ECLI:CZ:US:2019:2.US.1849.18.1
sp. zn. II. ÚS 1849/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Svobody, právně zastoupeného JUDr. Karlem Zíkou, advokátem se sídlem Benešova 610, Kutná Hora, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2018 sp. zn. 20 Co 95/2018 a usnesení soudní exekutorky Mgr. Veroniky Jakubovské, Exekutorský úřad Kutná Hora, ze dne 27. 2. 2018 č. j. 192 Ex 4/2018-3, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 28. 5. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jelikož stěžovatel nebyl právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, byl vyzván k odstranění vad návrhu. Dne 28. 9. 2018 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost sepsaná advokátem. Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť jimi měly být porušeny jeho práva dle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Ústavní stížnost v prvé řadě směřuje proti shora citovanému usnesení soudní exekutorky Mgr. Veroniky Jakubovské, Exekutorský úřad Kutná Hora (dále jen "usnesení o příklepu"), jímž soudní exekutorka udělila vydražitelce příklep na tam specifikované vydražené nemovité věci - konkrétněji polovinu dvojdomku, přiléhající pozemky a garáž. Proti usnesení o příklepu podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") v záhlaví citovaným usnesením tak, že jej odmítl podle §218 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř." nebo "občanský soudní řád"). Krajský soud dospěl k přesvědčení, že stěžovatel nebyl osobou oprávněnou podat odvolání proti usnesení o příklepu. Jednalo se o poslední procesní prostředek, který zákon stěžovateli poskytoval k ochraně jeho práva.
3. Ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti usnesení soudní exekutorky o příklepu a odmítavému usnesení krajského soudu, neboť je přesvědčen, že jsou neopodstatněná, nesprávná a rozporná se "zásadami práva zaručenými Ústavou." Má za to, že tato rozhodnutí porušují jeho právo na spravedlivý proces. Stěžovatel dále uvádí rozličné výhrady proti původnímu nalézacímu řízení. Poukazuje na to, že obecné soudy se nezabývaly jeho výhradami proti znaleckému posudku ani jeho argumenty stran neplatnosti smlouvy o rozšíření rozsahu společného jmění manželů. Stěžovatel rovněž upozorňuje na údajné vady dokazování, spočívající v nekritické akceptaci závěrů znaleckého posudku obecnými soudu a odmítnutí zadat revizní znalecký posudek, jak požadoval stěžovatel. Závěrem stěžovatel popisuje tíživou životní situaci, do které se v důsledku těchto rozhodnutí dostal.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je proto přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
5. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda jej lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud předesílá, že otázku účastenství v řízení o návrhu na zpeněžení majetkové podstaty dražbou, jakož i otázku okruhu osob oprávněných podat opravný prostředek proti příslušným rozhodnutím, upravují procesní předpisy, konkrétně §336k odst. 1 a 2 občanského soudního řádu ve spojení s §69 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"). V napadeném usnesení o příklepu vymezila soudní exekutorka okruh účastníků řízení v souladu s těmito předpisy, a ačkoliv to výslovně neuvedla, o množnosti podat odvolání poučila dotčené osoby v souladu se závěry plynoucími z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2001 sp. zn. 20 Cdo 708/2001 (Rc 16/2003) a na něj navazující novější judikaturou obecných soudů. Ústavní stížností napadené usnesení o příklepu proto podle Ústavního soudu nevykazuje známky svévole, libovůle nebo extrémního logického excesu.
8. Krajský soud v napadeném usnesení dospěl k závěru, že stěžovatel nebyl aktivně legitimován k podání odvolání proti usnesení o příklepu. V odůvodnění vycházel z toho, že soudní exekutorka byla pověřena provedením dražby v rámci insolvenčního řízení, na návrh insolvenčního správce a podle smlouvy o provedení dražby uzavřené mezi exekutorkou a insolvenčním správcem. Krajský soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 708/2001 a konstatoval, že obecné soudy v typově srovnatelných případech přiznaly postavení oprávněného - a tudíž označily za účastníka řízení s aktivní legitimací k podání opravných prostředků proti rozhodnutím vydaným v tomto řízení - insolvenčního správce, nikoliv dlužníka (úpadce). Krajský soud též uzavřel, že byť bylo uvedené usnesení Nejvyššího soudu vydáno podle předchozí právní úpravy, jeho nosné důvody obstojí i za účinnosti zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon"). Jelikož napadené usnesení krajského soudu je založeno na vhodných ustanoveních shora jmenovaných procesních předpisů, která byla krajským soudem interpretována v souladu s ustálenou judikaturou, a je odůvodněno sice stručným, nicméně logickým a srozumitelným způsobem, nelze jej považovat za protiústavní. Ústavní soud tudíž dospěl k závěru, že krajský soud nevybočil ústavně relevantním způsobem z mezí spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
9. Ač Ústavní soud chápe tíživou životní situaci stěžovatele, je nucen konstatovat, že námitky stěžovatele stran vad rozhodnutí vydaných v původním řízení (příp. stran událostí, k nimž došlo ještě jeho zahájením) nejsou pro účely posouzení ústavnosti napadených rozhodnutí relevantní, protože se vztahují k odlišnému okruhu rozhodnutí vydaných v odlišném řízení. Ústavní soud k tomu dodává, že stěžovatele ani nevyzval k zaslání těchto rozhodnutí, neboť a) stěžovatel je v petitu ústavní stížnosti nenapadl a b) ústavní stížnost by v této části byla zcela evidentně podána po lhůtě, pročež by bylo nutné odmítnout ji podle §72 odst. 3 ve spojení s §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Za této situace by výzva k odstranění vad byla pouhým projevem přepjatého formalismu ze strany Ústavního soudu.
10. Jelikož Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu