ECLI:CZ:US:2019:2.US.1862.19.1
sp. zn. II. ÚS 1862/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného JUDr. Vladimírem Lamaczem, advokátem se sídlem Písecká 8, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2019 č. j. 5 Tdo 149/2019-292, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2018 sp. zn. 5 To 397/2018 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 5. 10. 2018 sp. zn. 1 T 33/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 39, čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 2, čl. 4, čl. 8 a čl. 40 Listiny, čl. 1 a čl. 90 Ústavy.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 5. 10. 2018 sp. zn. 1 T 33/2013 bylo rozhodnuto, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody uložený ve výměře 10 (deseti) měsíců trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. 3. 2013, sp. zn. 1 T 33/2013, pravomocným dne 12. 4. 2013, jehož výkon byl původně podmínečně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) roků. Napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 bylo konstatováno, že má stěžovatel nesplněný dluh na dosud neuhrazeném výživném celkově ve výši 54. 00 Kč, přičemž mu nic nebránilo jej zaplatit. Soud prvního stupně tak rozhodl, že se stěžovatel ve zkušební době neosvědčil, a proto rozhodl o povinnosti stěžovatele trest vykonat.
3. Napadeným rozhodnutím zamítl Městský soud v Praze stížnost stěžovatele, neboť se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil. Odsouzený nevyužil příležitost, dlužné výživné neuhradil, a tak soud prvního stupně podle něj postupoval správně. Napadené usnesení Městského soudu v Praze obsahovalo výslovné poučení, že proti tomuto usnesení není přípustný další řádný opravný prostředek.
4. Stěžovatel si přesto podal dovolání k Nejvyššímu soudu, a to mu bylo v souladu se zákonem napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné, neboť stěžovatelem napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze nespadalo do okruhu rozhodnutí vymezených v trestním řádu jako rozhodnutí, proti nimž je možno podat dovolání. Proto Nejvyšší soud nemohl přezkoumat napadené usnesení Městského soudu ani řízení mu předcházející.
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti velmi rozsáhle argumentuje proti napadeným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 8 a Městského soudu v Praze. Tvrdí, že mu soudy nedaly dostatečnou možnost, aby ještě před rozhodnutím Městského soudu v Praze o jeho stížnosti mohl svůj dluh na výživném zaplatit. Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu pak namítá, že je formalistické a nepřekračuje svou mez, když mohl stěžovatelovo dovolání posoudit a rozhodovat ve veřejném zasedání. Stěžovatel pak argumentuje k otázce přípustnosti dovolání podle písmene g) §265b odst. 1 trestního řádu a judikatuře Ústavního soudu k této otázce.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud se však zabýval i tím, zda byla ústavní stížnost proti všem napadeným rozhodnutím podána včas a zjistil, že včasná je pouze stížnost stěžovatele proti napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu.
8. Nejvyšší soud ve svém napadené usnesení správně vysvětlil stěžovateli, že je jeho dovolání nepřípustné, protože proti napadenému rozhodnutí Městského soudu v Praze není dovolání přípustné. Proto se celá argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti míjí s argumenty napadeného usnesení Nejvyššího soudu, když jej kritizuje pro formalismus při výkladu ustanovení, které v jeho věci vůbec nemohlo být použito. V nyní posuzovaném případě stěžovatel zbytečně podával dovolání, přičemž byl obecnými soudy správně poučen, že proti rozhodnutí o tom, že se vykoná původně podmíněně odložený trest, nejsou opravné prostředky přípustné.
9. Nejvyšší soud tedy nemohl zasáhnout do žádných základních práv stěžovatele tím, že postupoval v souladu se zákonem a stěžovatelovo dovolání, které v daném případě vůbec nepřicházelo v úvahu jako opravný prostředek, odmítl. Proto ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněným návrhem ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Nejvyšší soud totiž postupoval správně a souladně se zákonem, když se meritorními námitkami stěžovatele nezabýval, neboť mu k tomu vůbec zákon nedává kompetenci.
10. Meritorními námitkami stěžovatele proti napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 a Městského soudu v Praze se však nemůže zabývat ani Ústavní soud. S ohledem na to, že se stěžovatel obracel na Nejvyšší soud, marně mu uplynula zákonná lhůta pro podání ústavní stížnosti, která měla směřovat proti nyní napadanému usnesení Městského soudu v Praze přímo ve dvouměsíční lhůtě od jeho doručení stěžovateli (či jeho zástupci), k čemuž došlo již v listopadu loňského roku, přičemž ústavní stížnost byla podána až v červnu letošního roku.
11. Proto ve vztahu k napadeným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 8 a Městskému soudu v Praze je stěžovatelova ústavní stížnost podána opožděně, a proto je Ústavní soud povinen ji odmítnout podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudě jako návrh, který byl podán po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu