ECLI:CZ:US:2019:2.US.1863.19.1
sp. zn. II. ÚS 1863/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti navrhovatelů 1) Vasila Blaňára, a 2) Márie Blaňárové, zastoupených Mgr. Ondřejem Tejnorou, advokátem se sídlem Janáčkovo nábřeží 57, Praha 5, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, č. j. 22 Cdo 498/2019-416, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2018, č. j. 26 Co 170/2018-390, a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 26. 3. 2018, č. j. 15 C 53/2009-353, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelé proti v záhlaví citovaným usnesením Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, neboť mají za to, že jimi byly porušeny jejich základní práva a ústavní principy zaručené v čl. 1 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 4, čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky.
2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy, a proto postačí uvést toliko následující.
3. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a přiložených listin, Okresní soud v Kladně (dále jen "okresní soud") shora citovaným usnesením zamítl žalobu, jíž se stěžovatelé domáhali obnovy řízení ve věci odstranění oplocení a zdržení se vstupu na pozemek vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 15 C 53/2009. V odůvodnění tohoto rozhodnutí soud uvedl, že důkazy, o které stěžovatelé opírali důvodnost návrhu na povolení obnovy řízení, pravomocně skončeného dne 4. 8. 2014, nesplňují zákonnou podmínku podle ustanovení §228 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), podle níž je stěžovatelé nemohli bez své viny použít už v původním řízení. Jednalo se totiž o listiny, z nichž jedna (plánek z roku 1907) již v původním řízení k důkazu provedena byla, a druhá (polní náčrt z roku 1975) být provedena mohla, neboť ji stěžovatelé při obvyklé pečlivosti, kterou lze po nich žádat, mohli dohledat již v rámci původního řízení. Jak vyplynulo z napadených rozhodnutí, s oběma shora uvedenými listinami se stěžovatelé seznámili až dne 17. 7. 2017, kdy jim bylo předloženo jimi objednané geodetické vymezení a posouzení průběhu hranice mezi pozemky účastníků původního řízení.
4. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rovněž napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu potvrdil.
5. Dovolání stěžovatelů bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto jako nepřípustné.
6. Stěžovatelé předkládají obdobné námitky jako v předchozím řízení i nyní v ústavní stížnosti, když nadále setrvávají na stanovisku, že závěr o nezpůsobilosti pro obnovu řízení v případě dokladu, který byl v době původního řízení dohledatelný v archivu katastru nemovitostí, je v rozporu s předpokladem správnosti stavu zápisů v tomto veřejném seznamu. Namítají, že by jim nepomohlo ani prohledání celého archivu, neboť z osamělého polního náčrtu laik nepozná jeho možný význam, jejž může odhalit toliko odborník v oboru geodezie. Výtku, že si znalecký posudek mohli zadat již dříve, považují za nelogickou, "neboť neměli k čemu - důkazem dříve neznámým je polní náčrt, nikoliv nový posudek."
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy; v posuzovaném případě v řízení o stěžovateli podaném dovolání či odvolání, anebo dokonce ve stejném rozsahu, jako učinil okresní soud v řízení o povolení obnovy původního řízení o odstranění oplocení a zdržení se vstupu na pozemek, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stěžovatelé nicméně svou argumentací v ústavní stížnosti, založené na polemice s právním názorem obecných soudů, v němž neshledaly důvod pro povolení obnovy původního řízení, staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší.
8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně akcentoval, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince, což se však v nyní projednávaném případě nestalo.
9. Ústavní soud má v nyní projednávané věci za to, že se okresní i krajský soud zabývaly posouzením podmínek pro povolení obnovy řízení zcela dostatečným způsobem a svá zamítavá rozhodnutí též přiměřeně odůvodnily. Rozvedly, proč za dané situace nepředstavovaly stěžovateli předkládané listiny, zejména pak polní náčrt z roku 1975, nové důkazy, což ve svém důsledku znamenalo, že podmínka uvedená v ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. nebyla splněna. Závěry soudů obou stupňů o (ne)naplnění podmínek pro povolení obnovy řízení považuje Ústavní soud za přezkoumatelné a plně souladné s ústavními principy ovládajícími spravedlivý proces, a proto neshledává porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, jak stěžovatelé namítají. Ústavní soud se v tomto směru ztotožňuje s názorem krajského soudu (srov. bod 18 usnesení krajského soudu), jenž odkázal na shodný závěr okresního soudu, že si stěžovatelé mohli předmětný důkaz (polní náčrt z roku 1975) při obvyklé pečlivosti opatřit již v původním řízení, neboť tato listina byla součástí dokumentace Katastrálního úřadu Kladno. Stěžovatelé mohli již dříve zadat rovněž uvedené geodetické posouzení, jehož výsledek jim byl sdělen dne 17. 7. 2017. Ústavní soud má tedy ve shodě s krajským soudem (a jeho prostřednictvím též soudem okresním) za to, že kroky, které stěžovatelé učinili až v průběhu roku 2017, mohli učinit již v předchozím řízení.
10. Protiústavnost konečně Ústavní soud neshledal ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo k odmítnutí stěžovateli podaného dovolání. Stěžovatelé totiž v dovolání skutečně řádně nevymezili předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud přitom srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání, v jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Dovolání totiž představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit (k tomu podrobněji viz též stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, č. 460/2017 Sb.). Je však povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti - i vymezení důvodu jeho přípustnosti, což nebylo v posuzované věci splněno. V postupu a závěru Nejvyššího soudu v nyní projednávané věci proto Ústavní soud nespatřuje žádná pochybení, která by mohla dosahovat protiústavní intenzity.
11. Dle názoru Ústavního soudu tedy nelze právním závěrům a ani procesnímu postupu obecných soudů z ústavněprávního hlediska nic vytknout, a proto ústavní stížnost stěžovatelů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu