ECLI:CZ:US:2019:2.US.1808.18.1
sp. zn. II. ÚS 1808/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem o ústavní stížnosti stěžovatele M. P., právně zastoupeného JUDr. Jaromírem Adamcem, advokátem se sídlem Praha 8, Olštýnská 733/3, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v nečinnosti Obvodního soudu pro Prahu 10, Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu a v odmítnutí propustit stěžovatele z nezákonně vykonávaného trestu odnětí svobody, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel podal dne 23. 5. 2018 ústavní stížnost, v níž napadl postup shora vyjmenovaných orgánů činných v trestním řízení, jímž mělo dojít k porušení jeho ústavně zaručených práv, zejména pak práva na osobní svobodu a spravedlivý proces, jak jej garantují čl. 40 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel v podrobně formulované ústavní stížnosti uvedl, již dříve písemnými podáními namítal, že trest odnětí svobody, který vykonává, mu byl nařízen v rozporu se zákonem, a to na základě nezákonně pozměněného písemného vyhotovení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 3. 2014 sp. zn. 1 T 165/2013, kam byl dosud nezjištěnou osobou, resp. osobami, nezákonně dopsán, resp. nezákonně doplněn v části výroku pod bodem ad II. 2) přečin porušování domovní svobody dle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, jenž byl v části odůvodnění i odůvodněn, jímž však nebyl podle vyhlášeného rozsudku v téže trestní věci, ani žádným jiným rozsudkem soudu, uznán vinným.
3. Až do dne opravy předmětného písemného vyhotovení rozsudku, tj. do dne 19. 7. 2017, tak stěžovatel vykonával trest odnětí svobody i za přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, uvedený v ad II. 2) výroku vyhotoveného rozsudku, v jeho odůvodnění a opisech. Trest i za takto nezákonně dopsaný přečin do rozsudku vykonává dosud, když se soud po odstranění tohoto přečinu z výroku vyhotoveného rozsudku nijak nezabýval výrokem o trestu ve vyhlášeném ani vyhotoveném rozsudku soudu. Podle vyhotoveného rozsudku mu byl úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti let uložen za všechny přečiny a zločin, jak jsou uvedeny ve vyhotoveném rozsudku, tedy nikoli za trestné činy, které byly v rozsudku vyhlášeny. Dne 19. 7. 2017 soud rozhodl opravným usnesením o opravě výroku vyhotoveného rozsudku, kterým bezprostředně zhojil předchozí nezákonné doplnění části výroku. Současně s vydáním tohoto opravného usnesení měl podle názoru stěžovatele nařídit buď propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, jak neučinil, nebo rozhodnout současně o vazbě, jak také neučinil.
4. Stěžovatel již jednu ústavní stížnost podal, ta však byla usnesením ze dne 28. 2. 2018 sp. zn. IV. ÚS 4077/17 ve spojení s opravným usnesením ze dne 9. 5. 2018 sp. zn. IV. ÚS 4077/17 odmítnuta s poukazem na nedodržení zásady subsidiarity ústavní stížnosti pro nevyčerpání opravných prostředků, neboť nebylo rozhodnuto o jeho odvolání proti opravenému rozsudku. Dal však stěžovateli za pravdu v otázce možnosti podat odvolání proti opravenému rozsudku.
5. Městský soud v Praze až na základě příkazu obsaženém v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 2. 2018 sp. zn. Ult 3/2018 (určení lhůty k provedení procesního úkonu) rozhodl usnesením ze dne 7. 3. 2018 č. j. 9 To 167/2014-929 o podaném odvolání proti opravenému rozsudku ze dne 11. 8. 2017 tak, že je zamítl podle §253 odst. 1 tr. řádu jako podané osobou neoprávněnou z důvodu nesplnění podmínek k jeho podání stanovených v §133 tr. řádu, ačkoli i Ústavní soud v již citovaném usnesení splnění podmínek §133 tr. řádu k podání odvolání a plnou oprávněnost jeho podání výslovně potvrdil.
6. Dne 12. 4. 2018 stěžovatel podal proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2018 č. j. 9 To 167/2014-929 dovolání.
7. Stěžovatel v petitu ústavní stížnosti navrhuje alternativně tři možné výroky - Ústavní soud 1/ nařídí propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody, nebo 2/ přikáže Obvodnímu soudu pro Prahu 10, Městskému soudu v Praze, Vrchnímu soudu v Praze anebo Nejvyššímu soudu, aby byl stěžovatel z výkonu trestu odnětí svobody propuštěn, nebo 3/ prohlásí, že Obvodní soud pro Prahu 10, Městský soud v Praze, Vrchní soud v Praze a Nejvyšší soud tím, že neučinily opatření k propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody, porušily svým postupem jeho základní práva a svobody.
8. Ústavní soud úvodem podotýká, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů či jiným jejich zásahem porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Po přezkoumání argumentace v ústavní stížnosti a napadeného postupu orgánů činných v trestním řízení je zřejmé, že ústavní stížnost je prozatím předčasná.
10. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 30. 8. 2018 stěžovatel uvedl, že Nejvyšší soud rozhodl o podaném dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze usnesením ze dne 9. 8. 2018 č. j. 6 Tdo 814/2018-I.-46. Z přiloženého usnesení Ústavní soud zjistil, že dovolací soud zrušil předmětné usnesení Městského soudu v Praze a s ním i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ve výroku, jímž byl stěžovateli uložen souhrnný trest a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
11. V odůvodnění usnesení uvedl, že "opravným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 7. 2017, č. j. 1 T 165/2013-753, byla provedena oprava, kdy byla z právního posouzení jednání obviněného označeného pod bodem II. 2) vypuštěna kvalifikace přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Vynětím kvalifikace tohoto přečinu došlo ke změně právního posouzení tohoto jednání obviněného, jednalo se proto o opravu, která se podstatně dotkla výroku o vině. Vzhledem k tomu, že obviněný je bezesporu osobou přímo dotčenou opravou tohoto výroku, začala mu podle §133 tr. ř. běžet lhůta pro podání odvolání, o čemž měl být podle téhož ustanovení poučen. Obviněný svůj řádný opravný prostředek podal v rámci zákonné lhůty. Tuto skutečnost nezpochybnil ani soud odvolací. Tento totiž o odvolání obviněného rozhodl nikoli tak, že je podle §253 odst. 1 tr. ř. zamítl pro jeho opožděnost, nýbrž tak, že šlo o opravný prostředek podaný neoprávněnou osobou." Dále Nejvyšší soud uvedl že "Odůvodnění napadeného rozhodnutí vyznívá tak, že za osobu neoprávněnou k podání odvolání byl obviněný označen proto, že podle soudu druhého stupně nedošlo označenou opravou k takové změně výroku rozsudku soudu nalézacího, jenž nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne 22. 5. 2014, sp. zn. 9 To 167/2014, kterou by bylo možno označit za podstatnou a která by tak právo tento výrok napadnout odvoláním nově založila. Dovolací soud takovému hodnocení přisvědčit nemůže. Na rozdíl od případů, kdy se oprava bude dotýkat marginálních záležitostí - hodnoceno z hlediska posouzení smyslu a významu sdělení obsaženého v opravovaném výroku (např. oprava písařských překlepů, oprava gramatických, interpunkčních či obdobných vad apod.) - není možno opravu, jejímž smyslem je snížení rozsahu trestní odpovědnosti obviněného, kterou vypuštění jedné ze souběžných právních kvalifikací nutně představuje, považovat za změnu, která by se obviněného podstatně nedotkla."
12. Nejvyšší soud také zdůraznil, že uvedená otázka byla pro odvolací soud právně závazným způsobem vyřešena již (jeho rozhodnutí předcházejícím) usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2017 sp. zn. IV. ÚS 4077/17, podle kterého "Ústavní soud potvrzuje, že uvedeným opravným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 byl podstatným způsobem dotčen výrok o vině rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. 1 T 165/2013, neboť došlo ke změně právní kvalifikace jednoho ze skutků, za něž byl stěžovatel odsouzen (k tomu srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1722). Podle ustanovení §133 trestního řádu proto stěžovateli začala běžet lhůta k podání nového odvolání, přičemž stěžovatel tuto možnost využil a odvolání podal." Nejvyšší soud proto uzavřel, že odvolací soud při svém rozhodování zjevně nerespektoval i tento závazný právní názor.
13. Ústavní soud tedy po shora uvedené rekapitulaci věci dospěl k závěru, že stěžovatel se i nadále může domoci svých práv cestou opravných prostředků v rámci probíhajícího trestního řízení a nevidí v tuto chvíli žádného důvodu posuzovat věc stěžovatele z hlediska jím tvrzeného "jiného zásahu" než je rozhodnutí, a tím nepřípustným způsobem zasahovat do pravomoci obecných (trestních) soudů. Ústavní soud také dodává, že bude-li mít stěžovatel za to, že by výkon trestu uložený mu rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 byl nezákonně dlouhý, mohl by se eventuálně domáhat přiměřeného zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb. ve znění pozdějších předpisů. To však jen v případě, že by obecné soudy nadále pokračovaly v porušování práv stěžovatele, ač jim to bylo již dvakrát, jak je rekapitulováno v bodech 10 až 12, nadřízeným i Ústavním soudem vytknuto. Ten či onen dopad změněné právní kvalifikace stěžovatelova skutku na výrok o trestu je totiž faktem, jemuž se při (korektních) úvahách o trestu vyhnout nelze.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud shledal ústavní stížnost nepřípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a proto ji podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2019
Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj