ECLI:CZ:US:2019:2.US.1901.19.1
sp. zn. II. ÚS 1901/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Římskokatolické farnosti u kostela sv. Petra a Pavla Praha - Radotín, se sídlem Náměstí sv. Petra a Pavla 450/2, Praha 16 - Radotín, zastoupené JUDr. Danielem Weinholdem, Ph.D., advokátem se sídlem Na Florenci 15, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019 č. j. 26 Cdo 3061/2018-334 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2017 č. j. 17 Co 116/2017-300, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny. V ústavní stížnosti navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označené usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy byl návrh žalobce LTC Radotín z. s. (dále jen "žalobce") na určení existence nájemního vztahu na základě nájemní smlouvy ze dne 27. 12. 1996 (ve znění pozdějších dodatků). Stěžovatelka, v postavení žalované, se vzájemnou žalobou domáhala zrušení závazku z předmětné nájemní smlouvy ke dni 28. 2. 2014 (pozn.: jednalo se v pořadí o třetí výpověď smlouvy ve vztahu k žalobci, kdy první výpověď byla stěžovatelkou dána dne 26. 9. 2012 a druhá výpověď 7. 11. 2012), eventuálně "obnovení rovnováhy práv a povinností stran" tak, že sjednané nájemné se ke dni 28. 2. 2014 zvyšuje na 996 000 Kč ročně.
3. Městský soud napadeným rozhodnutím změnil ve výroku I. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 9. 2016 č. j. 25 C 92/2013-243, tak, že určil, že nájemní vztah trvá, přičemž řízení o vzájemné žalobě zastavil. Došlo tak ke změně rozsudku soudu prvního stupně, který žalobu i vzájemnou žalobu stěžovatelky zamítl. Jednalo se v pořadí již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, když v pořadí první rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. 3. 2015 č. j. 25 C 92/2013-139, kterým bylo určeno, že nájemní vztah trvá z důvodu neplatnosti stěžovatelkou daných výpovědí, byl usnesením městského soudu ze dne 10. 12. 2015 č. j. 17 Co 292/2015-189 zrušen. Důvodem pro zrušení bylo nesprávné právní posouzení v pořadí třetí výpovědi nájemní smlouvy.
4. V odůvodnění nyní napadeného rozsudku městský soud konstatoval, že soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru ohledně neplatnosti první výpovědi pro neurčitost a vnitřní rozpornost. Uvedl, že na jednu stranu je žalobci dávána výpověď z nájmu pro dluh na nájemném bez bližší specifikace, avšak současně je ubezpečován o tom, že žádný dluh z titulu nájemní smlouvy nemá. Další dvě výpovědi již dané náležitosti obsahovaly, ale soud dovodil jejich neplatnost pro rozpor s dobrými mravy (účelový výpočet dluhu po ubezpečení, že dluh na nájemném nevznikl a konstrukce dluhu z příslušenství po prohlášení o bezdlužnosti). K vzájemné žalobě odvolací soud uvedl, že tato byla podána podmíněně, pouze pro případ, že by bylo žalobě vyhověno; podle §41a odst. 2 občanského soudního řádu se však k podmíněnému úkonu nepřihlíží.
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl. Konstatoval, že odvolací soud postupoval správně a v souladu s judikaturou dovolací instance, přičemž při úvaze o neplatnosti výpovědí pro rozpor s dobrými mravy postupoval přiměřeně (ač z časového hlediska na věc aplikoval nesprávnou, ale obsahově shodnou právní úpravy), s přihlédnutím k okolnostem u obou účastníků. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud vyslovil názor, že pozemky, které tvoří jeden ucelený oplocený areál, byly pronajaty žalobci k provozování tenisu a tudíž se mu nájemní smlouvou "založilo právo pozemky nejen užívat, nýbrž i požívat". V odůvodnění usnesení hovoří o pachtu a dovozuje, že i případný nájemní vztah vzniklý po 1. 1. 2014 by se mezi účastníky řídil právní úpravou obsaženou především v občanském zákoníku, platnou do 31. 12. 2013.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí zejména proti závěrům Nejvyššího soudu, který měl dojít ke zcela odlišným závěrům, než odvolací soud. Žalobce pronajaté pozemky nevyužívá k hospodářské činnosti, jedná se o spolek, který užívá pozemky pro potřeby svých členů. V dalším textu stěžovatelky polemizuje se závěry obecných soudů o povaze dluhu na nájemném, nesouhlasí s posouzením výpovědi z nájmu jako rozporné s dobrými mravy a poukazuje na skutečnost, že žalobce dlouhodobě nehradil sjednané nájemné. Namítá rovněž absenci řádného odůvodnění napadených rozhodnutí.
7. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
8. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
9. Obecné soudy, zejména městský soud své závěry opřel o korektiv dobrých mravů. Jak již Ústavní soud konstatoval, dobré mravy jsou souhrnem etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu. Takovéto hodnocení však přísluší výhradně obecným soudům, není ani v možnostech ústavního soudu vnikat do oněch subtilních vztahů jednotlivců, pokud jejich jednání nesignalizuje porušení základních práv a svobod [k tomu srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 249/97 ze dne 26. 2. 1998 (U 14/10 SbNU 383)]. O takový případ porušení základních práv stěžovatelky se v nyní posuzované věci nejedná.
10. Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích uvádí, že právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů. Oprávněn k zásahu je pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně kdy rozhodnutí představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění. Taková pochybení však Ústavní soud v napadeném rozhodnutí rovněž neshledal. Obecné soudy v rámci své rozhodovací činnosti postupovaly v souladu s platnou právní úpravou, přičemž nelze dovodit ani nepřezkoumatelnost jejich rozhodnutí. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, jakož i usnesení Nejvyššího soudu jsou jejich zřejmé jak jejich jednotlivé závěry, tak i důvody k nim vedoucí. Samozřejmě není možné odhlédnout od toho, že Nejvyšší soud zašel v tomto případě při sjednocování judikatury dále, než je u něj obvyklé, avšak ani v jeho závěrech Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatelky. Jeho úvaha o "braní užitků" z "provozování tenisu" ze strany spolku, který není a ani nemůže vykonávat výdělečnou činnost, nemůže ničeho změnit na jinak jasně a srozumitelně vyložených závěrech obecných soudů. Na ústavní rovině zásah do práv stěžovatelky Ústavní soud neshledal. Je samozřejmě otázkou, jaký možný dopad by daná "hypotetická" právní kvalifikace Nejvyššího soudu mohla mít na právní vztah účastníků, avšak tato problematika není předmětem nyní posuzovaného řízení, a není proto možné jakkoliv předvídat další vývoj jejich právního vztahu.
11. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu