ECLI:CZ:US:2019:2.US.1781.19.1
sp. zn. II. ÚS 1781/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky ArtVia, s.r.o., se sídlem Dřevčice 119, Brandýs nad Labem - Stará Boleslav, zastoupené JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem, se sídlem Štěpánská 17, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 4327/2018-174 ze dne 27. února 2019, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 30 Co 14/2018-143 ze dne 21. února 2018 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ sp. zn. 6 C 291/2016 ze dne 18. srpna 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Okresní soud Praha-východ napadeným rozsudkem ze dne 18. 8. 2017 č. j. 6 C 291/2016-104 uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 176.730 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastnicemi (bod II. výroku). K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. 2. 2018 č. j. 30 Co 14/2018-143, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 5. 2018 č. j. 30 Co 14/2018-153, rozsudek soudu prvního stupně změnil v části bodu I. výroku týkající se 3.000 Kč s úrokem z prodlení 8,05 % ročně od 15. 9. 2014 do zaplacení tak, že žaloba se v této části zamítá, jinak jej potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok). Odvolací soud dospěl k závěru, že bylo zcela zřejmé, že strany projevily vůli zřídit mezi sebou závazek a řídit se obsahem smlouvy, v níž byla cena stanovena částkou 140 Kč za l hod. práce vykonané pracovníky zhotovitele. Dle odvolacího soudu pro tento závěr však svědčí nejen předchozí spolupráce žalobkyně a Martina Fritze z roku 2012, tj. zavedená praxe stran, ale zejména fakt, že stěžovatelka poskytovala částečná plnění v rámci aktuální zakázky. V případě faktury č. 112014 (za červen 2014) sice textovou zprávou nejprve sdělovala žalobkyni, že účtovaná hodinová sazba je pro ni nepřijatelná, následně však tuto fakturu (znějící na částku 82.560 Kč) zcela uhradila a v další komunikaci již proti účtované hodinové sazbě nic nenamítala; v prosinci 2014 zaplatila na fakturu č. 142014 částečnou úhradu 40.000 Kč a nadále opakovaně ujišťovala žalobkyni, že dluh splatí. Co se dále argumentace stěžovatelky, že nemohla uplatnit práva z odpovědnosti za vady díla, neboť nedošlo k předání díla, týče, tuto považoval odvolací soud za účelovou, když uvedl, že z povahy prováděných prací je zřejmé, že výsledek práce žalobkyně (zhotovitele), tj. práce provedené na fasádě objektu, stěžovatelka fakticky převzala, a to v souvislosti s tím, že sama na stavební akci "Univerzita Hradec Králové - oprava vnějšího pláště budov B a C, náměstí Svobody, Hradec Králové" vystupovala jako zhotovitel a její povinností bylo předat provedené dílo včetně prací vykonaných žalobkyní, jejichž výsledek měla reálně k dispozici. Odvolací soud nadto dodal, že "navíc je zřejmé, že i v tomto směru mezi účastnicemi fungovala zavedená praxe (§545 o. z.)".
3. K dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud ve svém napadeném odmítavém usnesení uvedl, že je patrno, že řešení otázky aplikace "zavedené praxe stran" ve smyslu §545 o. z. nebylo pro rozhodnutí odvolacího soudu určující. Podle dikce ustanovení §237 o. s. ř. je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující. Z toho důvodu shledal Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání jako nepřípustné.
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že soud prvního stupně a odvolací soud se ve svých rozhodnutích dopustily rozporu jak mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, tak i mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, přičemž jde o rozpor "extrémní", který zpochybňuje výsledek soudního řízení a dovolací soud tento rozpor neodstranil. Všechny soudy se pak podle stěžovatelky vyhnuly zodpovězení otázky, kde vlastně byla vyjádřena "skutečná vůle" smluvních stran, když v jejich písemné smlouvě sjednané dne 16. června 2014 byla projevena vůle naprosto jiná.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
8. Ze samotné argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka pokračuje v polemice ze skutkovými hodnoceními a právními závěry obecných soudů, kterou vedla již v řízení před obecnými soudy. Se stěžovatelčinými argumenty se obecné soudy vypořádaly již v napadených rozhodnutích, přičemž jejich závěry nejsou neudržitelné. Ústavnímu soudu nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů. Na ústavní rovině zásah do práv stěžovatelky Ústavní soud neshledal.
9. Jelikož Ústavní soud dospěl k závěru o nezasažení práva stěžovatelky na soudní ochranu napadeným rozhodnutím, podaná ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu