ECLI:CZ:US:2019:2.US.1817.19.1
sp. zn. II. ÚS 1817/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. Z., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Opava, zastoupeného JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem nám. Republiky 2, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 1. 2019, sp. zn. 5 T 7/2014, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 3. 2019, sp. zn. 7 To 18/2019, za účasti Krajského soudu v Plzni a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Usnesením Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení ve věci pravomocně skončené rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, č. j. 8 Tdo 1187/2016-77. V tomto řízení byl stěžovatel uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 3zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
2. Návrhem ze dne 9. 4. 2018 se stěžovatel u krajského soudu domáhal obnovy řízení, kdy hlavním důvodem pro podání návrhu byly závěry soudního znalce a další dokumenty, kdy tyto důkazy měly dokládat nevinu stěžovatele. Krajský soud však po výslechu znalců nyní napadeným usnesením rozhodl tak, že návrh na povolení obnovy řízení zamítl. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, která však byla ústavní stížností napadeným usnesením vrchního soudu zamítnuta.
3. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel namítá rovněž porušení čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny. Tuto protiústavnost spatřuje v tom, že obecné soudy odmítly vypracování revizního znaleckého posudku, a to přestože závěry dvou konkurenčních znaleckých posudků si odporují a jsou rozporné. Přitom jedině znalecké zkoumání může určit stáří smrtelného poranění poškozeného a tím pádem i zavinění stěžovatele na jeho vzniku. V zájmu řádného objasnění věci je podrobit závěry ve věci vypracovaných znaleckých posudků revizi. Zamítnutím návrhu na povolení obnovy řízení z ryze formalistických důvodů, kdy soudy v nyní napadených rozhodnutích uvádějí, že v návrhu na obnovu byly navrhovány pouze důkazy soudu dříve známé, tak údajně byla porušena výše vyjmenovaná základní práva stěžovatele. Stěžovatel konečně namítá, že se vrchní soud absolutně nevypořádal se stížnostními námitkami a tím zatížil svoje rozhodnutí podstatnou vadou.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Zvážil totiž stěžovatelovy argumenty, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud předně konstatuje, že stěžovatel v podstatě jen polemizuje se závěry obecných soudů při aplikaci podústavních právních norem, což je však okolnost, která nespadá do kognice prováděné zdejším soudem coby orgánem ochrany ústavnosti ve smyslu čl. 83 Ústavy. Ústavní soud totiž není - a ani být nemá a nemůže - další soudní instancí, která by přezkoumávala správnost výkladu a používání podústavního práva obecnými soudy a není povolán ani k tomu, aby se zabýval polemikou stěžovatele s argumentací obecných soudů, zjevně motivovanou neúspěchem v daném soudním řízení.
6. Ústavní soud totiž ve své judikatuře opakovaně zdůraznil (srov. za všechny např. usnesení ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. III. ÚS 969/13; všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z: http://nalus.usoud.cz), že není superrevizním článkem soustavy obecných soudů. Směřuje-li proto ústavní stížnost proti usnesení, jímž byl soudem zamítnut návrh na povolení obnovy řízení, nepřísluší proto Ústavnímu soudu hodnocení věcné správnosti původních rozhodnutí v trestním řízení. Ústavněprávní přezkum může směřovat pouze k zodpovězení otázky, zda existovaly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, resp. zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelem předestřené nové skutečnosti takovými neshledaly. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je tedy především významné, zda obecné soudy návrh stěžovatele řádně projednaly, zda vydaná rozhodnutí jsou adekvátně odůvodněna, a zda uplatněné právní závěry nejsou výrazem libovůle či excesu. Z napadených rozhodnutí se ovšem podává, že v konfrontaci s uvedenými kritérii plně obstojí.
7. Podle ustanovení §278 odst. 1 tr. ř. platí, že obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem se povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině či o trestu. V nyní projednávaném případě stěžovatel odůvodnil návrh na obnovu řízení poukazem na nutnost nechat vypracovat nový revizní znalecký posudek. Z přiloženého odsuzujícího rozsudku i z nyní napadených rozhodnutí je však patrné, že soudy měly ve věci s ohledem na důkazní situaci za prokázané, že skutek se stal tak, jak je popsán v tzv. skutkové větě výroku o vině a provedení dalších důkazních prostředků by na tomto závěru nemohlo nic změnit. Krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení, kterým byl zamítnut stěžovatelův návrh na obnovu řízení, uvedl, že v původním trestním řízení již byly provedeny ve věci vypracované znalecké posudky, a soudy v původním řízení v nich nespatřovaly vzájemné rozpory, když trestní soudy uzavřely, že znalecký posudek znalce MUDr. Mandyse (na který se odvolával stěžovatel i v návrhu na povolení obnovy řízení) nemohl obstát (viz odst. 5-10 napadeného usnesení krajského soudu, kde je rovněž uvedeno, že samotný znalec MUDr. Mandys - po reakci znalců MUDr. Řehulky a MUDr. Šamanové - nakonec připustil, že na svých závěrech nemůže kategoricky setrvat, jelikož existují prameny, o kterých nevěděl). Vrchní soud se následně v odůvodnění nyní přezkoumávaného usnesení se závěry krajského soudu ztotožnil.
8. Pozornosti Ústavního soudu rovněž neušlo, že projednávanou věcí se již jednou Ústavní soud zabýval, a to v momentě, kdy se stěžovatel prostřednictvím ústavní stížnosti snažil ve svůj prospěch zvrátit meritorní rozhodnutí o vině a trestu. Ani v tomto případě však stěžovatel nebyl úspěšný (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2019, sp. zn. II. ÚS 555/17).
9. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí proto dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, dotčenými rozhodnutími porušeny nebyly. Lze plně přisvědčit obecným soudům v tom směru, že vypracování revizního znaleckého posudku skutečně nepředstavuje důvod, pro který mělo být obnoveno předmětné trestní řízení. Je totiž zřejmé, že tímto navrhovaným důkazem se stěžovatel snažil pouze o zvrácení důkazní situace a přehodnocení důkazů jednou již v původním řízení provedených. V takovém případě však bylo věcí stěžovatele, aby tuto námitku, resp. tyto důkazní návrhy, učinil předmětem již původního řízení. Pokud se tak nestalo, není možno tuto okolnost procesně "dohánět" v řízení o návrhu na obnovu řízení. Stejné platí i v případě, pokud se s těmito důkazními návrhy v původním trestním řízení soudy již vypořádaly a jejich neprovedení řádně odůvodnily tak, jak se tomu stalo v nyní projednávaném případě.
10. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu