ECLI:CZ:US:2019:2.US.1840.19.1
sp. zn. II. ÚS 1840/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Boučka, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2019, č. j. 23 Co 14/2019-102, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel podal k Ústavnímu soudu dne 5. 6. 2019 ústavní stížnost, kterou brojí proti v záhlaví označenému usnesení Krajského soudu v Praze. K ústavní stížnosti však nebyla přiložena plná moc pro zastupování před Ústavním soudem, přičemž stěžovatel v řízení ani zastoupen není, což je v rozporu s §30 odst. 1 a §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Kromě toho vykazovala ústavní stížnost další vady, spočívající zejména v absenci relevantní ústavně právní argumentace. Stěžovatel soudu sdělil, že není zastoupen a že požádal "v poslední den zákonné lhůty" Českou advokátní komoru o určení advokáta.
2. Ústavní soud stěžovatele na blíže specifikované vady ústavní stížnosti upozornil dne 12. 6. 2019 s výzvou, že pokud je neodstraní do 20 dnů od obdržení této výzvy, bude ústavní stížnost odmítnuta.
3. Na základě telefonické žádosti stěžovatele ze dne 27. 6. 2019 Ústavní soud předmětnou lhůtu prodloužil do 31. 7. 2019. Stěžovatel byl poučen o následcích neodstranění vad ve stanovené lhůtě, tzn. o odmítnutí návrhu.
4. V přípisu doručeném Ústavnímu soudu dne 31. 7. 2019 stěžovatel uvádí, že mu Česká advokátní komora odmítla určit advokáta, a to jednak s ohledem na výši jeho předčasného starobního důchodu, a jednak z důvodu nevyčerpání mimořádného opravného prostředku. Stěžovatel má ovšem za to, že nevyužití mimořádného opravného prostředku proti mimořádnému opravnému prostředku není totožná situace, jakou by byla stížnost proti rozhodnutí o odvolání ve věci samé. Je "věcí cti" Ústavního soudu obhájit zásadu, že se jeho právní názor týká i soudu obecného. "Sankce za ignorování ústavního pořádku obecným soudem, jak se stalo v souzené věci, nemůže být delegována na Nejvyšší soud." Stěžovatel uvádí, že pokud Ústavní soud souhlasí s jeho právním názorem, žádá o další prodloužení lhůty k odstranění vad ústavní stížnosti a v takovém případě je odhodlán najít advokáta, který by ho v tomto řízení zastupoval.
5. Ústavní soud konstatuje, že již jednou prodloužená lhůta pro odstranění vad ústavní stížnosti marně uplynula dne 31. 7. 2019. Jelikož do dnešního dne nebyly vytčené vady odstraněny, Ústavnímu soudu nezbylo než postupovat podle ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítnout z důvodu neodstranění vady návrhu ve lhůtě k tomu určené.
6. Pokud totiž stěžovatel v přípise ze dne 31. 7. 2019 podmínil zmocnění advokáta potvrzením jeho právního názoru, že nemusel podat dovolání proti napadenému usnesení krajského soudu, je nutno uvést, že Ústavní soud není oprávněn stěžovatele poučovat a předem "navádět" v tom smyslu, jak stěžovatel naznačuje, tzn. dopředu mu zaručit splnění procesních podmínek řízení. Právě za tím účelem je totiž v řízení o ústavní stížnosti zákonem stanovená povinnost advokátního zastoupení, jelikož je úkolem právního profesionála (potenciálnímu) stěžovateli vyložit všechny podmínky řízení, seznámit ho s právní úpravou a judikaturou a sdělit mu svůj názor ohledně smysluplnosti podání ústavní stížnosti.
7. Jen nad tento rámec je vhodné připomenout, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně základních práv, který je možno využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje. Přímo v ustanovení §75 odst. 1 cit. zákona je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributu ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 cit. zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 cit. zákona). Dostupným procesním prostředkem k ochraně práva je proto i dovolání podle ustanovení §236 a násl. o. s. ř., byť by se jednalo o "mimořádný opravný prostředek", který orgán, jenž o něm rozhoduje, může "odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení" (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), a byť by tímto procesním prostředkem bylo napadeno rozhodnutí o jiném mimořádném procesním prostředku (obnova řízení), jak je tomu i v této věci. O této možnosti byl stěžovatel ostatně krajským soudem řádně poučen, když mu bylo sděleno, že proti napadenému usnesení je přípustné dovolání.
8. Lze tak uzavřít, že i kdyby stěžovatel byl řádně zastoupen advokátem, nemohla by být ústavní stížnost s ohledem na shora zmíněné nevyčerpání mimořádného opravného prostředku (dovolání) shledána přípustnou. Proto také Ústavní soud již podruhé neprodloužil lhůtu k odstranění jejích vad, jelikož by to bylo zjevně neefektivní.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. srpna 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj