ECLI:CZ:US:2019:2.US.1885.19.1
sp. zn. II. ÚS 1885/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky M.B., zastoupené Mgr. Bc. Ladislavem Kočkou, advokátem, se sídlem Vodičkova 33, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2019 č. j. 19 Co 59/2019-329 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 11. 2018 č. j. 0 P 548/2014-285, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále namítá porušení čl. 32 odst. 4 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl napadeným rozsudkem tak, že se výživné otce pro nezletilého syna stěžovatelky, narozeného v roce XXXX, naposledy stanovené rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 14 Nc 661/2012-17 ze dne 12. 11. 2012, měsíčně částkou 225 GBP (britských liber), počínaje dnem 1. 1. 2018, zvyšuje na částku 400 GBP měsíčně a počínaje dnem 1. 9. 2018, na částku 420 GBP měsíčně. Nedoplatek na výživném, za dobu od 1. 1. 2018 do 31. 10. 2018, ve výši 740 GBP, je otec nezletilého povinen uhradit k rukám stěžovatelky ve lhůtě do šesti měsíců ode dne, kdy toto rozhodnutí nabude právní moci. Městský soud jako soud odvolací pak upravil nedoplatek vzniklý zvýšením výživného za dobu od 1. 1. 2018 do 31. 3. 2019 ve výši 1190 GBP s tím, že otec je povinen ho zaplatit do 31. 8. 2019 k rukám stěžovatelky.
3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy pochybily tím, že do příjmu otce nezapočetly otcův bonus v souvislosti s voucherem na školku pro jeho nezletilou dceru. Navíc soud zohlednil skutečnost, že otec platí hypotéku na byt. Tento úvěr je však úvěrem jeho manželky a náklad s jeho splácením spojený by tak v opodstatněných nákladech otce zohledněn být neměl. Otec se svojí novou rodinou absolvuje několikrát ročně zahraniční dovolené, zatímco se synem na žádné dovolené nejezdí, o jeho život se nezajímá a odmítá i prostou komunikaci prostřednictvím počítače. Podle stěžovatelky obecné soudy nezohlednily všechny platby, které matka za nezletilého vynakládá, a to zejména částku za angličtinu přes 6.000 Kč pololetně (angličtina je jediný možný komunikační prostředek mezi otcem a synem a stejně tak rodiči otce nezletilého). Od roku 2018 hradí matka 400 Kč za soukromou hodinu jednou týdně. Stěžovatelka poukázala i na to, že je syn vyšší než jeho vrstevníci, proto má větší výdaje spojené s jeho ošacením. Výdaje za vyváženou stravu jsou rovněž vyšší a na doporučení pediatra se syn zúčastňuje sportovně zaměřených kroužků, aby matka navýšila jeho pohybovou aktivitu. Oba soudy podle stěžovatelky nedostatečně vyhodnotily majetkové poměry otce a jeho rodiny a dostatečně nepřihlédly ke skutečnosti, že o nezletilého pečuje výhradně ona a vedlejší účastník se s nezletilým v podstatě od jeho narození vůbec nestýká a o osobní kontakt s ním nejeví žádný zájem.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. Ze samotné argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka pokračuje v polemice se skutkovými hodnoceními a právními závěry obecných soudů, kterou vedla již v řízení před obecnými soudy. Se stěžovatelčinými argumenty se obecné soudy vypořádaly již v napadených rozhodnutích, přičemž jejich závěry nejsou neudržitelné. Ústavnímu soudu nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů. Na ústavní rovině zásah do práv stěžovatelky Ústavní soud neshledal.
8. Jelikož Ústavní soud dospěl k závěru o nezasažení práva stěžovatelky na soudní ochranu napadenými rozhodnutími, podaná ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. července 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu