnil, neboť nebyl omezen žádnými výpovědními důvody. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nebytové prostory nájemkyni neodevzdal (nevrátil vstupní čipové karty), a rovněž neprokázal jejich úplné vyklizení, nicméně považoval soud nárok žalobkyně za oprávněný, a to až do uplynutí sjednané doby podnájmu, tj. do 19. 8 2012.
5. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku I potvrdil ohledně částky 27.531.290 Kč a zrušil v části týkající se úroku z prodlení. Ve vztahu k předčasnému ukončení smluvního vztahu městský soud dovodil, že podnájemní vztah trval i nadále (až do uplynutí sjednané doby podnájmu, tj. do 19. 8. 2012), a to s odůvodněním, že účastníci si ve smlouvě fakultativně nesjednali možnost její předčasné výpovědi. Potvrdil, že ze strany stěžovatele nedošlo k řádnému odevzdání podnajatých prostor. Městský soud též přitakal závěru obvodního soudu, že stran stěžovatelem namítané nezpůsobilosti nebytových prostor k řádnému užívání "sjednaný standard Tier III stanovený UPTIME Institutem LLC není možné posuzovat, pokud není předem vypracován projekt datovaného centra [...] podstatný byl nedostatek projektu a ten nelze přičítat k tíži nikoho jiného než samotného [stěžovatele]."
6. Dovolání stěžovatele bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů odmítnuto. Nejvyšší soud opravil názor odvolacího soudu týkající se možnosti výpovědi podnájemní smlouvy, když s odkazem na předchozí judikaturu uvedl následující: "Účastníkům podnájemního vztahu nic nebrání v tom, aby si v podnájemní smlouvě sjednali omezení možnosti předčasného skončení podnájmu, a to např. sjednáním konkrétních důvodů, pro něž lze podnájemní vztah na dobu určitou vypovědět. Pokud si však takovéto omezení nedohodli, platí, že účastník může podnájemní vztah vypovědět, aniž by výpověď odůvodnil, neboť žádnými výpovědními důvody nebyl omezen (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. března 2014, sp. zn. 26 Cdo 4319/2013)." Nejvyšší soud uzavřel, že rozhodnutí odvolacího soudu je sice v rozporu s citovanou judikaturou v otázce možnosti ukončení podnájemního vztahu sjednaného na dobu určitou, a to výpovědí, nicméně přesto obstojí. Zdůrazněn byl zejména aspekt, že předmětné nebytové prostory nebyly řádně odevzdány, a tedy ani vyklizeny, za což žalobkyni přísluší náhrada ve výši nájemného, které by byl stěžovatel povinen plnit za obvyklých okolností.
7. Stěžovatel v nyní předkládané ústavní stížnosti výše rekapitulované závěry obecných soudů zpochybňuje, když zejména uvádí, že "v intencích nastíněných v rozhodnutí dovolacího soudu je zřejmé, že nárok žalobce je možné posoudit jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Pak při této úvaze nejsou splněny podmínky pro potvrzení povinnosti stěžovatele k zaplacení částky (jistiny) ve výši 27.531.290 Kč." Namítá, že odlišné právní posouzení skutkového stavu Nejvyšším soudem, odkazující na bezdůvodné obohacení, způsobilo, že bylo nájemkyni přisouzeno peněžité plnění ve větším rozsahu, tj. včetně DPH (pozn. Ústavního soudu: obvodní i krajský soud dospěly k závěru, že v nyní projednávaném případě se jedná o nárok ze smlouvy, nikoliv z bezdůvodného obohacení - srov. bod 14 rozsudku městského soudu). Stěžovatel přitom odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4189/2014; veškerá judikatura Nejvyššího soudu je dostupná na http://nsoud.cz/), z níž vyplývá, že "požadavek na navýšení peněžité náhrady z bezdůvodného obohacení o daň z přidané hodnoty nemá oporu v právních předpisech." Předkládá názor, že obvodní i městský soud rezignovaly na zjištění, zda žalobkyni svědčí titul pro užívání předmětných nebytových prostor, tj. zda disponovala platnou a účinnou nájemní smlouvou.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy; v posuzovaném případě v řízení o stěžovatelem podaném dovolání či odvolání, anebo dokonce ve stejném rozsahu, jako učinil obvodní soud v řízení o žalobě na zaplacení shora uvedené částky, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti.
9. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně akcentoval, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince, což se však v nyní projednávaném případě nestalo.
10. Předkládaná ústavní stížnost zůstává argumentačně v rovině podústavního práva. Ústavní soud k výše uvedeným obecným východiskům přezkumu ústavní stížnosti připomíná, že jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní jen tehdy, postihují-li nepřípustně některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Taková pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávaném případě neshledal.
11. Ve vztahu k argumentu tvrzeného nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně, jenž byl poprvé uplatněn až v nyní projednávané ústavní stížnosti, Ústavní soud připomíná své předchozí závěry týkající se shora zmiňovaného principu subsidiarity řízení o ústavní stížnosti, z něhož rovněž plyne, že stěžovatel musí uplatnit veškerou argumentaci, kterou považuje za významnou, stejně jako všechny důkazní návrhy již v řízení před obecnými soudy. Úkolem Ústavního soudu je poté přezkoumat, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva stěžovatele. Jinými slovy vyjádřeno, nedávalo by žádný rozumný smysl, aby např. některý argument, který mohl (a měl) stěžovatel uplatnit již v předchozím řízení, předložil teprve Ústavnímu soudu. Takto by totiž nastala zcela absurdní situace, kdy by Ústavní soud přezkoumával napadené rozhodnutí obecného soudu (tedy jeho "ústavní správnost"), ačkoliv by ovšem tento obecný soud neměl žádný důvod, pro který by se měl zabývat určitou argumentací, která mu nebyla zřejmá, jelikož by ji stěžovatel nepoužil a "vyčkal" by s ní teprve na řízení před Ústavním soudem [srov. nález sp. zn. II. ÚS 2430/15 ze dne 3. 8. 2016 (N 145/82 SbNU 307), body 28-30]. V rozhodnutí odvolacího soudu se navíc podává, že "bylo rovněž najisto postaveno, že k [podnájemní smlouvě] byl dán předem souhlas pronajímatele (vlastníka nemovitosti)", z čehož lze přinejmenším nepřímo vyvodit, že žalobkyni aktivní věcná legitimace svědčila.
12. Argument materiální subsidiarity lze ovšem vztáhnout rovněž na stěžovatelovu námitku týkající se kvalifikace žalobou uplatněného nároku (nárok plynoucí ze smlouvy či z bezdůvodného obohacení), resp. z toho odvozený požadavek stěžovatele, že peněžité plnění vůči žalobkyni má být sníženo o daň z přidané hodnoty. Jak se totiž podává z obsahu napadených rozhodnutí, ohledně výše nároku nebylo v řízení před obecnými soudy mezi účastníky sporu. Např. obvodní soud uvedl následující (srov. s. 11 rozsudku obvodního soudu): "Měsíční nájem činil 1.566.000 Kč s daní z přidané hodnoty, kterou byl žalobce jako její plátce povinen z vydaných faktur odvést správci této daně (v sazbě 20%, která platila od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2012). Žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty od 23. 8. 2010, vyplývá to z osvědčení Finančního úřadu pro Prahu - Jižní Město." Stěžovatelův odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 4189/2014 navíc není zcela přiléhavý, neboť se týká navýšení peněžité náhrady (z titulu bezdůvodného obohacení) o daň z přidané hodnoty v případě neplatné nájemní smlouvy. Skutkové okolnosti nyní projednávaného případu jsou nicméně jiné, neboť předmětná podnájemní smlouva byla z hlediska obsahových náležitostí platným (určitým a srozumitelným) právním úkonem (srov. bod 7 rozsudku městského soudu). Požadavek navýšení peněžité náhrady o daň z přidané hodnoty je nadto zcela v souladu s ustanovením §56 odst. 4 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění do 31. 12. 2012, dle kterého se může plátce rozhodnout, že u nájmu pozemků, staveb, bytů a nebytových prostor jiným plátcům pro účely uskutečňování jejich ekonomických činností se uplatňuje daň, což se stalo právě v nyní projednávaném případě.
13. Pro Ústavní soud je podstatné, že z napadených rozhodnutí dostatečně vyplývá, že stěžovatel neprokázal vyklizení předmětných prostor, resp. jejich odevzdání (srov. body 12-13 rozsudku městského soudu). Obecné soudy se též vypořádaly s námitkou počáteční neplatnosti podnájemní smlouvy, jež měla být dána tvrzenou nezpůsobilostí podnajatých prostor (srov. body 18-19 rozsudku městského soudu). Ústavní soud rovněž nepřehlédl, že stěžovatel proti předmětným prostorám nic nenamítal, podepsal předávací protokol, v němž prohlásil, že odpovídají jeho požadavkům (srov. bod 25 rozsudku městského soudu). Lze tedy uzavřít, že jestliže stěžovatel podnajaté prostory řádně neodevzdal, a tedy je dále užíval, je možné považovat závěr obecných soudů o oprávněnosti nároku žalobkyně, a to až do uplynutí sjednané doby podnájmu, tj. do 19. 8 2012, ve výši odpovídající měsíčnímu nájemnému včetně daně z přidané hodnoty, za logický a nikoliv svévolný či jinak excesivní, což teprve by mohlo ze shora předestřených důvodů založit jeho protiústavnost.
14. Dle názoru Ústavního soudu tedy nelze právním závěrům a ani procesnímu postupu obecných soudů z ústavněprávního hlediska nic podstatného vytknout, a proto ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu